27. října, 2020 Jan Gregor
Herečka Barbora Poláková jako dcera ze smíšené rodiny, jež se stane fanatickou příznivkyní Adolfa Hitlera. Foto (oříznuto): Facebook//krajinavestinu
Onou titulní krajinou ve stínu je hraniční oblast Vitorazska, která až do roku 1920 patřila k Rakousku a která se po Mnichovu dostala pod německou správu. Klíčovou událostí, jež producenta Martina Růžičku podnítila k dlouholetým snahám o vznik snímku, je dobře zdokumentovaný masakr v obci Tušť (dříve Schwarzbach), při němž místní občané za asistence Revolučních gard zabili čtrnáct svých sousedů, kteří se před válkou přihlásili k německé národnosti.
Geneze díla byla velmi dlouhá a složitá, ale už od prvních verzí scénáře se rýsovala jasná vize natočit film s takzvaným kolektivním hrdinou. Scenárista Ivan Arsenjev se rozhodl nedat do popředí dva tři ústřední charaktery, ale vtisknout přibližně patnácti postavám relativně stejnou váhu a pokusit se tak zobrazit mikrokosmos fungování celé vesnice. První půlhodina tak na diváka klade trochu větší nároky na to, aby se v síti lidských vztahů zorientoval.
Děj filmu začíná symbolicky na křtinách, které slaví celá ves, ale už na nich se objevují trhliny ve vzájemném sousedském soužití. Je rok 1938 a nedaleké obce obsadila německá armáda. Hospodská (Petra Špalková) iniciuje petici o připojení k Říši a v ironické scéně ji s kolegy odnáší vojákům Wehrmachtu, kteří se chudým vesničanům vysmějí a na cestu domů jim dají štangli salámu. Při následném protektorátním sčítání obyvatel si přihlášením k německé národnosti podepíše budoucí ortel smrti řada etnických Čechů – třeba sedlák Veber (Stanislav Majer) se svou ženou Marií (Magdalena Borová), jež se ovšem jen neochotně podřídí manželovi. Film jasně ukazuje, že se tito papíroví Němci nezajímali o politiku a vůbec nedomýšleli důsledky svého rozhodnutí.
Atmosféra snímku sugestivně podpořená eklektickým hudebním podkresem Jana Kudláče postupně houstne. Na vratech stodol se objevují nápisy typu „česká svině“. Manžel židovky Jan Pachl (Csongor Kassai) je při záhadném incidentu potupně svázán a vyválen v exkrementech a peří. Posléze skončí v Osvětimi, aby se po konci války zjevil ve vsi jako spravedlivý agent pomsty s obrovskou nenávistí v srdci. Na čas satisfakce za celoživotní ponižování čekají také vesnický otloukánek a děvečka pro všechno v podání Jiřího Černého a zbabělý dezertér v kreaci Roberta Mikluše.
Poválečné protiněmecké řádění v podání samozvaných gard ztvárnili v uplynulé dekádě Juraj Herz v Habermannově mlýnu a Jiří Chlumský ve snímku Sedm dní hříchu. Oba filmy spojuje postava scenáristy Josefa Urbana a v jeho osobě i promarněná šance. Jsou to snímky přepjatě hysterické, sentimentální a v rovině příběhu bohužel skoro až béčkové.
To Ivan Arsenjev odvedl na Krajině ve stínu opravdu dobrou práci, i když to divákům nijak neulehčuje. Z filmu nevystupují žádní kladní hrdinové. Snad až na postavu Marie Veberové, ze které se stane hrdá a sveřepá žena vzdorující tragickému osudu, má každý ve snímku nějaké máslo na hlavě. Zároveň ale zlo nemá žádnou metafyzickou povahu, těch největších krutostí se v nejhorších dějinných chvílích vždy dopouštějí spořádaní občané.
Některé recenze vyčítají filmu jistou schematičnost ve vykreslení postav: scénář skutečně své hrdiny málokdy nechává prožívat nějaké banální lidské radosti a starosti. Většina dějových epizod zobrazuje vypjaté situace, v nichž se lidé musejí tak či onak rozhodovat a při nichž se lámou a upevňují charaktery. Frenetické tempo vyprávění trochu zklidňuje nízká frekvence střihu a dlouhé jízdy kamery Diviše Marka. Na rozdíl od jisté konejšivé obrazové lyričnosti v Nabarveném ptáčeti Václava Marhoula je poetika Krajiny ve stínu zemitá, syrová a surová. Přístup Bohdana Slámy je překvapivě nekompromisní. Takhle nepříjemný fyzický pocit jste dost možná u českého porevolučního filmu ještě nezažili. Pokud se poddáte hypnotické atmosféře Slámova mistrovského opusu, zřejmě vás emočně rozloží na hodně dlouhou dobu.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025