27. listopadu, 2012 Tomáš Dušek
Hospodářské reformy prováděné vládou Mikuláše Dzurindy byly v zahraničí často dávány za vzor. Doma se však dvojnásobný premiér takovým sympatiím netěšil a postupem času se u jeho jména stále častěji objevoval přívlastek „kontroverzní“. Když letos v květnu odešel z čela své strany, mísily se u řady jeho partajních kolegů pocity smutku s nadějí na nový začátek. Kdo chce, může brát příběh Mikuláše Dzurindy jako důkaz o pravdivosti rčení, že doma nebývá nikdo prorokem. Stejně dobře ale může Dzurindův příběh sloužit jako varování pro politiky, kteří při prosazování svých ideálů začnou jednat podle zásady o účelu světícím prostředky.
Dopravní inženýr a amatérský maratonec Dzurinda se do politiky dostal počátkem 90. let jako ekonomický náměstek slovenského ministerstva dopravy. V roce 1994 nakrátko usedl do čela tohoto resortu, a v témže roce se také stal místopředsedou konzervativního Křesťanskodemokratického hnutí (KDH). Drobného muže s charakteristickým knírkem si v roce 1998 zvolila za svého lídra Slovenská demokratická koalice. Jejím cílem bylo sjednotit roztříštěné opoziční síly a ukončit éru kontroverzního premiéra Vladimíra Mečiara.
Volby v září 1998 skončily vítězstvím Mečiarova Hnutí za demokratické Slovensko, které si však nedokázalo zajistit nadpoloviční většinu v parlamentu. Sestavením vlády byl proto pověřen Dzurinda, jenž si nabídnutou příležitost nenechal ujít. Na podzim 1998, kdy se Dzurindův kabinet chopil moci, se Slovensko nacházelo v obtížné situaci. Po letech vládnutí Vladimíra Mečiara stála země mimo hlavní proud evropských i transtlantických integračních procesů a slovenské hospodářství viditelně zaostávalo. Dzurindova vláda na to zareagovala sérií radikálních reforem. Kabinet mimo jiné zavedl rovnou daň, prosadil změny v sociálním systému a změnil způsob, jakým si obyvatelé spoří na důchod. Reformy splnily svůj účel: do země pod Tatrami přivábily zahraniční investory a nastartovaly rychlý ekonomický růst. V neposlední řadě se slovenské diplomacii podařilo zlepšit pověst země v očích mezinárodních institucí a dohnat zpoždění v přístu-pových jednáních s Evropskou unií i NATO.
Dzurinda se v premiérském křesle udržel i po volbách na podzim 2002, do nichž už šel v čele vlastní strany – Slovenské demokratické a křesťanské unie (SDKU). Právě během tohoto druhého funkčního období se z Dzurindy stala kontroverzní postava slovenské politiky. Svůj podíl na tom nepochybně měly zmíněné hospodářské a sociální reformy, které se bolestivě dotkly velké části Slováků. Neméně důležitým faktorem ale bylo i podezření, že si Dzurindův kabinet na sklonku své existence kupoval hlasy nezávislých poslanců, které potřeboval ke svému přežití. Podezření z uplácení zákonodárců se nikdy neprokázalo. Dojem, že vládě už nejde o principy, ale jen o udržení moci, byl však u veřejnosti silný, a v roce 2006 napomohl k triumfálnímu vítězství sociálních demokratů současného premiéra Roberta Fica.
Po odchodu do opozice prošla Dzurindova strana vnitřní krizí. Ta vyvrcholila počátkem roku 2010, kdy premiér Fico obvinil představitele SDKU z nekalých praktik při jejím financování. Dzurinda sice obvinění odmítl, zároveň se ale překvapivě vzdal pozice volebního lídra. Odstoupení Dzurindy z čela kandidátky a jeho nahrazení místopředsedkyní strany Ivetou Radičovou napomohlo SDKU před dvěma lety k solidnímu zisku více než 15 procent hlasů. Poté, co vítěz voleb Fico nedokázal zformovat parlamentní většinu, stala se premiérkou Radičová, která svému partajnímu šéfovi Dzurindovi svěřila ministerstvo zahraničních věcí.
Ačkoliv si Dzurinda udržel funkci předsedy SDKU, jeho pozice v čele strany byla otřesena. Obava spolustraníků, že nepopulární expremiér může SDKU stáhnout ke dnu, významně narostla koncem loňského roku, kdy propukla aféra Gorila. V ní šlo o podezření, že vlivná finanční skupina Penta uplácela za druhé Dzurindovy vlády některé politiky a vysoce postavené státní úředníky. V aféře figurovala jména politiků z více stran, zdaleka nejdrtivější dopad ale měla na preference SDKU.
Po debaklu v letošních volbách (SDKU obdržela jen málo přes šest procent hlasů) Dzurinda oznámil, že se již nebude ucházet o nejvyšší stranickou funkci. V polovině května jej v předsednickém křesle vystřídal hejtman Bratislavského kraje Pavol Frešo. Ačkoliv si Dzurinda ponechal poslanecký mandát, jeho návrat do vrcholné politiky není v dohledné době pravděpodobný. I pro část pra-vicových voličů je někdejší premiér problematickou osobností, která kdysi své zemi výrazně prospěla, pak ale promeškala příležitost k důstojnému odchodu.
Tomáš Dušek
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025