27. září, 2023 Filip Zelenka
Lepší KDH? To je slovo do pranice. Foto: Facebook/https://www.facebook.com/MilanMajersky
Záběr slovenských konzervativců je zkrátka široký. Řadit mezi ně můžeme tradiční křesťanské demokraty, druhou stranu spektra obývají zase národovci ze Slovenské národní strany (SNS), kteří nemají daleko k Rusku. Za poslední roky se ale objevilo hned několik nových uskupení, která chtějí oslovit jejich voliče. Řeč je zejména o formacích Jsme rodina, Kotlebovci – Lidová strana Naše Slovensko (ĽSNS) a Republika. Patří sem dále hnutí Obyčejní lidé a nezávislé osobnosti (OĽaNO), Demokraté či Modří. Do konzervativních vod se rovněž vydal trojnásobný expremiér Robert Fico a jeho původně sociálnědemokratický Směr. Tento obrat má občas zvláštní rozměry, jako třeba když poslanec a nynější místopředseda strany Ľuboš Blaha ještě před devíti lety navštěvoval pochody hrdosti na podporu LGBT komunity a nyní na pódiu řeční o „duhovém fašismu“.
Podobně jako v Polsku i na Slovensku je tak výrazná část politické scény konzervativní. Pro složení Národní rady mezi roky 2020 až 2023 to asi platilo mnohem více, než mnozí před volbami očekávali. Například ke schválení přísnější potratové legislativy chybělo jen málo. Navzdory očekávání tak nedochází k postupné liberalizaci politiky, jakou by občasný pozorovatel mohl usuzovat z toho, že Slovensko mělo už na rozdíl od Česka na premiérském i prezidentském postu ženu. Zároveň to ovšem automaticky neznamená, že slovenští politici věrně reflektují povahu tamní společnosti.
„Mnoho politiků se na slovenské politické scéně snaží svézt na konzervativní vlně kvůli předpokladu, že hluboce konzervativní je i slovenská společnost. Tento předpoklad se však zakládá na mylném historizujícím pohledu, který na Slováky a Slovenky pohlíží jako na pobožné občany s konzervativním světonázorem,“ říká výzkumník Mikuláš Hanes ze společnosti NMS Research. „Ve skutečnosti je moderní slovenský národ mnohem liberálnější než jeho političtí představitelé. Z výsledků průzkumů na hodnotová témata, které v NMS pravidelně děláme, jasně vidíme, že i mnohé konzervativní strany jako Jsme rodina nebo OĽaNO mají poměrně liberálního voliče,“ doplňuje.
Nicméně přesto, že samotní voliči jsou liberálnější než jejich volení představitelé, je Slovensko celkově konzervativnější než země, které leží na západ od Bratislavy. Dokládá to například sociologický průzkum, podle nějž je většina Slováků proti manželství homosexuálních párů. Na rozdíl od Česka na Slovensku dosud neexistuje ani registrované partnerství. Navíc jak ukázaly rozsáhlé debaty v uplynulém volebním období, v konzervativních kruzích je také jistá poptávka po zpřísnění potratových zákonů.
Právě podobné otázky patří mezi hlavní agendu slovenských konzervativců. „Problémem je, že jsou to hlavně kulturně etická témata. To už přestává stačit,“ myslí si komentátor konzervativního deníku Postoj Jozef Majchrák. „Slovenští konzervativci, které bychom mohli rozdělit na klerikální, národní a umírněné, se v drtivé míře shodují na tom, že liberalismus a jeho hodnoty jsou jednou z hlavních hrozeb pro naši společnost. Proto se terčem jejich kritiky stává možný pokrok v otázkách práv žen, reprodukčních právech a v problematice práv queer lidí,“ popisuje Hanes učebnicový ideologický spor. V něm konzervativci brání status quo, jelikož podle nich má blíže k ideálu, zatímco liberálové neúnavně sní o lepším světě, který možná nikdy nepřijde. Na Slovensku se defenzivní a reaktivní povaha konzervatismu projevuje v plném rozsahu.
Pro velkou část konzervativců pod Tatrami je liberalismus skutečně tématem, které podle jejich názoru může existenčně ohrozit celé Slovensko. Důkazem toho je například odpověď předsedy Křesťanskodemokratického hnutí (KDH) Milana Majerského v jedné z předvolebních debat na otázku, co je horší: zda korupce, nebo komunita LGBT. Majerský na tento dotaz nedokázal odpovědět kvůli tomu, že se podle něj jedná o obdobné „pohromy“. Za své vyjádření se později omluvil. Nicméně už jen fakt, že spontánně postavil korupci a sexuální menšiny na stejnou úroveň, naznačuje, že KDH, které bylo kdysi představitelem umírněného konzervatismu, se v blízké době do žádné spolupráce s liberály nepohrne. A to ani v případě hrozby návratu Roberta Fica na post premiéra.
