09. prosince, 2020 Vít Dostál
Novým polským ministrem zahraničí se letos stal Zbigniew
Rau (vpravo). Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Sejm RP
Nástup Práva a spravedlnosti (PiS) ke kormidlu polské diplomacie sice v roce 2015 doprovázely slogany o zásadní změně směru, v řadě oblastí však dodnes přetrvala kontinuita s předchozími kabinety. Spojené státy zůstaly klíčovým spojencem, vztahy s Ruskem jsou nadále na bodu mrazu, Varšava podporuje euroatlantické aspirace zemí Východního partnerství a NATO je stále pilířem polské bezpečnosti. Odlišný přístup však strana vedená Jarosławem Kaczyńským nastolila vůči evropské integraci a Německu – a právě zde její předpoklady zásadně selhaly.
Když tehdejší polský ministr zahraničních věcí Witold Waszczykowski (PiS) poprvé představoval v Sejmu v rámci každoročního zahraničněpolitického expozé priority polské diplomacie, označil za klíčového evropského spojence Spojené království. V únoru 2016 si britský premiér David Cameron vymohl na svých unijních protějšcích výjimky, díky kterým měla jeho země po červnovém referendu zůstat v Evropské unii. V očích polských zahraničněpolitických stratégů však schválení těchto podmínek ostatními členskými státy značilo příležitost získávat v budoucnu vlastní výjimky z unijních pravidel (například z klimatické politiky EU). Vítězství britského přístupu by tak posílilo suverenistické tendence, které tvoří základ polského pravicového uvažování o EU, a znamenalo by porážku proponentů další integrace. Varšava doufala, že bude spolu s Londýnem vyvažovat francouzsko-německé centrum Evropské unie. V tom měla mít za zády i další státy střední a východní Evropy.
Britové se však v referendu vyslovili pro vystoupení z EU. Dohoda z předjaří roku 2016 tak spadla pod stůl a polská strategie se sesypala. V té době již byla Varšava v konfrontaci s unijními institucemi kvůli protiústavním změnám v polském soudnictví a její vztahy s Německem se citelně ochlazovaly. Většina zemí střední a východní Evropy dala vládě PiS rychle najevo, že nesdílejí její pohled na evropskou integraci. Zapojily se tak jen do regionálních projektů omezeného záběru, jako je takzvaná bukurešťská devítka sdružující státy východního křídla NATO nebo Iniciativa Trojmoří zaměřená na rozvoj infrastruktury. Novým geopolitickým lídrem regionu se Polsko nestalo.
Polská zahraniční a evropská politika tak už od léta 2016 postrádá vizi. Vyznačuje se defenzivním přístupem (kupříkladu v tématu migrace), obstrukcemi plynoucími z domácí politické polarizace – jako v případě odmítání znovuzvolení polského expremiéra Donalda Tuska předsedou Evropské rady v roce 2017 – nebo akceptací kompromisních dohod (jako při výběru předsedkyně Evropské komise Ursuly von der Leyenové v červenci 2019). Polská pozice oslabovala i v roce 2020. Patrné to bylo zejména ve vztahu vůči klíčovým hráčům evropské politiky Francii a Německu.
Francouzský prezident Emmanuel Macron se v únoru vypravil na dlouho odkládanou cestu do Polska. Očekávání byla obrovská. Svou prounijní prezidentskou volební kampaň před třemi lety postavil na myšlence, že Evropa bude mít reálný pozitivní dopad na život Francouzů. Přál si posun v evropské integraci, což stvrdil ve své sorbonnské přednášce v roce 2017, přičemž by mu nevadilo uskutečnit další pokroky i v užší skupině zemí než v rámci celé sedmadvacítky. Takové přemýšlení mu ale zatrhlo Německo lpící na inkluzivním přístupu.
Macron do Varšavy přijížděl s touhou přesvědčit Poláky o ambiciózních klimatických cílech nebo posílení evropské strategické autonomie. Přes velkolepost návštěvy a moudrý Macronův projev na krakovské Jagellonské univerzitě jsou výsledky po deseti měsících tristní. Polsko sice nezablokovalo nové klimatické cíle, ale nadšení z nich také nejevilo. Myšlenka evropské bezpečnostní autonomie je Varšavě kvůli obavám z oslabení NATO a vzhledem k odlišné strategické kultuře vzdálená.
V posledních měsících letošního roku pak Polsko společně s Maďarskem obstruovalo přijetí Víceletého finančního rámce a Fondu obnovy kvůli jejich podmíněnosti dobrým fungováním právního státu. To je pro Francii obzvláště trpké, neboť do utváření nového nástroje (reagujícího na dopady pandemie koronaviru) i dohody o evropském rozpočtu společně s Německem investovala velkou energii a politický kapitál. Na druhou stranu ani Francie se neohlížela na Varšavu při svých snahách o oživení vztahů s Ruskem. Odchod Velké Británie z EU tedy neznamenal posílení osy Paříž–Varšava. Odlišnosti v prioritách v obranné, klimatické, východní nebo hospodářské evropské politice jsou jednoduše natolik zásadní, že je nelze snadno překonat.
