04. prosince, 2015 Luboš Rokos
Ostře sledovaní uprchlíci. Zdroj: Pixabay
Když Kolumbus objevil Ameriku, konfrontovalo to španělskou katolickou velmoc s indiánskými civilizacemi. Křesťané používali vůči Indiánům dvojí taktiku. Misionáři hodlali vysvětlovat evangelium a získávat nové duše. Vojáci zase chápali šíření křesťanství jako šíření své křesťanské kultury na úkor kultur pohanských. Jinými slovy, zatímco misionáři chtěli vytvářet nová křesťanská společenství, vojáci si vzali křesťanskou kulturu jako hotový produkt a nezatěžovali se tázáním se po kořenech.
Dnes jsme v podobné situaci, akorát Evropa je více defenzivní. Zaznívá tu hromový hlas, který chce bránit hotovou křesťanskou civilizaci zavřením hranic, potápěním člunů s uprchlíky a koketuje s myšlenkou koncentráků.
A pak je tu tišší hlas, že i uprchlíci jsou lidé a zaslouží soucit. A že o Vánocích se má myslet na jednu potulnou rodinu z Blízkého Východu, kterou lidé odháněli od dveří a která musela nakonec spočinout v chlévě a přivést tu na svět dítě… Tedy že křesťanství je návod k životu, který je třeba znova a znova obnovovat a prožívat. A není to něco jednou prožitého a hotového, co už stačí jenom bránit.
Podobně jsou na tom některé hlasy bránící liberální demokracii před islámem, který je nesvobodný a společensky nerovný, hlavně vůči ženám. Jenže obrana liberalismu má spočívat v uzavření hranic, odnětím občanských práv včetně volebního „sluníčkářům“ apod. Muslimům se hrozí koncentráky a horšími věcmi. Prostě užitím věcí, které jsou vyloženě antiliberální.
Svobodu Evropy ohrožuje islamismus i fanatičtí odpůrci islámu, kteří navrhují omezit svobody doma. Tito extremisté jsou také nebezpeční. Anders Breivik vraždil děti a mladistvé z mládežnické socialistické organizace právě proto, že program norských socialistů počítal s přijímáním muslimů do země. Pak jsou tu liberálové, pro které je svoboda a rovnost také životní náplní. Rovnost je třeba v právu na život, i pro uprchlíky, ve svobodě vyznání i pro muslimy apod.
V seriálu Hra o trůny padla hláška: „Kdo říká ‚já jsem král‘, není král“. Krále nedělá jen koruna a pýcha, krále dělá králem výkon vlády, noblesa, pověst. A lesk koruny je jen výsledkem této urputné snahy jedince nebo celých generací. A liberálem nebo křesťanem se člověk stává svým celoživotním myšlením a chováním, ne jenom prohlášením. A co víc, kde chybí promýšlení o kořenech křesťanské a liberální kultury, zůstává statický obraz hotové „pravdy“. A tam nabývá síly tendence k pouhé proklamaci hesel, jejich opakování nebo obměňování, a když to je málo, tak k jejich stále hlasitějšímu vyřvávání. Místo diskuse dochází k napadání názorových oponentů. Přičemž diskusí se zde rozumí situace, kdy si obě strany naslouchají a snaží se jedna druhou pochopit. V opačném případě jde o samomluvu, která představuje pro liberální demokracii opravdové nebezpečí.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025