08. června, 2017 Lucie Zakopalová
Po Majdanu se Ukrajina bezpochyby změnila, ale... Foto: Daniel Weidenhoffer
Leckdy slýcháme, že polští reportéři jsou ke své zemi až nespravedlivě tvrdí. Pokud někdo tento pocit sdílí, měl by si přečíst knihu Ukrajina v měřítku 1:1 od Oleha Kryštopy, jenž na svou zemi pohlíží bez slitování. Kryštopa je průkopníkem literární reportáže na Ukrajině, přičemž jako by se polským „nelítostným“ stylem inspiroval.
Kniha ukrajinského spisovatele, esejisty, scenáristy a novináře Oleha Kryštopy (*1978) vyšla v nakladatelství Dokořán v překladu Marie Iljašenko také díky crowdfundingové kampani na HitHitu. Při vydávání překladů ukrajinské literatury totiž nelze počítat s institucionální podporou z domovské země, na niž jsou čeští nakladatelé zvyklí u jiných států. Právě Ukrajina je ovšem velmi důležitou oblastí a reportáže, které nám přibližují aktuální obraz ukrajinské společnosti, jsou cenným zdrojem informací – toto přesvědčení evidentně sdíleli také různí lidé, kteří neváhali vznik knihy finančně podpořit.
„Říká se, že Ukrajinu ve světě znají díky Ševčenkovi (fotbalistovi), Kličkovi (boxerovi) a Černobylu. Po roce 2004 je k tomu třeba připojit také oranžovou revoluci, ale ne na moc dlouho. Co je zajímavé, propagátory (a autory) tohoto tvrzení jsou Ukrajinci samotní, a z nich nejvíce ti, kteří nikdy v cizině nebyli. (…) Každopádně je jasné, že právě tak svou zemi vnímají její obyvatelé. Skrývá se za tím jejich touha podívat se na sebe z jiného úhlu a něco spatřit. Spatřit cokoli, ujistit se o své vlastní existenci. Pro národ, který má vážné psychické potíže s identitou, je to totiž problém,“ píše autor v jedné z prvních reportáží. A sám svou zemi nešetří, když popisuje ty největší nešvary: prostituci, žebráky, policejní násilí, beznaděj nebo nezaměstnanost. Když už zmíní krásný poloostrov Krym, tak hlavně kvůli chemickým zbraním na dně Černého moře. Kryštopa necestuje po své zemi proto, aby objevoval její kouzlo, ale aby odhaloval sociální propasti a nefungující infrastrukturu. Ve stínu černobylského reaktoru a ruského medvěda je obtížnější si příjemně hovět.
Katastrofa jako důkaz existence
Ukrajinský novinář se nebojí ani velmi silných přirovnání: v reportáži Krev na asfaltu, kde popisuje zabití policisty ohrožujícího návštěvníky jedné vesnické diskotéky místním mladíkem a následný razantní zásah policie „v chalupách“, klade Kryštopa v dovětku vedle této události zásah jednotek SS ve vesnici Humnyska, který byl odplatou za zabití německého důstojníka místním oddílem Ukrajinské povstalecké armády (tzv. banderovci). Tato paralela by se u nás pravděpodobně vnímala jako překročení určité hranice. Míra kritičnosti k vlastní zemi je v Ukrajině v měřítku 1:1 velmi vysoká, a to jak na úrovni politické, tak často i (ač v menší míře) společenské – autor hovoří o problémech Ukrajiny s vlastní identitou a sebeúctou. Svědčí o tom názvy reportáží, např. Velká ukrajinská deprese, Idiotův sen, Prdel nebo Kriminální pravoslaví, ale i určitá kousavá ironie, s níž Kryštopa píše. Navážeme-li na výše uvedený citát z knihy, dočteme se: „Pokud bychom dali pryč Ševčenka, protože zestárl a přestává hrát (už se stalo) a Klička (idoly upadají v zapomnění), zůstane jen Černobyl. Můžeme dokonce parafrázovat Descarta: Jsme, neboť jsme měli Černobyl. Je to poslední důkaz existence Ukrajiny v očích Ukrajiny samotné. (…) Dokážeme se odpálit lépe než islámští teroristé, zahřmět na celý svět, odprásknout se a celou vaši Evropu poslat k čertu. Ještě nepatříme do starého železa, ještě máme mírový atom v reaktoru!“
