10. února, 2014 Marie Bydžovská
Už jste to určitě slyšeli mnohokrát. Česká společnost je v krizi. Čtvrtstoletí po pádu komunistického režimu jsme na tom hůře než na začátku. Dobře už bylo. Čeká nás pokračování krize. A tak dále a tak dále.
Módním spojením se v minulém roce stal termín „primitivní antikomunismus“. V Googlu vám k tomuto dvojslovnému spojení vypadne 2380 článků. Oblíbená fráze je také ta, že nastal „konec polistopadového režimu“, ať si pod tím představíte cokoliv.
Na začátku letošního roku mnohé zarazilo, že stesk po komunismu se dokonce dostal z internetových diskuzí pod novinovými články i do článků samotných. Šéfredaktor Deníku Referendum Jakub Patočka napsal, že vláda Ladislava Adamce byla lepší než vláda Petra Nečase. Protože zatímco za Adamce (po říjnu 1988) podle Patočky už všichni věděli, že se poměry vyvíjejí k lepšímu, za Nečase bylo celou dobu otázkou jen to, jak hluboko ještě klesnou.
O blbé náladě a dusnu v české společnosti mluvil již v roce 1997 tehdejší prezident Václav Havel. Z tohoto výroku se sice stalo již donekonečna omílané klišé, nicméně stále zůstává trefným. V Česku se však nejedná pouze o blbou náladu, ta totiž odeznívá a je možné s ní bojovat. V naší středoevropské kotlině jsme bohužel upadli do podivné zapšklosti, zatrpklosti, závisti, pesimismu, a možná vás napadnou ještě další slova, jak stav české mysli označit. Přitom k negativnímu pohledu na život nemáme víc důvodů než jakékoliv jiné země, možná naopak.
Za komunismu levněji nebylo
Není pravda, že bychom se měli ekonomicky špatně. Naopak v „polistopadové době“ si česká společnost materiálně velmi polepšila. Podívejme se jen na čistou statistiku. Do očí bijící je srovnání kupní síly na konci 80. let a nyní. Kdo se racionálně zamyslí nad tím, co si mohl koupit tehdy a co nyní, asi těžko znovu vypustí z úst slova o nehorázném zdražení a zapomene na levný komunistický ráj. Samozřejmě, že jsou lidé, kteří jsou nyní v horší materiální situaci, než byli tehdy. Mluvím ale o většině, která nadává, a přitom se má, co se týče hmotného zajištění, slušně.
Půjčila jsem si údaje z webu nechcemekomunisty.cz, kde se pokusili o přepočet cen na konci 80. let podle parity kupní síly. Za komunistů byla tzv. střední mzda 3000 Kč (půlka lidí měla více, půlka méně), dnes je to cca 21000 Kč. Pokud tedy ceny z doby komunismu přepočítáme, vyjde nám, že tehdy sice 100 g kávy stálo 24 Kč, ale na dnešní poměry by to bylo 167 Kč. Škodovka stála 70 tisíc, při stejné úpravě by to bylo 489 tisíc. A třeba chleba stál sice 4,40 Kč, ale po přepočtu 31 Kč. A to nemluvím o mnohem větším výběru, který dnes máme.
Větší blahobyt Čechům naopak bohužel i v něčem uškodil. Peníze, které máme, využíváme častěji k nezdravému životnímu stylu. Zvýšila se spotřeba toho, co nám ve velké míře moc neprospívá. Alkoholu (čistého lihu) Češi vypijí v průměru 9,9 litrů ročně, o 1,7 litru více než na konci komunismu. Více do sebe nalijeme také sladkých limonád – 104 místo 46 litrů ročně. Množství vykouřených cigaret na jednoho obyvatele vzrostlo z 1776 na 1947, a to i když nebereme v úvahu, jak mnoho lidí si v současnosti cigarety samo balí.
Nechci tvrdit, že se mají dobře všichni lidé v Česku. To ani náhodou. Jsou lidé nemocní, ti, kteří nezaslouženě přišli o práci či prostě měli smůlu, která je přivedla do strašlivé nouze. Ti mají mnoho důvodů být nešťastní, nespokojení a možná i zatrpklí. Ale přijde mi jako by se taková špatná nálada a hořkost přilepila na většinu společnosti.
Předbíhají nás jen Slovinci
Přitom těch, kteří mají důvody si stěžovat, je v ČR méně než ve většině ostatních evropských zemí, přinejmenším v těch postkomunistických. V nezaměstnanosti a sociální nerovnosti, což jsou dvě věci, na které si Češi často stěžují jako na odvrácené strany polistopadového vývoje, si nevedeme špatně. Nezaměstnanost ve výši 7 procent (měřeno metodikou EU) je pátá nejnižší v Unii, mírně lépe jsou na tom jen Rakousko, Německo, Lucembursko a Malta. Podle OSN jsme jednou z nejvíce rovnostářských zemí světa, měřeno podle Giniho indexu. Menší rozdíly v příjmech jsou již jen v několika zemích světa, většinou ve Skandinávii. Česko je také zemí s nejnižší mírou ohrožení chudobou a sociálním vyloučením v celé Evropské unii.
