12. března, 2020 Jan Jüptner
Andrej Babiš a Miloš Zeman se chystají uctít památku Tomáše G. Masaryka. Foto: Vlada.cz
Kniha Jak umírá demokracie (2018), kterou napsali američtí politologové Steven Levitsky a Daniel Ziblatt, pomáhá tento neblahý vývoj pochopit. Ve Spojených státech započal už v šedesátých letech a je mimo jiného přiživován panikou bílých Američanů z toho, že se jejich společnost mění a oni se už brzy stanou menšinou. Tolerance a úcta k pravidlům vyšly z módy dávno před tím, než Donald Trump sjel v roce 2015 po eskalátoru svého mrakodrapu, aby oznámil, že bude kandidovat na prezidenta.
Zánik demokracie je často natolik pozvolný, že si ho většina lidí ani nevšimne. Vládci se diktátory stávají jaksi mimoděk, pod tlakem okolností a v dialektice řady konkrétních událostí, než že by si to vyloženě naplánovali. Tak zní cenné závěry dvojice autorů, kteří se skonem demokracií v Evropě a Latinské Americe zabývají již více než dvacet let.
Hugo Chávez byl v roce 1998 zvolen venezuelským prezidentem ve jménu boje proti „zkorumpovaným vládním elitám“, autoritářem se ale stal až o pět let později, když ho veřejnost přestala podporovat a armáda se rok předtím pokusila o puč. Také v Turecku se prezident Recep Tayyip Erdoğan proměnil v diktátora teprve po neúspěšném pokusu o převzetí moci armádou v roce 2016. Naprostý outsider Alberto Fujimori se o prezidentský úřad v Peru přihlásil v roce 1990 sloganem „Prezident, jako jste vy“ a vyhrál. Netrvalo dva roky a ve snaze vyvést zemi z „nejhlubší krize“ rozpustil parlament, zrušil ústavu a stal se tyranem.
Pokaždé, kdy se politický outsider prohlásí za hlas lidu a chce vést válku proti „zkorumpované“ elitě, je třeba se mít na pozoru. Až příliš často se totiž přihodí, že se po sledu stupňujících se sporů s dalšími aktéry (parlament, soudci, armáda) a poháněn pocitem, že jde o všechno, začne chovat jako diktátor.
Některé jevy popisované v knize lze vystopovat i v Česku. Podle autorů můžeme autoritářské chování rozpoznat na základě čtyř kritérií. Pokusme se je tedy vztáhnout na české reálie.
Prezident Miloš Zeman opakovaně znásilňuje ústavu („prezidentská“ vláda Jiřího Rusnoka, odmítání jmenovat ministry některé navržené kandidáty), mluví ve spojení s ní o „idiotských zvyklostech“. Svou agendu vykonává bez jakékoli uměřenosti a skrupulí, když například udělí amnestii vrahovi Jiřímu Kajínkovi. Premiér Andrej Babiš označuje parlament za žvanírnu a nezúčastňuje se interpelací, protože to vnímá jako ztrátu času. Při čerpání evropských i státních dotací se nachází v silném střetu zájmů kvůli svému holdingu Agrofert. Získal přitom na svou stranu několik „rozhodčích“, jako jsou dotační rada Středočeského kraje a Státní zemědělský intervenční fond. Kontroluje dále řadu významných médií, která koupil. Soustava státního zastupitelství mu ve věci jeho trestního stíhání kvůli možnému dotačnímu podvodu zatím odolává. Pod značným tlakem vládnoucího tábora se nacházejí mediální rady kontrolující veřejnoprávní vysílání (Česká televize, Český rozhlas) a zpravodajství ČTK.
