25. září, 2025 Wojciech Hofmański
Srdečné přivítání prezidentů Karola Nawrockého (vlevo) a Donalda Trumpa před zářijovým jednáním ve Washingtonu. Foto: Wikimedia Commons/The White House/Molly Riley
Zdá se, že Karol Nawrocki dosáhl při jednání v Bílém domě prvního úspěchu, protože mu jeho americký protějšek veřejně potvrdil pokračující připravenost chránit východní křídlo NATO. Donald Trump totiž oznámil, že nemá v úmyslu stahovat vojáky ze základen na polském území, což je neobyčejně důležitý signál pro celou střední Evropu. Dopad Nawrockého americké cesty na polskou domácí politiku je však znepokojivý. Jsme svědky naprosté nespolupráce mezi prezidentem a vládou v oblasti mezinárodních vztahů. Karol Nawrocki, jenž byl zvolen s podporou opoziční strany Právo a spravedlnost (PiS), se tak zároveň stává velkou výzvou pro neustále slábnoucí koalici vedenou premiérem Donaldem Tuskem.
Ve stejnou dobu byl na návštěvě USA také polský vicepremiér a ministr zahraničních věcí Radosław Sikorski. V Miami se setkal se svým americkým protějškem Marcem Rubiem, s nímž projednával spolupráci v oblasti bezpečnosti a energetiky a také scénáře řešení války na Ukrajině. V tomto ohledu je polsko-americká spolupráce zvláště podstatná, protože právě v polském Řešově přistávají letadla přepravující přes oceán pomoc pro Ukrajinu. Během svého amerického pobytu se Sikorski spolu s Rubiem zúčastnil také slavnostního předání Ceny Solidarity představitelce kubánské opozice. Do polské delegace mířící do Bílého domu však ministr zahraničí zahrnut nebyl. A nikoliv náhodou.
Na tiskové konferenci v Miami Sikorski uvedl, že se jeho země obrátila na USA coby hostitele summitu G20 v roce 2026 s prosbou o přizvání k tomuto formátu, jelikož Polsko již patří k zemím, jejichž hrubý domácí produkt (HDP) překračuje bilion dolarů. Toto pozvání se získat podařilo, ale obdržel ho právě prezident Nawrocki. To s ním plánuje hovořit Donald Trump, který téměř kompletně ignoruje premiéra Donalda Tuska i šéfa polské diplomacie.
Vládní tábor v čele s Tuskovou a Sikorského Občanskou koalicí se snaží tvářit, že je všechno v pořádku. K veřejnosti na jedné straně hovoří poněkud groteskně o strategické nadstranické spolupráci, zároveň ale ministerstvo zahraničních věcí připravilo pro prezidenta „instrukce“ ohledně jeho návštěvy v USA a premiér neváhal jejich existenci osobně zdůraznit. Tento dokument obsahoval stanovisko vlády ve formě bodů k rozhovoru prezidenta s Donaldem Trumpem. Bylo tu rovněž uvedeno, o čem mluvit nemá (například o otázce nákupu výzbroje, podpoře při výstavbě jaderné elektrárny či o regulaci sociálních sítí). Celé to údajně zabíralo půldruhé strany formátu A4.
Napětí vzrostlo bleskově. Mluvčí prezidenta dokument ostře zkritizoval a označil ho za „žert“ a „trapné stanovisko MZV“. Podotkl také, že obsahuje samé truismy. Resort diplomacie se pokusil míč okamžitě odehrát s argumentem, že dokument adresovaný prezidentovi je jen zkrácená verze vládního stanoviska a že podrobné mnohastránkové materiály byly připraveny a předány dávno předtím.
Rozruch spojený s instrukcemi a jejich zveřejněním ale jasně dokazuje, že tření mezi prezidentem a vládou bude výrazně větší než za časů Nawrockého předchůdce Andrzeje Dudy, který byl rovněž nominantem PiS. Zahraniční politika se totiž začala využívat k vedení sporů na domácím hřišti, a to v míře, v níž zveřejnění poznámek, které standardně zůstávají jen v interním oběhu, přestává být čímsi nepřípustným.