Černobylský příběh představuje pro Kryštopu jednu z metafor ukrajinské současnosti: být hrdý na něco, co bylo velkou katastrofou. Poradit si i v tragických podmínkách – lidé se živí jako průvodci po „zóně“. Jako by tento příběh trochu říkal, že stejně jako do oblasti kolem špatně zabezpečeného reaktoru jezdí lidé i na Ukrajinu: není tak jednoduché překročit její hranici a návštěvníci očekávají trochu nebezpečí, exotiky a divočiny, skanzen socialismu. Ukrajinský novinář popisuje absurdní status země i beznaděj jejích obyvatel. Sám je rád, že může odjet pryč a zapomenout – a tento závěr, často nevyřčený, nám vytane na mysli u mnoha textů. Všechny reportáže totiž spojuje rámec autobiografického úvodu, kde Kryštopa popisuje své dětství, kdy s dědečkem chodil v rodném Ivano-Frankivsku pozorovat vlaky, ale nikdy nikam nejeli. A pak se v pětadvaceti letech najednou sám vydal na cestu po Ukrajině a setrvává na ní vlastně dodnes. Stejně tak v Ukrajině v měřítku 1:1 křižuje svou zemí: občas se sice na chvíli zastaví, přičemž někdy je výsledkem spíše literární, poetická črta, jindy zase investigativní reportáž, ale pokaždé znovu vyráží jinam. Spojuje tak jednotlivé texty svými osobními komentáři, objevují se i jeho přátelé nebo jen vzpomínky na konkrétní místo, pokud ho navštívil spíše jako turista než novinář.
Příběh s otevřeným koncem
Psát knihu o dnešní Ukrajině je kvůli rychle se měnící situaci nevděčný úkol. Zde ovšem pomáhá forma reportáží a reportážních obrazů, které načrtávají hlubší obraz ukrajinské společnosti. Ačkoli tedy kniha vznikala před Majdanem, nemáme pocit, že by nemělo smysl ji číst. Trochu to naznačuje v doslovu k českému vydání i autor, když na jedné straně říká, že vydání knihy pár dní před vypuknutím protestů a následné odkládání jejího křtu, protože se bojovalo na barikádách, ho postavilo před otázku, zda už není zastaralá. Reviduje některé své závěry, je vidět, že je hrdý na své rodáky, které v některých reportážích často nelítostně portrétoval a karikoval: „Každý z nás se stal kozákem. (…) Jsem si jistý, že mnozí hrdinové této knihy, ti uražení a ponížení, tam někde v tu chvíli byli.“ Zároveň však dodává: „Od chvíle, kdy jsem tyto příběhy napsal, uplynuly už skoro tři roky. Tři roky převratných změn, které by za jiných okolností mohly trvat celá desetiletí. A přesto mám občas pocit, že se nic nezměnilo. Kyjev si dál žije svým poklidným korupčním životem. A na vleklou válku si lidé zvykli.“
Od chvíle, kdy Kryštopa svou knihu napsal, Ukrajina prošla poměrně bouřlivým vývojem. O těch nejdůležitějších událostech nás sice průběžně informují média, nicméně si spolu s autorem můžeme povzdechnout, že – podobně jako si zvykl Kyjev – zbytek Evropy už ukrajinské osudy přestaly pomalu zajímat a ruská okupace Krymu a vojenské operace na Donbase už dnes nikoho nešokují. Proto si neškodí připomenout, že ukrajinský příběh má stále otevřený konec a že i středoevropské země včetně Česka můžou ovlivnit, jestli na tom konci bude happyend, nebo ne.
Oleh Kryštopa: Ukrajina v měřítku 1:1
Překlad Marie Iljašenko
Dokořán 2016
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025