Premiér Babiš má podobnou rétoriku jako vůdci latinskoamerických zemí (Chávez, Fujimori), kteří se později stali diktátory. Stejně jako oni se vymezuje proti „tradičním stranám“, jež podle něj rozkradly stát a je potřeba po nich udělat pořádek. Neváhá prohlásit, že demonstranti vystupující proti němu jsou zaplaceni. Hnutí Milion chvilek pro demokracii označuje za nedemokratické. Předseda KSČM Vojtěch Filip, jehož strana Babišovu vládu nepřímo podporuje, pak toto hnutí vedené Mikulášem Minářem dokonce spojuje s kyberútokem na benešovskou nemocnici, byť tomu vůbec nic nenasvědčuje.
Česko si v tomto ohledu vede dobře a míra civilnosti je zde stále poměrně vysoká. Na druhou stranu Miloš Zeman několikrát vybídl k násilí vůči novinářům, přičemž své výroky označuje za bonmoty. Ve vztahu k zahraničí prezident v minulosti bagatelizoval ruskou agresi na východní Ukrajině a dlouhodobě se zasazuje o to, aby česká diplomacie nezohledňovala lidská práva, ale především ekonomické zájmy.
Miloš Zeman ještě jako premiér kdysi neúspěšně navrhl likvidační žalobu na týdeník Respekt. Dlouhodobě se staví přátelsky k autoritativním režimům v Číně a Rusku. V roce 2014 uvedl, že přijel do Číny, aby se poučil, jak se stabilizuje společnost. Právo na protest není až na ojedinělé případy (během návštěvy čínského prezidenta v březnu 2016) u nás omezeno. KSČM dlouhodobě avizuje, že je ochotna ztížit kritiku hlavy státu, když navrhuje hanobení prezidenta jako trestný čin. Miloš Zeman ani Andrej Babiš se však na tomto poli neangažují.
Co z výše řečeného vyplývá? Česko bojuje. Prezident významně ohýbá ústavu a ve svém výkonu funkce ztratil uměřenost. Ve stejné době je politický a právní systém konfrontován s oligarchou, který se na základě populistické rétoriky stal premiérem a jehož hnutí ANO se těší stabilní třicetiprocentní podpoře. Na svou stranu získal už několik „rozhodčích“, jiné se mu naopak přesvědčit nedaří. Společnost je silně polarizována, stále se ale vyznačuje relativně vysokou mírou civilnosti a řada institucí funguje i ve ztížených podmínkách. Budoucnost je otevřená a zůstává stále v našich rukou.
Jak si mají občané počínat během nástupu diktatury, se pokusil vysvětlit americký historik Timothy Snyder ve své knize Tyranie (2017). Levitsky a Ziblatt dávají pro změnu několik vodítek pro demokratické strany a jejich politiky. Rozhodně nedoporučují, aby demokrati pouštěli autoritáře k moci s poukazem na to, že je tak ztrapní a zbaví atraktivity v očích voličů. Nefungovalo to ani ve výmarském Německu v roce 1933, kdy se Adolf Hitler stal říšským kancléřem. Autoritáře účast na vládě sice trochu diskredituje, ale mnohem více legitimizuje. Posune mantinely v jejich prospěch, zvláště když se autoritáři u moci na rozdíl od demokratů necítí povinováni dodržovat jakákoli pravidla a zvyklosti, na rozdíl od demokratů. Stvrzuje to koneckonců i Donald Trump, u něhož není vyloučeno, že letos obhájí svůj mandát – přes všechny své lži a škody, které napáchal na amerických institucích a politické kultuře obecně. Autoritáři se tedy mají ostrakizovat a jejich účasti na vládě se má zabránit všemi povolenými prostředky. Pokud se připustí k moci, je to vždy hra s ohněm, stejně jako myšlenka, že demokratické strany otupí jejich nástup tím, že si osvojí jejich radikální požadavky.
Jak by tedy měla postupovat naše opozice? Strategické úvahy jsou v Česku obtížnější, protože dilemat je tu více. Vezměme si například roli ČSSD. Účastí ve vládě legitimizuje Babišovo ANO, což je špatné, na druhou stranu zabraňuje v přímém podílu na vládě dvěma jednoznačně autoritářským stranám (SPD a KSČM), což je naopak dobré. Její situace je o to pikantnější, uvědomíme-li si, že sociální demokracie už jednou autoritáře k moci pustila, totiž v roce 1948, a tvrdě na to doplatila.
