18. května, 2025 Kaja Puto
S těmi intenzivními pocity jsem nebyla sama. Jejich přetlak se projevil v pomoci, kterou Poláci masově poskytli ukrajinským uprchlíkům. Podle údajů Hlavního statistického úřadu (GUS) tehdy nějakou formu podpory – peníze, odvoz nebo ubytování – poskytlo 70,2 procenta společnosti. Výzkumníci ze sociologického institutu Collegium Civitas později zjistili, že za tím stály velmi rozmanité motivace. Pomáhali jsme, protože je to nutnost, protože ostatní také pomáhali, protože jsme se chtěli cítit lépe, protože jsme tím chtěli něco získat, a konečně proto, že jsme chápali, že Ukrajinci bojují za nás a pokud prohrají, budeme další na řadě.
Od té doby se mnoho změnilo. Na newsy z Ukrajiny se přestalo klikat, čím dál častěji se mluví o únavě z války a ukrajinským uprchlíkům se vyčítá všechno možné. Celoplošná agrese Ruska vůči Ukrajině a s ní spojené emoce však v Polácích zanechaly trvalé stopy.
Za prvé je to aktivizace společnosti, jakou jsme dávno nezažili. Někteří si takto pamatují demokratické volby 4. června 1989, dříve představovaly podobnou příležitost nepočetné historické události jako vítězství v polsko-sovětské válce (1919–1921) nebo velkopolské povstání (1918). Větry dějin však málokdy vanou z nám příznivého směru, a ještě vzácněji se nám podaří vůči nim správně nastavit plachty. Celospolečenskou aktivizaci si zpravidla spojujeme s utrpením. Vyvolávají ji prohrané války či povstání a v poslední – mírové – době události, jako byla katastrofa prezidentského letadla ve Smolensku nebo smrt papeže Jana Pavla II.
Tentokrát jsme zareagovali aktivně a energicky. Možná nás inspirovala také ukrajinská vůle bojovat, kterou doprovázela atraktivní válečná propaganda – žena sestřelující drony sklenicemi nakládaných rajčat, rolník táhnoucí tank za traktorem, bábuška rozdávající ruským vojákům slunečnicová semínka, aby na jejich mrtvolách vyrostlo něco užitečného. Síla ukrajinské občanské společnosti umožnila a nadále umožňuje obyvatelům země čelit dalším měsícům války. Vychází „zdola“ a je všude tam, kde stát nefunguje dobře – shání vojákům vybavení, bojuje s ruskými dezinformacemi, odklízí válečné sutiny. Na počátku války Poláci zažili něco podobného, byť v mnohem menším měřítku.
To proměnilo neurotickou polskou identitu. Být Polákem už neznamená jenom trpět – nejraději za miliony jiných – ale také pomáhat, jednat společně, hostit. Tento konstruktivní vibe se vrátil v září 2024, kdy jihozápadní Polsko zasáhly povodně. Z publicistických komentářů zleva doprava bylo cítit hrdost: je to další krize, s níž jsme si společně poradili. V době, kterou současný historik John Adam Tooze označuje jako polykrizi, je to potěšující konstatování.
Pocit vnitřní síly se projevil nárůstem asertivity ve vnímání mezinárodních vztahů. Před rokem 2022 bylo Polsko v této otázce rozdělené způsobem charakteristickým pro periferní státy – liberálové (globalisté) nekriticky přijímali úhel pohledu hegemona čili Západu, zatímco konzervativní pravice (lokalisté) viděla v Evropě nepřítele a pracovala proti ní. Obě strany nicméně zároveň – na rozdíl od západních partnerů – vnímaly nebezpečí plynoucí ze strany Ruska. Po invazi na Ukrajinu měly chuť Západu vpálit: „My jsme vám to říkali!“
Takový pocit se samozřejmě vyskytl nejen v Polsku, ale i v dalších státech regionu, například těch pobaltských, a především na Ukrajině. Slavná slova prezidenta Volodymyra Zelenského o tom, že „nepotřebuje odvoz, ale munici“, vstoupila do dějin diplomacie. A ačkoli dnes bývá ukrajinský prezident v kruzích evropských elit označován za příliš náročného, západní mainstream uznal, že v bezpečnostních otázkách měla východní Evropa pravdu. Tehdejší německý kancléř Olaf Scholz v srpnu 2022 prohlásil, že „centrum Evropy se přesouvá na východ“, a po něm to zopakovalo mnoho politiků i komentátorů. Máme proto dojem, že se nacházíme v centru globálního dění.
Za druhé si Poláci v roce 2022 uvědomili, že mír není navždy a válka je možná. Ta na Ukrajině už vlastně probíhala od roku 2014, kvůli svému lokálnímu charakteru nicméně nevzbuzovala všeobecný zájem. Celoplošná invaze však ukázala, že Kreml je připraven překračovat další červené linie, a není tedy možné zcela vyloučit, že Rusko zaútočí na některý ze států NATO. Po roce 2022 ostatně přibyly hybridní útoky na východním okraji aliance včetně Polska. Rušení signálu GPS v oblasti Baltu, tajemné požáry budov a vozidel či kyberútoky na kritickou infrastrukturu (v poslední dobře například čističky odpadních vod a vodovodní síť) se staly stálou součástí repertoáru polských zpravodajských portálů.
Atmosféru zahušťují kremelští propagandisté („Zničíme polská města raketami“, „Polsko bude další na řadě“, vyhrožuje například Vladimir Solovjov) a v poslední době také Donald Trump, jehož ústup z Evropy vzbuzuje v Polsku vojensky závislém na USA děs a hrůzu.
