01. červnaec, 2025 Táňa Matelová
Velká voda dorazila do Jeseníku naposledy loni v září.
Foto: Táňa Matelová
Jeseničtí dobře vědí, že pokud jsou v Čechách a místní jim položí otázku, odkud přijeli, je pravděpodobné, že svou odpověď budou muset zopakovat. Mezi „být z Jeseníku“ a „být z Jeseníků“ je zjevný, avšak foneticky často málo vnímatelný rozdíl. Kvůli této jazykové nepraktičnosti, ke které došlo během poválečného přejmenovávaní měst a obcí v bývalých Sudetech, dnes nejeden místní vlastivědec a znalec regionálních dějin lomí rukama. Značka Frývaldov, německy Freiwaldau, byla totiž evropsky proslulým fenoménem, na který se dlouho dařilo navázat jen velice těžko.
Loni se Jeseník zapsal do hlubšího povědomí zářijovými povodněmi, kdy se stal jedním z nejvíce zasažených míst vůbec. Město samotné i okolí zažily tuto živelní pohromu ve své historii několikrát. Jen v uplynulém století voda ničila domy a brala životy například v letech 1903, 1921 a 1997. Nicméně místní jako by si pokaždé vzali za vzor svého nejslavnějšího rodáka Vincenze Priessnitze, u nějž po vodě následovala tvrdá práce – sotva odezněl šok z vodního živlu, obyvatelé neváhali a pustili se do odklízení škod.
Nedílnou součástí Jeseníku jsou lázně tyčící se nad městem, jež založil právě Vincenz Priessnitz. V dobách své největší slávy se voda v osadě zvané Gräfenberk stala lékem pro smetánku i chudinu doslova z celého světa. Léčili se zde mimo jiné legendární uherský baron Miklós Wesselényi, polský spisovatel Zygmunt Krasiński či proslulý dramatik a prozaik Nikolaj Vasilijevič Gogol, jemuž se však tvrdý léčebný pobyt ve slezských horách, soudě podle jeho korespondence, příliš nezamlouval. V průběhu 19. století bychom se u zdejších pramenů setkali se členy nejvýznamnějších evropských aristokratických rodin, stejně jako s lékaři, kteří bedlivě pozorovali metody velkého vodoléčitele. Za první republiky sem pak mířily hvězdy stříbrného plátna i nejzvučnější jména československé politické reprezentace.
Kým vlastně Vincenz Priessnitz, jehož jméno dalo název zázračnému zábalu, byl? Prostý pologramotný chalupník, který jen dokázal brilantně využít toho, že si churaví aristokraté a podnikatelé neuměli odepřít požitkářský život a on jim jako medikament naservíroval obyčejnou vodu a přísný režim? Nebo geniální léčitel s vynikající intuicí, jehož přelomové, dodnes aplikované metody předběhly svou dobu?
Obě charakteristiky v podstatě platí, záleží na tom, z jakého úhlu na tohoto výjimečného Slezana pohlížíme. Jisté je, že jeho vlastní uzdravení po nehodě s koňským povozem, jenž mu zpřelámal žebra, můžeme vzhledem k fatálním prognózám místních lékařů označit jako zázrak. A pomohlo mu jediné: studená voda. Zvěst se rychle rozšířila po okolí. Hospodáře, kteří na Gräfenberk mířili se zraněným dobytkem, záhy vystřídali nemocní lidé, jejichž neduhy nejrůznějšího rázu se mladíkovi skutečně dařilo léčit. Roku 1822 přestavěl rodný dřevěný domek na vícepatrovou zděnou stavbu, a dal tak vzniknout prvnímu vodoléčebnému ústavu na světě. Již o deset let později na Gräfenberk proudily tisíce pacientů. O slávě, jaké se ještě za svého života dočkal, nejlépe svědčí dopis uchovávaný v místním okresním archivu, který byl poslán z Ameriky a na němž stálo pouhé „Vincenz Priessnitz, Evropa“. Bez problému došel.
Období rozkvětu, ale i tragédií patří do jesenické historie odpradávna. Černým písmem se do dějin města zapsalo zejména 17. století. Kromě hladomoru, třicetileté války či švédského vpádu se právě Jesenicko stalo jednou z kolébek nechvalně známých čarodějnických procesů. Upomínky na temné období najdeme na řadě míst tohoto melancholického kraje. Konkrétně v Jeseníku připomíná barbarskou epochu kamenný pomník tyčící se při cestě do lázní. Zdejší procesy započaly v roce 1622 případem Barbory Schmiedové, kterou její muž na smrtelné posteli obvinil z čarodějnictví. Absurdní výpovědi před inkvizičními tribunály o uhranutém dobytku, stloukání másla z vody či sodomii na Petrových kamenech zněly až do roku 1684.
Do tohoto temného období se návštěvník může přenést v nejstarší stavbě Jeseníku, středověké Vodní tvrzi. Sídlí v ní vlastivědné muzeum, které nabízí interaktivní a mimořádně oblíbenou expozici o čarodějnických procesech. Také první předmět zapsaný do sbírek této instituce, jež letos oslavila 125. výročí založení, upomíná na tragické 17. století – jedná se o robustní kamenný kříž odkazující na zdejšího kata s iniciálami M. W., který byl zastřelen Švédy v době jejich vpádu do města během třicetileté války. S mistrem popravčím je spojena nedaleká budova takzvané Katovny, která se v 80. letech minulého století stala místem, jež hostilo polooficiální, až undergroundovou hudební scénu. Vystoupil zde například Pavel Dobeš či Pepa Nos. Není proto divu, že právě tady se již 21. listopadu 1989 zformovala jedna z prvních sekcí Občanského fóra v Československu.
