14. března, 2019 Peter Morvay
Viktor Orbán aneb zítra asi něco koupím. Foto: Facebook/orbanviktor
Často slýcháváme, že Česko je jedinou zemí v Evropské unii, jejíž premiér vlastní média. Ve skutečnosti je ale spíš jediným unijním státem, jehož ministerský předseda vlastní média přímo nebo přes svěřenský fond. Mediální impérium Andreje Babiše však představuje jenom zlomek toho, co nějakým způsobem kontroluje, řídí a pravděpodobně z velké části také vlastní maďarský premiér Viktor Orbán.
Ten z vládní pozice přes své podřízené plně ovládá veřejnoprávní média, když v konečném důsledku rozhoduje i o tom, co budou vysílat. Jeho moc se opírá i o masmédia vlastněná jemu blízkými oligarchy. Navíc existuje velice důvodné podezření, že sám Orbán patří mezi největší majitele médií v Maďarsku. Jenom je spolu s mnoha dalšími podniky a nemovitostmi vlastní neoficiálně, přes nastrčené osoby.
V Česku se také často varuje před tím, že Andrej Babiš chce omezovat demokracii. Snaží se prý získat kontrolu nad policií a soudy, a tím si zajistit beztrestnost za své podnikání, které je často za hranou zákona. Jestli je to pravda, pak je Maďarsko zemí, kde se plány podobné těm Babišovým už dávno staly realitou. A to dokonce v míře, o které se pravděpodobně českému premiérovi ani nesní, když náhodou spí.
Díky tomu, že má Orbán pod palcem prokuraturu, policii, státní aparát, všechny demokratické kontrolní instituce i drtivou většinu médií, je dnes v Maďarsku velice těžké se něco jistého dozvědět o jeho skutečných majetkových poměrech. Nepočetná zbývající nezávislá média přinesla množství nepřímých důkazu a indicií, že majetek vydávaný za vlastnictví někoho jiného ve skutečnosti patří maďarskému premiérovi a jeho rodině. Sám Orbán by tak byl nejvýznamnějším oligarchou a nejbohatším mužem Maďarska. Nezvratné důkazy ale chybí, protože možnosti novinářů jsou omezené a jakoukoli součinnost státních orgánů lze předem vyloučit. A to navzdory tomu, že mnohé z toho, co souvisí s Orbánovým majetkem, leží daleko za hranicí zákona.
Přelom roku přinesl dvě události, které dobře ilustrují současné poměry v Maďarsku. Na konci prosince časopis Forbes zveřejnil nový žebříček nejbohatších Maďarů. První místo sice nebylo příliš velkým překvapením, ale i tak stojí za pozornost. Díky majetku v hodnotě 381 miliard forintů (asi 30,6 miliardy korun) ho totiž obsadil Lőrinc Mészáros, jenž ještě před pěti lety v seznamu padesáti nejmajetnějších lidí země vůbec nefiguroval.
Dříve vlastnil skromnou topenářskou firmu, které ještě před deseti lety hrozil krach. Pak se však stal sponzorem a později i manažerem fotbalového klubu ve dnes již legendární obci Felcsút, již pak dokonce osm let jako starosta vedl. Vesnice s necelými dvěma tisíci obyvatel se nachází nedaleko Budapešti. Známou se stala díky tomu, že v ní premiér Orbán strávil část svého dětství a vlastní zde pozemek a dům. Dnes má Felcsút svou fotbalovou akademii a luxusní stadion, jehož kapacita je skoro dvojnásobkem počtu obyvatel vsi. Toto hřiště se tyčí na konci Orbánovy zahrady. Maďarský premiér totiž miluje fotbal a léta byl i jako vrcholový politik registrovaným hráčem Felcsútu.