Pocit ohrožení v Polácích aktivoval kulturní kódy z doby, která formovala naši představu o válce – tedy z druhé světové války. Tyto kódy ovlivňují to, jak současné události chápeme. Vzpomínka na pakt Ribbentrop–Molotov způsobila, že i největší germanofilové začali na Německo pohlížet s větší ostražitostí. Vzpomínka na chování sovětských vojáků nás ochránila před dezinformacemi o ruských válečných zločinech. Vzpomínka na zradu spojenců posílila přesvědčení, že bychom se měli vyzbrojit.
V Polsku zavládl silný konsensus ohledně toho, že je třeba navýšit výdaje na zbrojení – ačkoli se už teď blíží pěti procentům HDP a jsou v tomto ohledu nejvyšší v NATO. Podle různých výzkumů podporuje další investice do armády 70 až 80 procent Poláků. Horuje pro ně jak krajně pravicová, s ruskými narativy flirtující Konfederace, tak strana Spolu (Razem), jíž jsou blízké ideje pacifismu a současného levicového populismu ve stylu španělských Podemos nebo řecké Syrizy. Odlišná stanoviska jsou politicky na okraji – byť to se může ještě změnit.
Pocit ohrožení zároveň, přinejmenším v bezpečnostních otázkách, poněkud oslabil politickou polarizaci. Liberální strany včetně vládnoucí Občanské platformy začaly o armádě či migraci hovořit jazykem pravice. Liberální premiér Donald Tusk a konzervativní prezident Andrzej Duda si vyměňují zdvořilosti. „Vláda a prezident musí jednat společně,“ prohlásili při několika příležitostech, což se v Polsku nestalo od doby snahy o vstup do EU. Nebrání jim to ovšem v tom, aby jindy navzájem obviňovali svoje strany z napomáhání ruským zájmům.
Konečně za třetí, příliv válečných uprchlíků z Ukrajiny pomohl polské společnosti pochopit, že přestala být monoetnická. Je to proces zahájený před více než deseti lety, kdy do Polska začali ve velkém migrovat obyvatelé zemí bývalého Sovětského svazu (se značným podílem Ukrajinců). O několik let později bylo na ulicích polských měst možné čím dál častěji potkat také hosty z jiných koutů světa – například z Indie, Filipín nebo Kolumbie. Podle různých odhadů žije v Polsku dnes kolem dvou a půl milionu cizinců a ti přihlášení ke zdravotnímu a sociálnímu pojištění tvoří 6,7 procenta všech pracujících v Polsku.
Širší společenskou diskusi o tomto tématu však dlouho komplikovala dvoukolejnost migrační politiky pravicověkonzervativní vlády strany Právo a spravedlnost (2015–2023). Její představitelé na jedné straně štvali proti migrantům přicházejícím do EU a prezentovali se jako síla, která Polsko před multikulturností ochrání, na straně druhé ale potichu liberalizovali migrační zákony a stahovali do země pracovní sílu z celého světa. Ta však pro mnoho Poláků zůstávala neviditelná.
Změnil to teprve přiliv válečných uprchlíků z Ukrajiny – navzdory tomu, že už předtím byla diaspora z této země v Polsku největší (a její část i před rokem 2022 přišla právě kvůli válce). Polská solidarita „verze 2022“ totiž přinesla četné bezprostřední kontakty mezi Poláky a Ukrajinci. Začali jsme se setkávat v práci, ve školách, dokonce u sebe doma. Na ukrajinštinu narážíme v televizních reklamách, na úřadech a infolinkách. A ve veřejné debatě se začalo ozývat více hlasů migrantů – ukrajinských novinářek, expertek, umělkyň.
Současné Polsko už neexistuje bez ukrajinskosti – a to navzdory tomu, že z mimořádných sympatií Poláků k Ukrajincům z počátku války už mnoho nezůstalo. Nahradily je únava a obavy podněcované ruskými dezinformacemi i domácími politiky (z konkurence ve frontě u lékaře, na trhu práce, na Tinderu). Jak ukazuje výzkum Varšavské univerzity, Poláci uprchlíkům vytýkají přílišné nároky, nevděk a sovětskou mentalitu. Přesto však většina Poláků stále podporuje jejich přijímání.
Tuto obtížnou akceptaci nové polské multikulturality však ještě nedoprovází hlubší reflexe role, již Polsko sehrálo v dějinách ukrajinského boje za nezávislost. Přesněji řečeno, aktivně proti ní bojovalo, a to jak v době záborů (1772–1918) především v Rakousku-Uhersku, tak v meziválečném období. Do polské historické paměti se to otisklo slabě, protože ji opanoval volyňský masakr – etnická čistka spáchaná pod vlivem ukrajinských nacionalistů na Polácích v době druhé světové války. Tato rána, stejně jako nenaplněná očekávání ohledně omluvy ze strany Ukrajiny, mnoha Polákům dodnes brání vybudovat si k sousedům důvěru.
Když mluvíme s Ukrajinci, můžeme často slyšet, že „k životu před válkou není návratu“. Poláci během posledních tří let nezakusili ani zlomek toho, co prožívají jejich sousedé v každodennosti války, pod tuhle větu by se ale mohli podepsat. Další krátké období míru v našem regionu skončilo.
Z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová.
Článek vznikl v rámci projektu Reflections of the War in Ukraine in Visegrad Countries. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je podporovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.
V polské verzi je článek k dispozici zde: https://new.org.pl/5184,nie_ma_powrotu_do_zycia_przed_wojna.html
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025