Špatně nevycházíme ani v jiných objektivních srovnáních s dalšími státy. S průměrnou délkou života 75 let u mužů a 81 u žen, která se i přes nárůst nezdravých návyků oproti roku 1989 u mužů zvýšila o sedm a u žen o šest let, jsme po Slovinsku v druhé nejlepší situaci v porovnání s jinými postkomunistickými státy. I co se týče hrubého domácího produktu (HDP) na obyvatele, jsme na druhém místě mezi zeměmi bývalého východního bloku. Předběhlo nás zase pouze Slovinsko, které se však stále potýká s bankovní krizí a hrozí mu kvůli tomu i přelití ekonomických problémů do jiných oblastí. ČR má dokonce vyšší HDP i než dvě země tzv. staré EU – Řecko a Portugalsko. Také průměrné mzdy v paritě kupní síly (přepočítané podle toho, jaká je cenová úroveň v dané zemi) máme v ČR po Slovinsku druhé nejvyšší z postkomunistických zemí.
Rekordní pesimisté
Zajímavé je, že pokud se podíváte na výzkumy veřejného mínění, ukazují naprosto odlišný obrázek než výše zmíněná tvrdá data. Podzimní Eurobarometr, který srovnává postoje a názory obyvatel 28 členských zemí EU, ukazuje Čechy jako jeden z nejpesimističtějších národů. Pouze 12 procent obyvatel ČR očekává od příštího roku zlepšení hospodářství země. Horšího výsledku dosáhli jen Portugalci a Kypřané (11 respektive 7 procent).
Negativní pohled do budoucnosti se netýká pouze hospodářství. Se svým pesimismem jsme téměř světová rarita. Skoro ve všech zemích světa je více těch, kteří se domnívají, že jejich životy se budou zlepšovat než těch, kdo očekávají zhoršení. Nezáleží přitom, zda je jejich životní standard vysoký či nízký. Jedinými výjimkami jsou Řecko, Česká republika a Slovinsko, v nichž se většina obyvatel domnívá, že v roce 2017 budou v horší situaci než v roce 2012, kdy byl zatím poslední průzkum Gallupova institutu na toto téma prováděn.
Zdravé tělo s nemocným duchem
Na nedávné konferenci k 120 letům Lidových novin současný stav české společnosti trefně popsal generální ředitel České spořitelny Pavel Kysilka: „Máme zdravé tělo, ale nemocného ducha“.
Bohužel stejně jako u člověka se zdravým tělem a nemocnou psychikou se časem objeví tzv. psychosomatické choroby, tedy fyzické nemoci způsobené nemocnou duší, i v případě společnosti či státu mohou nastat podobné stavy. V případě stavu země se může jednat o „sebenaplňující se proroctví“. Když se lidé bojí ekonomického poklesu a zadusí kvůli tomu svoji spotřebu, bohužel tím zhoršují i stav celé ekonomiky a jejich obava se tak naplní.
Český pokles HDP v posledních dvou letech, který byl hlubší než v okolních zemích, vysvětlují někteří ekonomové právě tímto fenoménem. „Jediné fungující vysvětlení (klesající poptávky v ČR) je psychologická bariéra. Češi byli vždycky pesimističtí a četli mezi řádky. Zprávy o stavu ekonomiky jsou vesměs negativní nebo neutrální, ale my si k tomu vždycky dopíšeme, že nám neříkají všechno a bude to ještě horší, než se píše,“ řekl v rozhovoru pro server Ihned.cz Lubomír Lízal, člen bankovní rady ČNB.
Opakované čekání na mesiáše
Nutí se mi do mysli otázka. Proč jsme tak pesimističtí? Proč si vlastně pořád na všechny a na všechno stěžujeme? Ve srovnání s minulostí se máme materiálně lépe, stejně jako v porovnání s většinou postkomunistických zemí. Z ekonomických příčin náš pesimismus proto těžko může pramenit. Ať ale pochází z čehokoliv, on sám je jedním z velkých problémů České republiky v roce 2014. Nejenže sráží naše hospodářství, ale neprospívá ani společenským vztahům a politice. Negativističtí lidé zadusí každé úsilí a snahu o nápravu veřejných věcí.
Pesimistická nálada naopak dává vhodnou příležitost pro populisty, kteří se rádi na vlně negativismu svezou. Stačí jim zanadávat na minulé a současné poměry a slíbit jednoduché a bezpracné řešení. Jenomže tato jednoduchá řešení nefungují. Veřejný prostor nezachrání jeden samotný, byť sebeskvělejší mesiáš. Demokracie je věcí nás všech. Život v Česku se začne lepšit, až jednotliví Češi přestanou vězet v černých myšlenkách a začnou něco smysluplného dělat. Něco, co nebude prospěšné jen pro daného člověka, ale i pro ostatní. Až takových lidí bude většina, začne naše země prosperovat. A tím nemyslím jen na materiální věci, ale také na společenskou atmosféru. Netvrdím, že pokud bychom byli národem zodpovědných lidí, tak by nikdy blbá nálada nenastala. Netrvala by ale 16 let v kuse.
Marie Bydžovská
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025