Sblížení s Orbánem vneslo do Mészárosovy podnikatelské kariéry zásadní zvrat. Začal získávat jednu veřejnou zakázku za druhou, ve velkém skupoval nemovitosti, firmy, hotely i média. Do jeho majetku patřila například mediální firma MediaWorks, která vlastnila většinu v Maďarsku dříve velice čtených regionálních deníků. Loni převzal i jednu ze dvou velikých komerčních televizí TV2. Mnohá z těchto médií ke konci minulého roku formálně daroval nově zřízené Středoevropské tiskové a mediální nadaci (CEPMF) kontrolované Orbánovými blízkými. Mimochodem, podobně jako u majetku jiných vládě blízkých oligarchů i pro Mészárosova média platilo, že se držela nad vodou nebo dokonce vykazovala značný zisk jenom díky tomu, že byla různými cestami, například prostřednictvím předražené inzerce, permanentně dotována z veřejných peněz.
Mészárosův majetek rostl a stále roste závratným tempem. Podle Forbesu se jenom za poslední rok ztrojnásobil. Internetové noviny Index.hu přitom už v roce 2017 sarkasticky upozornily na to, že kdyby se jeho jmění i v budoucnu rozšiřovalo stejným tempem, bude v roce 2024 nejbohatším mužem planety.
Leden pak přinesl další zajímavou zprávu. Firmy patřící Mészárosovi a jeho rodině za loňský rok získaly v Maďarsku nejvíce veřejných zakázek. Jejich celková hodnota činila 265 miliard forintů (asi 20,4 miliardy korun). Podle investigativního serveru Atlatszo.hu navíc až 93 procent těchto peněz pocházelo z evropských dotací.
Mnohé naznačuje, že právě Mészáros je tou nastrčenou figurkou, která ve skutečnosti jenom spravuje majetek Orbánových. V Maďarsku se totiž šeptá, že Mészárosův majetek, (nebo alespoň jeho výrazná většina) včetně mnoha agrárních podniků a množství půdy ve skutečnosti patří ministerskému předsedovi. A tím pádem je stejně jako v Česku i zde premiér zřejmě největším příjemcem evropských dotací.
Orbán se ke svému pravděpodobnému majetku nejspíš nehlásí nejenom proto, že by byl jako Babiš v permanentním konfliktu zájmů. Mnohem důležitější pro něj je, aby si udržel svůj pečlivě vytvářený image skromného muže z lidu, prakticky puritána, který veškeré své úsilí vždy věnoval pouze službě maďarskému národu. A proto si i přes skoro tři desetiletí ve vrcholné politice údajně nenashromáždil žádné významnější jmění. Podle majetkového přiznání za minulý rok má spolu se svou ženou kromě několika nemovitostí na účtech jenom 742 tisíc forintů (asi 58 650 korun).
Mészáros na postu nejvýznamnějším maďarského oligarchy nahradil jiného dřívějšího Orbánova důvěrníka, Lajose Simicsku. Ten podobně jako Mészáros zná premiéra dlouhé roky. Bývalý pokladník a šedá eminence Orbánovy strany Fidesz se s ním seznámil ještě na gymnáziu a velice se sblížili v osmdesátých letech na univerzitních studiích a při zakládání Fideszu. V minulosti vždy dokázal pro stranu a pro svého přítele získat potřebné peníze. Simicskův osobní majetek, nahromaděný s nezanedbatelnou pomocí první Orbánovy vlády v letech 1998–2002, umožnil Fideszu přežít následujících osm let v opozici. Z jeho prostředků se také začala budovat stranická média Fideszu. Simicska byl skoro dvacet let považován za Orbánova nejbližšího spolupracovníka, který z pozadí tahá za nitky. Říkalo se, že je jediným, koho musí premiér respektovat a poslouchat.
A právě to se pravděpodobně Simicskovi stalo osudným. Začal být pro Orbána příliš silným a samostatným, a proto se ministerský předseda krátce po svém návratu k moci v roce 2010 rozhodl jeho vliv omezit. Navíc se kolem Viktora Orbána začali prosazovat jiní oligarchové, z nichž někteří měli na premiéra příbuzenské vazby – například Orbánův zeť István Tiborcz, manžel jeho nejstarší dcery Ráhel. Simicska těmto lidem konkuroval v boji o veřejné zdroje a o evropské dotace. Nemluvě o tom, že majetku a peněz čekajících na přerozdělení bylo stále méně, a konkurenční boj mezi oligarchy se tak vyostřoval.