Po zvolení Karla Nawrockého polským prezidentem se prezidentský palác výrazně posunul k radikálnější rétorice i stylu práce, než jakou praktikoval za Andrzeje Dudy. Nawrocki, který dříve působil v Institutu národní paměti, oproti svému předchůdci výrazně akcentuje otázku dějin a identity. Je to zřejmé z ostřejší rétoriky vůči Německu a Evropské unii i z častých odkazů ke kategorii „národní suverenity“ v kontrastu s mezinárodními institucemi. Zatímco Andrzej Duda – navzdory nezpochybnitelné loajalitě vůči straně Právo a spravedlnost – v zahraniční politice často hledal kompromis a snažil se udržovat vyváženější image, Nawrocki se rozhodl pro tvrdší kurs.
Již několik prvních týdnů po Nawrockého nástupu do funkce ukázalo, že se střetům – jak s vládou, tak se zahraničními partnery – rozhodně nevyhýbá. V domácí politice silněji akcentuje potřebu „dekomunizace“ a „obrany tradičních hodnot“, což se projevuje v jeho veřejných vystoupeních i nominacích do různých funkcí. Ve výsledku se prezidentský tábor stal více ideologický a méně ochotný ke kompromisu. Spíše než na hledání široké dohody se orientuje na mobilizaci vlastní základy. Tím se současné prezidentské období liší od toho předchozího, kdy se Andrzej Duda – navzdory kontroverzím – častěji snažil vystupovat jako prezident všech Poláků. Nová hlava státu má zjevně větší ambice a hledá cesty, jak je naplnit. Disponuje při tom, podobně jako jeho předchůdci, sadou ústavních kompetencí, s jejichž pomocí může velmi efektivně blokovat či komplikovat prosazování vládní politiky.
Nejvýznamnějším nástrojem je v tomto případě veto, které může zastavit každý zákon, pokud vládní většina nedisponuje třemi pětinami hlasů v Sejmu pro jeho přehlasování. Mimochodem, během prvního měsíce ve funkci Nawrocki vetoval vládní koalici hned sedm zákonů, jež tak spadly pod stůl. Prezident má také možnost předložit návrhy zákonů k posouzení Ústavnímu soudu, což může výrazně zpožďovat legislativní proces. Podstatným nástrojem je také zákonodárná iniciativa, která mu umožňuje předkládat vlastní návrhy, třeba i konkurenční vůči těm vládním. V situaci, kdy se vládní koalice trhá ve švech, se i takovéto zdánlivě konstruktivní kroky mohou ukázat jako účinná zbraň.
Polský prezident navíc hraje klíčovou roli rovněž v personální politice – jmenuje soudce, velvyslance a nejvyšší vojenské velení. Dává mu to reálný vliv na státní aparát. Coby vrchní velitel ozbrojených sil může působit na obrannou politiku a v krizových situacích i na strategická rozhodnutí. Důležitá je také jeho úloha při ratifikaci mezinárodních smluv a zastupování Polska v mezinárodním prostředí.
V polském ústavním systému je však tvorba zahraniční politiky připsána především vládě, zejména premiérovi a ministrovi zahraničních věcí. Prezident se na ní nicméně podílí – podepisuje mezinárodní smlouvy, jmenuje velvyslance a může mít vlastní diplomatickou aktivitu. Znamená to, že při nespolupráci mezi vládou a prezidentem může dojít ke vzniku dvoukolejné diplomacie, což silně oslabuje konzistentnost zahraniční politiky Polska a snižuje účinnost jeho diplomatického úsilí.
Ačkoliv byla Nawrockého návštěva ve Spojených státech obecně přijata dobře a většina komentátorů se shodla, že prezident dopadl nad očekávání dobře, nemění to nic na faktu, že zmatek doprovázející přípravu první zahraniční cesty hlavy státu do budoucna nevěstí nic dobrého. Vláda Donalda Tuska se musí připravit na neobyčejně tvrdý postoj prezidentského paláce a co nejrychleji začít pracovat na způsobech, jak realizovat vlastní politiku navzdory jasnému odporu vetem disponujícího Nawrockého. Nebude to snadný úkol, ale jen tak si dnešní vládní koalice může uchovat jakousi šanci, že se po příštích parlamentních volbách udrží u moci. Nejvíce z toho však bude bolet hlava Radosława Sikorského, který se poprvé za svou kariéru v nejvyšším poschodí polské diplomacie bude muset utkat se značnými mezinárodními aspiracemi úřadujícího prezidenta.
Z polštiny přeložila Anna Šašková Plasová.
ROČNÍK XIV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2025