„Problémem je, že s polarizací společnosti a parlamentní absencí v minulosti umírněného KDH od roku 2016, kterému část voličů přebrali křesťanští aktivisté z Aliance pro rodinu na kandidátce OĽaNO, jako by ve společnosti došla poptávka po umírněném konzervatismu. Určitým usmiřovacím krokem byla snaha o spolupráci KDH s koalicí PS/SPOLU před volbami v roce 2020, která však znamenala, že se do parlamentu nedostal ani jeden ze subjektů,“ vysvětluje Hanes. KDH tehdy pod vedením Alojze Hliny společně s dalšími spíše liberálními stranami uzavřelo pakt o neútočení v předvolební kampani. Výsledkem bylo, že šéf OĽaNO Igor Matovič, který se k tomuto paktu nepřidal, vyluxoval většinu nespokojených voličů a dosáhl na dnes těžko představitelných 25 procent hlasů.
KDH za strategii, jež zahrnovala spolupráci s liberály, zaplatilo nepřekročením pěti procent potřebných pro vstup do parlamentu. Tradiční strana se tak do Národní rady nedostala podruhé za sebou, existenčně ji to však nepoložilo.
Nicméně křesťanským demokratům se za třicet let samostatného Slovenska nepodařilo vytvořit monopol na věřícího voliče, ačkoliv tamní konzervatismus je s vírou do velké míry provázán. Navíc příklady ze zahraničí dokazují, že je možné tento typ voličů sjednotit v jednom táboře. „Důležitým faktorem je úloha církve a křesťanství na Slovensku, které s sebou typicky přináší konzervativnější hodnotovou orientaci. Jelikož jde stále o poměrně velkou společenskou skupinu, je i pro pragmaticky založené politické lídry poměrně atraktivní pokusit se ji oslovit, například prostřednictvím vyvolávání obav z migrace. Takto po roce 2015 konzervativní rétoriku převzal Robert Fico a jeho Směr a později, zvláštně v čase vyostřeného období po homofobní vraždě v bratislavské Zámecké ulici v roce 2022, i Igor Matovič,“ popisuje sociolog Dominik Želinský.
Křesťanským demokratům dělá v posledních letech problém hlavně konkurenční Křesťanská unie (KÚ), která je ve vysoké politice spojena zejména s hnutím OĽaNO Igora Matoviče. „KDH nebo kdysi SDKÚ se podle mě nikdy nestaly silnými stranami, protože byly ekonomicky příliš liberální a v zahraniční politice příliš proamerické. Nikdy tak nedokázaly oslovit ty křesťanské voliče, kteří měli levicovější a paternalistické názory a byli více skeptičtí k politice USA. Tito lidé volili SNS, HZDS a Směr,“ myslí si komentátor Majchrák.
Ten se dále domnívá, že konzervativní část spektra je v krizi personální i programové. „KDH je strana regionálních politiků, kteří mají problém zaujmout celoslovenskými tématy. KÚ je jen pár lidí, v podstatě nemají jiné téma než kulturně etické otázky, jako jsou potraty a registrované partnerství,“ vysvětluje.
Absenci silné konzervativní strany tak postupně využila nová populistická až krajně pravicová uskupení. Jejich zřejmě nejvýraznějšími zástupci jsou hnutí Jme rodina a postfašistická Republika. Ta vznikla na troskách ĽSNS Mariana Kotleby. „Jednou z odvrácených stránek části slovenského konzervatismu, která se spojuje s vírou, je revizionistický pohled na fašistický Slovenský štát, v jehož čele stál římskokatolický kněz Jozef Tiso. Není to univerzální postoj, je to však sentiment, který v části konzervativního spektra dodnes přetrvává,“ připomíná Želinský.
Chaos v konzervativních kruzích ostatně může vtipně ilustrovat i fakt, že zmíněný bývalý lídr KDH Alojz Hlina v letošních zářijových volbách kandiduje z poslední příčky listiny strany Svoboda a solidarita (SaS) Richarda Sulíka, která společně s Progresivním Slovenskem (PS) patří mezi liberální strany. Stejně tak se na kandidátce PS objevil evangelický kněz a teolog Ondrej Prostredník. Zkrátka i liberální subjekty na Slovensku kvůli personálním a programovým problémům dokážou přilákat konzervativní osobnosti. Mnozí totiž stále cítí, že střet konzervativců a liberálů není tím nejakutnějším problémem Slovenska.
Tím i po letech zůstává Roberta Fico, který v posledním roce předvedl úctyhodný comeback, když jeho strana podle preferencí vystoupila na první místo. Nedá se přitom očekávat, že by se proti němu a krajně pravicovému hnutí Republika, které by případně bylo ochotné podílet se spolu se Směrem na vládě, sešikovala celá politická scéna jako v roce 1998 proti tehdejšímu hegemonovi slovenské politiky Vladimíru Mečiarovi (HZDS). Doba se změnila a slovenští konzervativci, kteří pod vedením Mikuláše Dzurindy (SDKÚ-DS) tehdy byli hlavním integračním činitelem, se více bojí homosexuálních manželství než návratu člověka, za jehož vlády si jednotlivé vlivové skupiny rozparcelovaly Slovensko.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025