Do otevřeného konfliktu však premiérovy spory se Simicskou přerostly až v roce 2015. Tedy poté, co Orbán vyhrál další volby a začal si být dostatečně jistý svým postavením. Simicska se bránil, vyhrožoval, jím vlastněná média do té doby bezvýhradně podporující Fidesz začala být vůči premiérovi kritická a informovala o různých skandálech vládních politiků.
Kdysi mocný oligarcha ale od počátku tahal za kratší konec. Jeho podnikání bylo vždy postaveno na snadném protekčním přístupu k veřejným penězům. V časech, kdy měl k premiérovi blízko, se stávalo opravdu jenom výjimečně, že by Simicskovy firmy automaticky nevyhrály každou veřejnou soutěž, které se účastnily. Tomu však byl najednou konec a oligarcha rychle zjistil, že dlouhodobý konflikt s premiérem finančně neustojí. Proto se pokoušel jako alternativu k Fideszu podporovat krajně pravicovou stranu Jobbik. Ani tento plán mu však nevyšel.
Když Orbán v minulém roce opětovně vyhrál parlamentní volby a bylo jasné, že zůstane u moci, Simicska obratem hodil ručník do ringu. Doufal už jenom v to, že když se vzdá, bude mu umožněn volný odchod a bude si s sebou moci vzít i svůj již notně ztenčený majetek. Orbán však byl neúprosný. Simicska musel výměnou za beztrestnost velkou část svých firem prodat nebo spíše odevzdat jiným oligarchům, kteří Orbánovi zachovali věrnost. Nemalá část tohoto majetku skončila právě u Mészárose.
Likvidací Lajose Simicsky Orbán dokázal, že je jediným pánem Maďarska a že i sebesilnější oligarcha padne, když se proti němu postaví nebo z jakéhokoliv důvodu ztratí jeho přízeň. Ukázal, že ve své zemi nestrpí nikoho, u koho by hrozilo, že by mu mohl přerůst přes hlavu.
Jedním z těch, kdo od začátku pochopil tato pravidla hry, byl známý hollywoodský producent Andy Vajna, původním jménem György András Vajna. Ten utekl po potlačení maďarské revoluce v roku 1956 na Západ. Jako producent stál za filmy Rambo, Terminátor II nebo Základní instinkt. I proto na jeho státním pohřbu v Budapešti na konci letošního ledna řečnil Arnold Schwarzenegger.
Po pádu komunismu se Vajna vrátil do Maďarska, přičemž k jeho rozhodnutí opustit Ameriku pravděpodobně přispěly vážné spory s tamním daňovým úřadem. Orbán mu po roce 2010 v podstatě předal moc nad maďarským filmovým průmyslem a státní podporou pro domácí filmy. Vajna se stal vládním zplnomocněncem pro rozvoj tohoto odvětví a se státní pomocí si vybudoval velká filmová studia. Stal se také majitelem několika médií a nejvýznamnějším domácím podnikatelem v oblasti hazardu.
Nebyl úplně typickým oligarchou v Orbánově okolí, neboť ledacos dokázal i vlastními silami, tedy nejen s premiérovou podporou. Jako pán maďarského filmu umožnil vznik několika hodnotných uměleckých děl, která získala různá mezinárodní ocenění. Do určité míry bránil toto odvětví před zásahy nejdivočejších orbánovských ideologů. Výměnou za to však musel i Vajna posloužit, když bylo třeba. Nejlépe se to ukázalo, když jako nastrčená figurka pomohl Orbánovi s využitím polostátních peněz koupit od původního zahraničního majitele již zmíněnou velkou komerční televizi TV2. Pod Vajnovým vedením se tato stanice stala servilním nástrojem politické propagandy, jejíž objektivita se pohybuje někde na úrovni TV Barrandov. Ačkoliv tuto propagandu dělá přece jenom mnohem profesionálněji než televize Jaromíra Soukupa.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025