Když vlast nemůže být v opozici

27. října, 2020 RUBRIKA Střední Evropa, Téma


imageORBOrbán je znamenitý rétor, který své představy sděluje jednoduchým, srozumitelným způsobem prošpikovaným anekdotickou tradicí maďarské kultury. Foto (oříznuto): Vlada.cz

 

Politika Viktora Orbána vyvolává ostré polemiky prakticky všude ve světě. V poslední dekádě se maďarský premiér sice prezentuje jako konzervativec a vášnivý zastánce křesťanských a národních zájmů, avšak málokterý politik využívá tak obratně v praxi možnosti, které přinesla doba postmoderní či post-postmoderní: moc médií a moc slova. Stojí za pozornost, že v jeho vystoupeních lze zaslechnout ozvěny z tak odlišných období, jako byly éry regenta Miklóse Horthyho a komunistického vůdce Jánose Kádára.

 

Po první Orbánově vládě v letech 1998 až 2002 následovala nečekaná volební prohra jeho strany Fidesz. Tehdy Viktor Orbán pochopil, že v maďarských podmínkách vede cesta k moci jedině s dobře vybudovanou stranickou sítí a s podporou vlastních médií. V roce 2003 vytvořil jeho přítel Lajos Simicska, podnikatel a tehdejší šedá eminence Fideszu, zpravodajskou televizi Hír TV. Patřil mu i deník Magyar Nemzet a rozhlasová stanice Lánchíd Rádió. Tato média se stala komunikačním zázemím strany hlásící se ke konzervativní pravici a vyznačovala se do té doby nevídaně radikálním a ostrým slovníkem. Pravda, v tom čase se tento radikalismus ještě mísil s hlasem mírného konzervativismu. Nicméně velká míra ostrosti tónu, kterou tato média zvolila, bohatě stačila k tomu, aby Fidesz a jeho mediální kanály postupně stále zřetelněji nastolovaly společenský diskurs.

Zpočátku to byla ještě spíše jen témata, kterými se strana v čele s Viktorem Orbánem snažila navázat na pravicové dědictví z doby meziválečného, tedy horthyovského Maďarska. Jednalo se například o zdůrazňování nespravedlivosti Trianonské smlouvy, poukazování na bolševické tradice maďarské levice nebo o velmi rafinovaně maskovaný antisemitismus. Již tehdy se ale objevil v jejím postupu osvědčený model. A sice neustálé opakování jistých signifikantních slov, která omílali do omrzení nejdříve všichni poslanci Fideszu ve svých parlamentních projevech či mediálních vystoupeních a po nich pak i stranická média. Těmto projevům a jejich aktérům říkal liberální poslanec Gábor Kuncze „komando papoušků“.

 
Osvědčené metody

Když pak Fidesz během opozičních let 2002–2010 postupně pohltil všechny menší pravicové a částečně i levicové subjekty, a politicky se tak doširoka rozkročil coby „lidová strana“, převzal i jejich slovník. Svůj arzenál stranické propagandy postupně „obohatil“ o další osvědčené metody (například vytvoření nepřítele, proti kterému je třeba bojovat nebo se proti němu bránit, či denunciování protivníka a „nepřítele“). Po jasném volebním vítězství v roce 2010 (získal dvě třetiny poslaneckých mandátů), po němž následovaly i triumfy v letech 2014 a 2018, rozjel mohutnou ofenzívu. Nejdříve postupně zprivatizoval do rukou svých příznivců a kamarádů soukromá média, aby z nich nakonec na podzim 2018 vytvořil mohutný mediální konglomerát. Ten dnes spolu s glajchšaltovanými veřejnoprávními kanály, v nichž najdeme i prominenty původního Hír TV, ovládá přes osmdesát procent mediálního trhu. Fidesz samozřejmě dává od vytvoření tohoto konglomerátu ruce pryč s tím, že nešlo o jeho rozhodnutí, ale o vůli majitelů daných titulů.

Politicky by tyto kroky zřejmě ani Fidesz neustál, kdyby k médiím nepřidal patřičné finanční krytí a hlavně kdyby nevytvořil dobře promyšlený koncept koho a jak oslovit. Pochopitelně je třeba se zaměřit hlavně na vlastní voliče. To znamená především na méně vzdělanou a/nebo frustrovanou část venkovské populace, která pomýlenou horthyovskou politiku dodnes interpretuje jako počínání správné a úctyhodné či alespoň vlastenecké, a celé „komunistické“ poválečné období Maďarska naopak vnímá jako zrádné a cizácky nepřátelské. Na druhé straně však je nutné získat na svou stranu i „malého“, „obyčejného“ Maďara, jenž se socializoval za vlády Jánose Kádára, ke kterému v jeho pozdní éře pociťoval jakousi náklonnost. K onomu „obyčejnému“ Kádárovi, který si v osmdesátých letech minulého století už troufnul cestovat – byť jedinkrát – v „obyčejné“ tramvaji, a o němž někteří sociologové a politologové tvrdili, že v tu dobu by si ho maďarský lid zvolil i ve svobodných volbách.

