27. února, 2018 Marie Bydžovská
Frank-Walter Steinmeier zvaný Šedá výkonnost. Foto: Wikimedia Commons/Arne List
Německý prezident Frank-Walter Steinmeier je zkušený politický matador, ve své současné funkci ale působí relativně krátce. Do čela státu nastoupil teprve v březnu 2017. Vystoupal tam pomalým tempem z úřednické pozice po boku sociálnědemokratického kancléře Gerharda Schrödera přes mnohaleté působení v roli ministra zahraničí ve vládách vedených kancléřkou Angelou Merkelovou. Pro Gerharda Schrödera začal pracovat jako šéf jeho kanceláře již v časech, kdy byl Schröder premiérem zemské vlády Dolního Saska. V roce 1999 se se svým tehdejším nadřízeným přesunul do Berlína na spolkové kancléřství. V té době získal s odkazem na své schopnosti přezdívku Šedá výkonnost.
Při loňské volbě spolkového prezidenta byl Steinmeier jediným kandidátem, který měl mezi pěticí zájemců šanci uspět. Jeho kandidatura byla totiž výsledkem dohody mezi třemi vládnoucími stranami, ke které došlo už několik měsíců před hlasováním. Levicového ministra zahraničí tehdy překvapivě podpořili i křesťanští sociálové z bavorské CSU, jejichž program je Steimeirově sociální demokracii (SPD) relativně vzdálený a od nichž se očekával u podobného kandidáta odpor. Vlivný europoslanec CSU Manfred Weber však Steinmeierovu kandidaturu hodnotil pozitivně s tím, že „Německo potřebuje silné vedení, obzvláště v současné situaci“. Kancléřka a předsedkyně křesťanských demokratů (CDU) Angela Merkelová shodu vládní koalice na jeho jménu okomentovala jako „rozumné rozhodnutí“.
Političtí komentátoři se při jeho nástupu shodli, že od něj Německo může čekat především uměřenou nudu. Ne všichni brali tento fakt jako handicap. „Lidé často popisují Steinmeiera jako nudného, ale tato charakteristika už nebude působit stejně škodlivě jako před pár lety,“ napsal o něm tehdy Süddeutsche Zeitung. „Existují období, v nichž je nudnost ctností. A v těchto dobách si politici potřebují vzít čas na řešení problémů, místo hromování a udýchaného a zbrklého politického rozhodování,“ konstatoval list v komentáři nazvaném Chvála nudnosti.
Výše citovaný článek narážel na Steinmeierův klíčový kariérní debakl. V roce 2009 prohrál jako lídr SDP ve volebním souboji s CDU Angely Merkelové. Porážku sociálních demokratů připisovali komentátoři právě jeho nedostatečnému charismatu. Přesto se na podzim 2013 vrátil do vlády, kde působil na stejné pozici jako v letech 2005-2009, tedy na postu ministra zahraničí ve velké koalici CDU, CSU a SPD, v jejímž čele znovu stanula Angela Merkelová.
Německý tisk zvolení Steinmeiera prezidentem vesměs přivítal s opatrným vyzdvihnutím jeho diplomatických zkušeností a středových pozic. Novináři ale nezapomněli poukázat ani na to, že jeho vítězství bylo výsledkem politického handlu a druhem kompromisu, který nenadchne ani nepřekvapí.
Paradoxně právě onen „šedý pracant“ Steinmeier dokázal překvapit a už v prvním roce úřadování sehrál zásadní úlohu. Poté, co v listopadu selhala jednání o vzniku takzvané jamajské koalice mezi CDU/CSU, Zelenými a liberální FDP, se německá politická scéna dostala do zdánlivě bezvýchodné situace. CDU Angely Merkelové sice měla spolu s CSU nejsilnější zastoupení v Bundestagu, ale chyběli jí koaliční partneři, se kterými by mohla vládnout. SPD dávala po slabém výsledku v zářijových parlamentních volbách dlouhodobě najevo, že si pokračování velké koalice nepřeje a chce zůstat v opozici. Alternativa pro Německo (AfD) pak byla pro křesťanské demokraty nepřijatelným partnerem. První předčasné volby od vzniku spolkové republiky se zdály být nevyhnutelné.
Steinmeier se v této situaci aktivně ujal role, která mu vždycky nejlépe pasovala – diplomata a organizátora. Parlamentní strany vyzval k jednání a postupně se setkal s jejich zástupci. Apeloval především na svou domovskou sociální demokracii, z níž kvůli kandidatuře na hlavu státu před časem vystoupil. Steinmeierova výzva a vědomí, že předčasné volby nejsou v jejich zájmu, nakonec vedla sociální demokraty k ochotě začít se bavit o pokračování velké koalice CDU/CSU a SPD. Ještě předtím, než 39 vyjednavačů z trojice stran zasedlo k rokování, prezident je veřejně nabádal k odpovědnosti.
Ačkoliv Steinmeier není charismatickým lídrem a miláčkem davů, dokázal se prosadit v žebříčcích popularity. V průzkumu veřejnoprávní televize ARD mu před oznámením jeho kandidatury důvěřovalo 72 procent respondentů. Podařilo se mu totiž během let získat punc spolehlivého a důvěryhodného politika. Jeho oblíbenosti prospělo i odvážné rozhodnutí z roku 2010, kdy si dal pauzu od politiky, aby podstoupil operaci, při níž daroval ledvinu své vážně nemocné manželce.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025