Autoři knihy Jak umírá demokracie uvádějí několik přesvědčivých příkladů zemí, kde se demokratická opozice sjednotila, a nástup autoritářů tím zvrátila. Pokud by se to u nás hypoteticky podařilo, vždy tu zůstane řada těch třetích vzadu, ať už by to byli Piráti, obě extremistické strany (KSČM, SPD) a další, například Trikolóra. Nemálo opozičních politiků je navíc přesvědčeno, že sjednocující efekt v české politice tolik nefunguje, funguje-li vůbec. Někdejší předseda KDU-ČSL Pavel Bělobrádek se v souvislosti s nakonec neuskutečněnou předvolební koalicí se STAN v roce 2017 odvolává na průzkum, podle kterého by oba subjekty získaly společně méně (konkrétně 7,5 procenta), než když kandidovaly každý zvlášť. Rozhodnutí pro společný postup navíc v Česku podvazuje volební klauzule stanovující, že koalice se dvěma členy musí získat deset procent, se třemi členy patnáct procent a tak dále. Namísto společné jedné opoziční kandidátky se tak s blížícími se sněmovními volbami spekuluje o kandidátkách třech, například ve složení ODS+KDU-ČSL, TOP09+STAN a Piráti.
Levitsky a Ziblatt připomínají známou věc, totiž že se autoritářům velice hodí krize všeho druhu a že si je v krajním případě i sami vyrábějí. Chtějí tak docílit známého psychologického mechanismu, který je v USA znám jako efekt kruhové obrany vlajky. Nicméně popsal ho již sociolog Émile Durkheim: lidé se v okamžiku, který vnímají jako krizi, soustředí kolem svých momentálních vůdců.
Prezident Zeman využívá krize (řecká zadluženost a problémy eurozóny, běženci, klima) a s nimi spojené „kosmické války“ takřka chronicky. Patří to k jeho základním povahovým rysům stejně jako u jeho předchůdce na Pražském hradě Václava Klause. Premiér Babiš se začal soustavně vymezovat proti Evropské unii, jeho rétorika je však zatím zdrženlivá, srovnáme-li to s poměry v Maďarsku a Polsku. Moment naléhavosti čerpá spíše ze svého boje proti „tradičním“ stranám, o kterých tvrdí, že se ho chtějí za použití všech prostředků zbavit.
Česká společnost je podle papírových kritérií vysoce homogenní, přesto se stále více rozpolcuje politicky i mentálně. Proti sobě stojí mladí a staří, města a venkov, majoritní populace a zvětšující se deklasovaná romská menšina. Z řady míst se začíná ozývat identitní a(nebo) ekologická panika, viz výkřiky, jak nám uprchlíci berou naši totožnost a životní prostor. K tomu přistupují rituální výpady proti „pravdě a lásce“, „pražské kavárně“, „sluníčkářům“, „progresivistům“ a bůhví proti komu zítra. Tato kulometná střelba na pohyblivý cíl podle všeho ukazuje na touhu po zachování „světa, jak ho známe“.
Krizi zvláštního druhu představují v posledních letech prezidentské volby, v nichž se veřejnost vždy ostře rozdělí a nijak na toto rozdělení do příště nezapomene, spíše ho ještě prohloubí. Česká společnost začíná být podle některých komentátorů extrémně uzavřená a začíná mít velký strach o budoucnost, což se daří zužitkovat populistům. Nejde zdaleka o českou specialitu: Šedesát sedm procent Evropanů si podle průzkumu zadaného německým vydavatelstvím Bertelsmann myslí, že život byl dříve lepší.
Pokud se Čechům nebo Američanům podaří zbavit se svých autoritářů, stále je ještě čeká druhý, neméně důležitý úkol: zasypat vyhloubené příkopy, pokusit se stát soudržnou společností, jež nalezne alespoň minimální shodu na základních věcech, a stanovit si opět smysluplné a realistické cíle.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025