 
Kvadratura kruhu

Tuto kvadraturu kruhu řeší Fidesz a jeho think-tank Századvég vhodně volenými tématy i jazykovými prostředky. Například heroizovaná minulost zděděná odkudsi z období romantizujícího obrození byla vlastní jak horthyovské, tak kádárovské éře. Maďaři byli – tvrdí dnes značná část z nich – obranným valem před Tatary i Turky, bránili křesťanskou Evropu a ve druhé světové válce bojovali proti bolševismu (tento boj se ovšem pochopitelně v socialistické historiografii neobjevil). Tuto heroičnost znovu a znovu připomíná samotný premiér, jenž válčí tu s Bruselem, tu s migranty (pochopitelně za záchranu „pravé“ Evropy), a nejnověji „v plné zbroji očekává útok covidu“. Vojenská terminologie je jedním z klíčových jazykových prostředků, kterými velící generál, jak Orbána jeho příznivci často oslovují, připomíná – a tak znovu utváří – revoluční náturu „svobodymilovného“ maďarského národa.

K horthyovskému Maďarsku se váže i problematika Trianonské dohody, která byla při letošním stém výročí obzvlášť silně akcentována, a to nejen verbálně, ale i v politice paměti, tedy v komunikaci a utváření historické paměti v širším slova smyslu. Jedním z prvních kroků maďarského parlamentu v roce 2010 bylo uzákonění Dne národní soudružnosti. Připomíná se čtvrtého června, tedy v den podepsání zmíněné dohody ve Versailles. V srpnu letošního roku byl předán veřejnosti památník sto metrů dlouhého „Trianonského příkopu“, který se nachází před budovou parlamentu na Kossuthově náměstí.

Výčet menších památníků, soch či ulic pojmenovaných po různých konzervativních kulturních či politických představitelích z časů vlády Miklóse Horthyho je nekonečný. Poněkud sofistikovanější, nicméně stejně příznačná, je dvojice slov křesťanský a maďarský (nebo křesťan a Maďar), která koresponduje s používáním stejného slovního spojení v meziválečném období ve významu „Nežid“, tedy jako antisemitský výraz. Naposledy ho letos v září použil ředitel maďarského Národního divadla Attila Vidnyánszky, jenž má v úmyslu koncepčně a mocensky přebudovat Filmovou a divadelní univerzitu v „křesťanském a maďarském“ duchu. A vůbec, je až k nevíře, do jaké míry koresponduje tón maďarského pravicového tisku před sto lety s dikcí tamních současných médií.

Zároveň je ovšem třeba dodat, že tyto a podobné reminiscence či odkazy se zakládají na více či méně pochopitelných traumatech maďarského národa, na polopravdách či jednostranně vnímaných pravdách. A také na velmi často mlhavě či zastřeně formulovaných větách, aby na případné námitky bylo možné odvětit, že to nebylo tak míněno.

Spíše „kádárovského“ člověka oslovují spojení typu „tvrdě pracující malý člověk“ nebo „nikoho nenecháme v příkopu“, která odkazují na „starostlivého tatíčka“ a jež dodnes znějí v uších voličů Fideszu. Stejného typu je výraz „snížení režijních nákladů“, což je donekonečna omílaná fráze pro státem garantované ceny různých položek režijních nákladů, které před lety zavedla Orbánova vláda. Dodnes musí být uvedena na složenkách přesná suma, kolik spotřebitel „ušetřil“, třebaže dnešní tržní ceny těchto položek už dávno nejsou stejné, jako byly v době uzákonění jejich snížení. Pro dohled nad dodržováním tohoto zákona byl dokonce jmenován pověřenec. „Obyčejného“ člověka oslovil premiér Orbán i ve svém prvním vystoupení v parlamentu v roce 2010, když jako důležitý programový bod své vlády uvedl také skutečnost, že po dlouhých desetiletích nyní mohou Maďaři legálně pálit domácí kořalky, tedy chráněnou tuzemskou značku pálinku.

 
Newspeak

Velmi důležitým jazykovým prvkem propagandy jsou novotvary (neologismy) nebo jen novým obsahem naplněné staré výrazy či slova. Pro své druhé období vládnutí, které nabyl v roce 2010 v „revoluci za plentou“, jak tyto volby Fidesz pojmenoval, vytvořil Orbán takzvaný systém národní spolupráce. Ten na první pohled otevírá vrata pro široké vrstvy toužící po budování nové společnosti a opravdové změně společenského systému. Ve skutečnosti se však vrací do doby ještě před Kádárem, v níž převládalo bolševické heslo „kdo není s námi, je proti nám“ (které János Kádár významným způsobem modifikoval na „kdo není proti nám, je s námi“). Systém národní spolupráce je sice otevřený masám, ale kdo není jeho součástí, ocitne se na druhé straně barikády jako nepřítel.

