17. září, 2014 Kateřina Hamplová
Určit přesně národnostní rozložení v českých zemích před rozpadem rakousko-uherské monarchie není zas až tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Hned na úvod je třeba poznamenat, že nelze pohlížet na náš region v 19. století (zejména v jeho počátcích) z perspektivy dnešního způsobu vnímání národní identity. Už v první polovině 19. století byly znát určité tendence protěžování vlastních – českých nebo německých – zájmů. Vídeň však v duchu udržování multietnické říše jakékoliv vyhrocené projevy razantně odmítala.
Když v roce 1848 zasáhla Evropu revoluční vlna, eskalovaly na starém kontinentu víceméně celoplošně projevy národních, etnických či historicko-státních identit. Cenzura byla v Rakousku-Uhersku zrušena 15. března 1848, což mělo obrovský vliv na vydávání nových periodik v národních jazycích, která díky získané svobodě projevu zrcadlila nálady již dlouho přítomné, české země nebyly výjimkou. Následný Bachovský absolutismus v 50. letech můžeme označit jako historicky poslední pokus o vybudování politicky homogenní monarchie, a tudíž i centralizovaně řízené společnosti, který však zvyšující se intenzitě národních zájmů nezabránil.
Mateřština jako měřítko
Pro toto období máme k dispozici odhady, které pocházejí z Ředitelství administrativní statistiky ve Vídni, jež roku 1846 zpracovalo údaje z farních zpráv a taktéž údaje pocházející ze soukromých zdrojů. Z celkového počtu obyvatel 6 598 556 se 3 945 655 hlásilo k české, 2 395 259 k německé, 146 878 k polské (téměř výhradně ve Slezsku) a 110 101 k židovské národnosti. Tyto údaje byly zveřejněny v roce 1851. Vzhledem k tomu, že informace pocházely z doby před březnovou revolucí, je třeba brát jejich dobovou interpretaci (z počátku 50. let) s určitou rezervou. Důležité ale je si uvědomit, že to, co zde označujeme za „národnost“, znamenalo především příslušnost danou jazykově – sledoval se mateřský jazyk, takzvaně obcovací řeč. Nerozlišovalo se třeba mezi Němci a Rakušany a čeština a slovenština splynula taktéž v jednu jedinou kolonku.
Mimo prosté rozlišování na české a německé se ve společnosti projevovaly další národně politické sklony: rakušanství, velkoněmectví, slovanství, bohemismus, češství. Rakušanství byla habsburská snaha o porakouštění obyvatel Rakouska-Uherska. I přes to se však na školách nadále vyučovalo v mateřských jazycích a vládní nařízení byla vydávána bilingválně. Symbolem rakušanství byl třeba maršál Radecký. Koncept velkoněmecký pak měl za cíl spojit všechny části německého národa, v tomto případě definovaného především společným německým jazykem, z různých zemí do federativního či jednotného národního státu. Bohemismus označoval historicko-teritoriální vnímání zemí Koruny české jako dvojjazyčného a dvounárodního prostoru a vymezoval se vůči aristokratické nadvládě Rakouska. Obtížně uchopitelné však v tomto případě bylo vnímání českého národa jako jednoho z teritoriálních národů velkého německého kulturního okruhu. Oproti tomu prosazování slovanství znamenalo představu o společném jazyku a národu Slovanů. Konsensuálnější austroslavismus reprezentovaný například Dobrovským nebo Jungmannem byl pro mnohé určitým vystřízlivěním z razantnějšího přístupu panslavismu – kulturního, ale především politického příklonu k carskému systému, který byl značně idealizován. S mnohem větší intenzitou než u nás byl prosazován na Slovensku. Karlu Havlíčkovi Borovskému, a nejen jemu, však stačila k názorovému odvrácení se od panslavismu poznávací návštěva tolik romantizovaného Ruska.
Objevovaly se ale i české emancipační prvky skeptické vůči slovanské geopolitické pospolitosti jako takové, které lze označit jako češství. V německém pojmosloví pak šlo o rozdílné vnímání termínů böhmisch, Böhmen a czechisch, Czechen (dnes tschechisch), což jinak nebylo zvlášť důsledně významově oddělováno. Ostatně toto nebylo jediným problematickým místem, se kterým se setkáváme při čtení dobových materiálů. Drtivá většina všech oficiálních dokumentů byla psána v němčině, či z němčiny přeložena do velmi zjednodušující podoby, takže je třeba vzít v potaz i to, že pojmy národ a lid nemají stejný významový překryv jako dvojice německých slov Volk a Nation (v Jungmannově Slovníku česko-německém: národ – Volk i Nation).
A ještě trocha habsburských čísel
Ale zpátky ke sčítání obyvatelstva. Během sčítání prováděného v roce 1846 byla sledována i židovská národnost, která v následujících mapováních nebyla zohledněna, a Židé se mohli projevit jen příslušností k židovskému náboženství. V roce 1846 se jednalo o data získaná především z farních knih a jiných stávajících databází, nebyla pořízena celoplošným systematickým mapováním obyvatelstva. K tomu došlo poprvé až roku 1869, kdy se jednalo spíše o zkušební kolo, a pak už se sčítání opakovalo pravidelně v letech 1880, 1890, 1900 a 1910. Metody censu byly přesně zakotveny přímo v Říšském zákoně o sčítání a za jeho provedení bylo centrálně zodpovědné ministerstvo vnitra. Od roku 1890 byla data zpracovávána pomocí děrných štítků a elektrických třídících strojů designovaných Hermanem Hollerithem, a to byl naprosto zásadní posun v kvalitě zpracovávání informací. Metody sběru a vyhodnocování dat po válce převzala většina zemí spadajících do té doby pod Rakousko-Uhersko. Na našem území byly v době monarchie sledovány následující kategorie: náboženství a řeč. Sledovaly se samozřejmě i biologické znaky obyvatelstva (věk a pohlaví), ale také se zaznamenávaly různé typy fyzických vad jako hluchota a slepota či mentální vady. Dle sčítání v roce 1910 bylo na území Čech, Moravy a Slezska 10 148 624 obyvatel. Takže podle výsledků finálně zapracovaných ve Vídni bylo v českých zemích před velkou válkou evidováno 235 224 Poláků, 3 512 523 Němců a 6 291 258 Čechů, Moraváků a Slováků.
Vzhledem k vývoji událostí a zeměpisně politickým změnám v roce 1918 je třeba neopomenout ani data ze sčítání na Slovensku. Zde bylo v posledním celoplošném rakousko-uherském průzkumu zaznamenáno, že z celkového počtu 2 921 212 obyvatel jich 1 688 152 uvedlo jako mateřský jazyk slovenský, 885 646 maďarský, 198 387 německý, 97 047 rusínský, 3 480 chorvatský, 1 905 rumunský a 361 srbský. Zmínka o češtině v těchto materiálech publikovaných v Budapešti v roce 1912 dohledatelná není, přičemž slovensky hovořící byli vepsáni do kolonky Tót, což je dnes maďarské označení výhradně pro Slováky.
Kateřina Hamplová
ROČNÍK XIII. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2024