Jak truchlit pro někoho, kdo žije

28. září, 2026 Jan Gregor RUBRIKA Kultura

---

 

Česká filmová akademie poslala podruhé po sobě do boje o Oscara za nejlepší cizojazyčný film dokument. Po portrétu fotografky Libuše Jarcovjákové s názvem Ještě nejsem, kým chci být se o nominaci na nejprestižnější filmovou cenu popere snímek debutující režisérky Pepy Lubojacki Kdyby se holubi proměnili ve zlato. Kromě dokumentárního žánru spojuje obě díla originální formální pojetí. Film Kláry Tasovské je obrazovou koláží složenou výhradně z fotografií Jarcovjákové. A Pepa Lubojacki zase vynalézavým způsobem zapojuje do vyprávění prvky umělé inteligence a estetiku internetových esejí.

 

Volba českých akademiků se může jevit jako překvapivá jenom zdánlivě. V uplynulé sezoně se žádný z tuzemských hraných snímků nepřiblížil „Holubům“ kvalitou ani na dohled. A film už v únoru prokázal, že dokáže zaujmout na mezinárodní scéně, když vyhrál cenu za nejlepší dokument na festivalu Berlinale.

Přes všechny vizuální hrátky je to v základu poctivý observační dokument o hrdinovi na okraji společnosti, dejme tomu v tradici Heleny Třeštíkové. Pepa Lubojacki sleduje několik let svého bratra Davida a dva bratrance, kteří žijí se závislostí na alkoholu na ulici. S odzbrojující intimitou, kterou umožňuje natáčení na mobil, zachycuje skrytá zákoutí pražských brownfieldů a vybydlené baráky, kde lidé bez domova nacházejí svá útočiště.

Lubojacki přitom řeší podobné etické otázky jako Třeštíková: odkdy už jde například o zneužívání, když bratrovi za natáčení občas přispívá na chlast. Sama v průběhu filmu prochází ve vztahu k němu různými fázemi — od výčitek až po to, že jeho životní cestu přijímá se vším všudy.

Na rozdíl od Třeštíkové má ovšem Lubojacki ve filmu v sázce svůj vlastní život, své vlastní vzpomínky. Na otce, jenž se upil k smrti. Na bratrovo skejťácké dospívání na sídlišti, na jeho první projevy závislostního chování. Je to film – terapie, vystavěný přístupem, který sama autorka ve filmu označuje za brutální upřímnost. Nezamlčuje svoje vlastní mentální problémy ani iracionální pocity viny za to, že dopadla líp než její blízcí.

Lubojacki přitom vyjadřuje své vnitřní pochody a zkoumání kořenů závislosti estetikou tiktokových nebo youtubeových videí. Objevují se tu motivační výkřiky v křiklavých fontech. Z plátna k divákům občas promlouvá mluvící holub vytvořený snapchatovým filtrem. Režisérka připodobňuje městské opeřence k lidem žijícím na ulici. Jsou podle ní všudypřítomní, ale přehlížení a pro běžného člověka neviditelní. Filmová metafora se v autorčině podání stává internetovým memem.

Ale nejpůsobivějším memovým prvkem jsou rozpohybované animace dětských fotek režisérky a jejího bratra, které promlouvají k divákům anglickým, strašidelným hlasem vytvořeným umělou inteligencí. Působí jako oživlé hororové výjevy z dětského alba. Jako přízraky minulosti plné nevinnosti a příslibů potenciálu.

Pepa Lubojacki spojila autenticitu života na ulici s estetikou sociálních sítí a vytvořila snímek, který člověka strhne svou energií a drásavou upřímností. Na ve filmu vyřčenou otázku „Jak truchlit nad někým, kdo ještě nezemřel“ dala více než pádnou odpověď.