Zdání budování nového systému má navodit i rozbití dřívějších klasických resortů (obdobných jako například v Česku), jejich slučování, které se v některých případech objevilo i v neobvyklém názvu instituce, jako je Ministerstvo lidských zdrojů. To zahrnuje kulturu, školství, zdravotnictví i sociální záležitosti. Je sice pravda, že se tak počet ministrů snížil, na druhé straně jsou resorty uvnitř tohoto kolosu řízeny státními tajemníky, jejichž celkové množství rozhodně přesahuje počet dřívějších ministrů. Zcela nově vzniklo Ministerstvo inovace a technologie, které má přiblížit moderní technologické výdobytky potřebám společnosti. Prvním jeho počinem však bylo rozbití zavedeného systému Maďarské akademie věd, aniž by nabídlo skutečně lepší, alternativní struktury. A pochopitelně došlo na výměnu řídících pracovníků.

Velkou diskusi vyvolal, a to nejen v Maďarsku, Orbánův výraz iliberální demokracie. Iliberalismus sice původně není jeho slovo, nicméně mu – jako bývalému místopředsedovi evropské liberální frakce – dobře posloužilo nejen k tomu, aby mohl vést svůj boj proti jednotlivým parlamentním frakcím doma i na evropské scéně. Vytvořil si tak totiž i hlavního ideového nepřítele v podobě liberalismu. Iliberální (neliberální) demokracii posléze nahradil křesťanskou demokracií, kterou sice evropská kultura samozřejmě zná coby politickou ideologii, ale nikoliv jako státní formu. Vládnout jazykem a jazyku, dát mu vlastní význam je skutečně totéž jako uplatnit svou politickou moc. A Orbán je navíc znamenitý rétor, který své představy sděluje jednoduchým, srozumitelným způsobem prošpikovaným anekdotickou tradicí maďarské kultury.

 
My a oni

Po pokojné změně režimu, jak se v Maďarsku společenské proměně na konci osmdesátých let běžně říkalo, mnozí Maďaři očekávali, že demokracie odstraní ve společnosti tradiční a velmi hluboké rozpory mezi venkovským a městským obyvatelstvem a mezi komunisty či socialisty a konzervativci. Ty byly příznačné – pochopitelně v různé míře a intenzitě – pro horthyovskou i kádárovskou éru. Viktor Orbán při svém náhlém obratu k deklarovaným konzervativním hodnotám pochopil právě to, že dělení společnosti na my a oni je z hlediska politika výhodné a praktické. Jako klíčový se ukázal boj o pojem národ, který započal Orbán ve volební kampani ještě před svou první vládou v roce 1998, když k nošení tradiční maďarské trikolóry vyzval své příznivce ještě před 15. březnem. Tedy před tradičním maďarským svátkem, kdy všichni Maďaři trikolóru nosí, ať už smýšlejí politicky jakkoli. Byl to nejen užitečný tah, když se najednou díky tomu před volbami stali více viditelnými jeho příznivci – a tím i nabyli dojmu síly –, ale i významný mezník v „boji o národ“.

Když pak v roce 2002 další volby Orbán prohrál, pronesl svou slavnou větu „Vlast nemůže být v opozici“. V následujících osmi letech pak vybudoval svou stranickou síť na venkově a započal budování vlastních médií. Tyto roky se staly průpravou na skutečný boj, který vyvrcholil ve volbách v roce 2010, kdy maďarský společenský diskurs neobyčejně zhrubl. Socialisté a liberálové se stali pro Fidesz úhlavními nepřáteli a byli napadáni nevybíravými slovy. Jejich kroky byly spojovány se zahraničními mocenskými silami, Györgyem Sorosem, občanskými hnutími domácími i zahraničními, intelektuály z centra Budapešti (obdoba „pražské kavárny“) a podobně. Útoky byly a jsou vedeny ad personam, vždy podle toho, kdo se na politické scéně jeví být nebezpečným protivníkem, ať už je to Ferenc Gyurcsány nebo třeba Gordon Bajnai.

Orbán jednou prohlásil, že se naučil, že když je nepřítel v politice poražen, člověk se nemá štítit ho dorazit. To, co se od roku 2010 v Maďarsku děje – kupříkladu likvidace opozičních médií, institucionální reorganizace kultury, univerzit i vědy či takzvaný Kulturkampf – je důkazem toho, že to myslel vážně.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.