Vraťme se však do 19. století, kdy Jeseníku a okolí nepřineslo rozmach jen lázeňství, ale rozvíjet se začal rovněž průmysl. Jiskru jesenické textilní výroby zažehl lnářský podnikatel Josef Raymann, jenž využil jedinečného potenciálu v podobě desítek místních domácích přadláků, kteří si přivydělávali večerním tkaním látek, jež následně prodávali na trzích. Raymann jim nabídl vyšší výdělek a stálé místo u tehdy nejmodernějších strojů. Mezníkem se stal rok 1819, kdy se spojil s vídeňskou rodinou Regenhartových a založil podnik, který zanedlouho dodával nejjemnější látky i na císařský dvůr a exceloval na evropských výstavách. Přestože lnářská tradice, čítající dvě staletí, zanikla v roce 2004, Jeseník se k tomuto odvětví postupně vrací, a sice díky celorepublikově známé textilní značce, jejíž kárované košile proslavil současný český prezident Petr Pavel.
Jako kontrast k nejjemnějším tkaninám stojí surový kámen, jehož těžba a zpracování představovaly další jesenický fenomén. Tvrdá žula či mramor se staly osudem pro tisíce kameníků, díky jejichž obdivuhodné síle a umu se jesenické nerosty proměnily ve stavební materiál pro obrovské množství pomníků a budov napříč tehdejší rakouskou monarchií. Navíc se díky tehdy dobrému železničnímu spojení Jesenicka se světem vyvážely do všech koutů Evropy.
Byli to právě kameníci z Frýdberku, Cighartic či Cukmantlu (tedy dnešní Žulové, Vápenné a Zlatých Hor), kteří se odmítli smířit se stále hrozivějšími dopady světové hospodářské krize, jakými byly snižování mezd a nekompromisní propouštění z práce. Ve středu 25. listopadu 1931 se proto vydali na protestní pochod směrem na Frývaldov. Dav zahrnující zhruba sedm set dělníků se na křižovatce v obci Dolní Lipová střetl s četnickými kordony. Jakmile se na četníky začaly sypat první kameny a na jejich přilby dopadly údery klacky, započala střelba. Zemřelo osm lidí, čtrnáct si odneslo těžká zranění.
Tragická událost kdesi v dalekém pohraničí zasáhla celou československou veřejnost. Zatímco pro řadu politiků se stávka stala především vítaným způsobem, jak se zviditelnit (na pohřbu promluvil předseda KSČ Klement Gottwald), levicově orientovaní umělci a spisovatelé, jako byli Ivan Olbracht či F. X. Šalda, protestovali formou nejrůznějších manifestů či ostrých článků. Slavnou dvojici Osvobozeného divadla Jiřího Voskovce a Jana Wericha pak události inspirovaly k vyhlášení sbírky pro pozůstalé po obětech, stejně jako k sepsání jejich vůbec první vyloženě politické hry Caesar.
Masivní ideologizace se pak frývaldovská tragédie přirozeně dočkala po únoru 1948, kdy komunisté právě touto událostí zanesli do českého národního povědomí onen krajně zavádějící diskurz o tom, že „Masaryk nechal střílet do dělníků“. Monumentální socrealistický pomník Rudolfa Doležala z roku 1961 poblíž místa střetnutí tak dodnes připomíná nejen žalostné následky sociálního pnutí v předválečných Sudetech i obecně Československu, ale zároveň představuje jeden z řady příkladů komunistického černobílého nakládání s historickou pravdou – v tomto případě mimořádně složitou a mnohovrstevnatou.
Dříve důležité město na trase Olomouc – Nisa – Vratislav dnes bojuje se svou izolovaností způsobenou ztrátou Slezska roku 1742 a vznikem státní hranice, kdy se z Jeseníku, jenž ležel v podstatě ve středu českých zemí, stala periferie. Tato geografická odloučenost se přirozeně propsala také do uvažování obyvatel, ať už těch původních německých, či současných českých, ale i slovenských, polských nebo řeckých – ti posledně jmenovaní, kteří sem přišli v důsledku řecké občanské války na sklonku 40. let, ostatně tvoří nedílnou součást kulturního i ekonomického ovzduší Jeseníku a okolí. Podle Květoslava Growky, někdejšího archiváře a velkého znalce jesenické historie, panuje proto v myslích zdejších obyvatel pocit, že se vyplatí „spoléhat se jen na sebe, na svůj um, dovednost, schopnosti“.
Ani přes tento dojem osamocenosti, z velké části oprávněný, však příchozí rozhodně nenabude v Jeseníku dojmu, že se ocitl v izolovaném, uzavřeném či stagnujícím prostředí. Podobně jako řada měst někdejších Sudet si i Jeseník s nástupem nového tisíciletí dokázal uvědomit svou specifickou tvář, ve které se krásy i jizvy předválečné německé historie snoubí s nespočtem kulturních odlišností, jež sem přibyly spolu s novými dosídlenci.
To celé pak vytváří sympatický, místy až rebelský a alternativní mix, kde si každý najde to své – někdo propadne originálnímu umění Jaromíra Švejdíka alias Jaromíra 99, ilustrátora legendárního Aloise Nebela, pro jiné budou zajímavá četná komunitní setkání a akce. Jeseník je však rovněž jako stvořený pro zaryté individualisty, kteří sotva opustí pomyslné brány města, mohou ihned splynout s melancholickou náladou zdejší krajiny, formovanou častými dešti, mrazem a pohnutými dějinami.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025