Mnoho ovoce nepřineslo ani partnerství Polska s jeho západním sousedem. Po znovuotevírání historických témat (třeba požadavek zástupců PiS na německé válečné reparace), jež se snažila polská diplomacie kompenzovat občasnou společnou iniciativou (například vůči západnímu Balkánu), si polsko-německé vztahy prošly v roce 2020 dalším obdobím politického odcizování. Za prvé v Polsku došlo k prohloubení krize právního státu. Za druhé kampaně provládních médií (včetně těch formálně veřejnoprávních) a výroky politiků PiS proti osobám LGBT nebo zpřísnění potratového zákona polským Ústavním soudem se souhlasem vládnoucí strany dále poškozovaly obraz této země v Německu. Mimochodem, na rozhodnutí ohledně potratového zákona je pikantní to, že manžel předsedkyně polského Ústavního soudu Julie Przyłębské je polským velvyslancem v Berlíně.
Za třetí v horké fázi kampaně před letními polskými prezidentskými volbami obvinil prezident Andrzej Duda (nominant PiS) Berlín, že se skrze média vlastněná německým kapitálem snaží hlasování ovlivnit v jeho neprospěch. Polské ministerstvo si dokonce předvolalo německého vyslance, načež se tato obvinění pochopitelně dočkala odpovědi z Berlína, jež byla plná znechucení nad stavem polské veřejné debaty.
Zatím poslední podivnou situací bylo dlouhé vyčkávání s udělením agrément novému německému velvyslanci Arndtu Freytag von Loringhovenovi. Ačkoliv se oficiální vysvětlení neobjevilo, do médií prosákly zvěsti o tom, že kandidát vadí přímo šéfovi PiS Jarosławu Kaczyńskému kvůli tomu, že Loringhovenův otec na sklonku války působil jako důstojník Wehrmachtu v Hitlerově hlavním bunkru.
Ubohost těchto svárů je ještě viditelnější, když vezmeme v úvahu, s jakými výzvami se Berlín po celý rok potýkal. Prosadil mamutí Fond obnovy i plán Víceletého finančního rámce EU, když revidoval své dosavadní odmítavé stanovisko ke společnému zadlužení. Jak již bylo řečeno, Varšava se spolu s Budapeští postavila proti dohodě v této věci, neboť zahrnovala podmínku dodržování zásad právního státu. A to přesto, že oba nástroje jsou pro Polsko extrémně finančně přínosné. Hrozba vetem v jeho případě pramení ze sporů uvnitř vládnoucí formace a suverenistických postulátů.
Tím Varšava zkomplikovala německé předsednictví v Radě EU ve druhé polovině roku 2020. Polská provládní média celý nový mechanismus na ochranu právního státu při vyplácení unijních peněz vysvětlovala jako německou snahu o podmanění si Evropy. Úvahy o tom, že by Polsko, mimochodem ve stejné době předsedající Visegrádské skupině, mohlo v tandemu s Německem spolupracovat na některých otázkách, které během unijního předsednictví budou mimo politický radar Berlína, se vůbec nenaplnily. Zejména východní politika je v tomto ohledu fiaskem. V otázce Běloruska patří evropské lídrovství jednoznačně Litvě a válka o Náhorní Karabach proběhla bez výraznějších činů EU či členských států, Polsko nevyjímaje.
Polsko-německé vztahy tak spějí k úplnému vyprázdnění. V již zmíněném projevu v Sejmu z roku 2016 charakterizoval Witold Waszczykowski Německo jako „nejdůležitějšího souseda a hospodářského partnera“. Tento výrok byl vnímán jako snaha o rétorickou degradaci významu polsko-německého spojenectví, ovšem dnes jsou tyto relace zásluhou Varšavy přesně na takové úrovni.
Zatímco vztahy s evropskými zeměmi v posledních letech skomíraly, polsko-americké partnerství si nevedlo zle. Andrzej Duda se opakovaně sešel se svým protějškem Donaldem Trumpem, a to i nestandardně těsně před letošními polskými prezidentskými volbami. Rozvíjela se obranná spolupráce a zatímco ze západní Evropy američtí vojáci odcházeli, do Polska přicházeli noví. USA jednoznačně podporovaly Iniciativu Trojmoří, jakož i další energetickou spolupráci. Trumpova administrativa také výrazně neproblematizovala úpadek polského právního státu. Střežila ovšem pluralitu médií, neboť tím chránila i americké investice v Polsku v čele s vlivnou televizí TVN. Pro Trumpa, který si přál Evropskou unii spíše rozdělenou než sjednocenou, pak byl výhodný i polský pohled na evropskou integraci.
S nástupem Joea Bidena do Bílého domu však nastane hodně změn. Reakce polského vládního tábora na Trumpovu volební porážku je rozpačitá a různí ideologové a spin doktoři Práva a spravedlnosti charakterizují nastupujícího amerického prezidenta jako „levicově liberálního“ nebo rovnou jako „kandidáta George Sorose“. Biden mnoho nezmění na vojenské strategii ve východní Evropě, takže Polsko se bude nadále moci cítit díky přítomnosti americké armády bezpečně. Stejně tak ale lze čekat častější a hlasitější připomínání principů právního státu, vnímavost vůči problémům LGBT osob v Polsku a zejména tlak na evropskou jednotu. Je dokonce možné, že Washington nakonec dotlačí Varšavu ke konstruktivnější unijní politice. Entuziasmu sice ubude, ale Poláci dobře vědí, že Ameriku jakožto svého klíčového spojence nesmějí ztratit.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024