Svatý Bonifác jako jeden z porodníků střední Evropy

27. října, 2020 RUBRIKA Historie


imageBonifac2Kostel svatého Bonifáce v Dolním Hanychově na snímku z roku 2007. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Martin Veselka

 

Téma střední Evropy rezonuje v českých zemích velice často. Tu se objeví s akcenty Milana Kundery považujícími tento prostor za vnitřně nesourodý a svévolně rozervaný mezi Východ a Západ, tu v koncepci Václava Havla, který v něm naopak spatřuje svébytnou kulturní jednotu na půdorysu bývalé podunajské monarchie. Jednou vyplave na povrch v kontextech kulturních, jindy v politických. Někdy má náboj integrační, podruhé zase emancipační, ať už se vymezuje vůči „dekadentnímu“ Západu, či „postsovětskému“ Východu. Za zmínku stojí i poněkud sebevražedný koncept střední a východní Evropy, který ze střední Evropy vylučuje pro ni tak konstitutivní prostor německojazyčný. Ten byl přitom prvním, který se střední Evropou stal a od nějž se pak odvíjelo veškeré dění v dalších oblastech považujících se dnes za součást středoevropského regionu.

 

Zatímco v geometrii je to střed, který je pevně dán a od něhož se vše měří, pomyslný střed Evropy tuto samozřejmost postrádá. Položme si otázku, zda musí být vlastně pevně určený. Musí být střední Evropa čímsi ohraničeným, jasně vydefinovaným? Naše dnešní představa o ní se zrodila zejména v polaritě Rusko–Západ, což je hledisko politické, transponované patrně ze zorného úhlu konfesního. K tomuto fatálnímu pojetí středoevropského prostotu však existuje alternativa, která vyplývá z odpovědi na následující otázku: Jak se střední Evropa zrodila a kde lze tyto počátky hledat? Oproti tradičně vnímané a všeobecně přijímané polaritě Východ–Západ navrhuje autor těchto řádků střed zasadit na diagonálu britské ostrovy – Řím.

K definitivnímu „poevropštění“ středu starého kontinentu došlo v 8. století díky šťastné souhře okolností a díky osobnosti, o níž u nás málo víme a již považujeme kvůli jejímu původu jaksi za cizí. Touto osobností byl mnich Winfrid (673/75–754), známý též jako svatý Bonifác, jehož svátek v římském kalendáři připadá na 5. června. Pocházel z britských ostrovů. Vyrůstal v benediktinských klášterech Exeter a Nursling, kde se mu pod vedením mnicha Wulfharta dostalo solidního latinského vzdělání. Připomeňme, že anglosaské kmeny byly christianizovány na přelomu 6. a 7. století přímo z iniciativy Říma a papeže Řehoře Velikého. V Anglii v souvislosti s pokřesťanštěním tamních obyvatel nastal rozkvět římské vzdělanosti a klášterní kultury a církevní organizace se upevnila podle římského vzoru.

A v tomto prostředí odmalička žil i mnich Winfrid. Po vzoru iroskotských i anglosaských misionářů se rozhodl, že se zapojí do christianizace germánských kmenů na kontinentu, konkrétně kmene Frísů. Nejprve se o misii neúspěšně pokusil na vlastní pěst v roce 716. O tři léta později se odebral na dvůr papeže Řehoře II., od něhož se mu dostalo povolení. Z papežského listu Exigit manifestata z 15. května 719 je patrné, že v Římě o situaci na zbytku kontinentu (alespoň tedy ve střední Evropě) nevěděli zhola nic. Bonifáce tento papežský list vyzýval, aby „pospíchal ke všem národům, které jsou v bludu nevěry“ a „aby bylo nevěřícím národům oznámeno tajemství víry“. O žádných konkrétních kmenech či Germánech zde nebylo ani zmínky, toto pověření bylo poměrně univerzální. Pro papeže bylo v listě rozhodující Bonifácovo (latinské) vzdělání, jímž se pro tento úkol kvalifikoval, a tak svítala naděje, že s ním bude možné komunikovat. A to i díky římskému způsobu řízení církve, jaký tehdy v Anglii již panoval.

Tímto historickým krokem se (latinská) Evropa rozšířila o to, čemu dnes říkáme její střed. Ten se nerodil v pomyslné konfrontaci misií Franků a Byzantinců, ale stabilizoval se už v plodném kontaktu ostrovních misionářů s Římem. Střed vznikal tedy na této diagonální ose a do sporů mezi franskou církví a byzantskou misií se dostal až následně v 9. století.

 
Budování opěrných center

Jakkoli si Bonifác představoval, že bude šířit víru mezi germánskými kmeny, stal se z něj postupně souhrou okolností spíše církevní organizátor. Franskou církevní strukturu přetvářel po římském (kanonickém) vzoru, což mu ne vždy vyneslo přízeň světské, ale zejména církevní vrchnosti, která měla vysoké posty připravené pro své věrné. K nejzarputilejším odpůrcům patřila franská církevní hierarchie, jež ovládla významné metropole Kolín, Mohuč a Trevír.

Podle historika Theodora Schieffera vlastně anglosaská misie, jakkoli byla vedena pod hlavičkou Říma, nebyla dílem papežovým, ale spíše Bonifácovým, který dostal volnou ruku pro svou kreativitu. Byl to vlastně on, kdo roli papežství upevnil, ovšem ne jako reálnou moc nad církví ve střední Evropě. Toto pouto bylo totiž tehdy ještě ryze symbolické a Bonifác si důležitost této symboliky uvědomoval a obratně ji využíval. Bylo by ovšem mylné domnívat se, že se spoléhal sám na sebe a na svůj původní entuziasmus. Ten musel záhy přehodnotit a investovat své úsilí zejména do reorganizace církevní správy, aby misie měla nějakou oporu. Díky němu se stabilizovala a pořímštila důležitá opěrná centra Salcburk, Řezno, Pasov a Freising, odkud bylo později možné vést další misii směrem na východ. Při této práci se musel spolehnout i na své druhy. Častokrát se přitom obracel i na ostrovy o kompetentní rady ve sporných a Římu neznámých otázkách (například ohledně manželství a legitimity potomků). Na misii se podílely i ženské komunity. Jména některých z těchto mnišek figurují v latinském kalendáři. Patrně nejznámější z nich byla Lioba, Bonifácova příbuzná z ostrovů, kterou apoštol Germánie na kontinent pozval, aby vzdělávala již existující ženské komunity v četbě bible. Část badatelů proto poukazuje na feministický prvek v misii, což lze chápat jako anachronismus, každopádně ale můžeme tvrdit, že v systému klášterního vzdělávání si byli muži a ženy víceméně rovni.

Z hlediska střední Evropy bylo patrně nejdůležitějším Bonifácovým počinem založení kláštera v roce 744 v Eichlohu na řece Fuldě, jež tomuto místu posléze dala jméno. Jako představený v tomto klášteře působil Bonifácův žák a druh Sturmius. Fulda se stala důležitým centrem vzdělanosti a benediktinské observance ve střední Evropě. Četné inspirace čerpala přímo z Monte Cassina, což je opět doklad toho, že se střední Evropa mimo jiné konstituovala na anglicko–římské diagonále. Zde se monasticismus ostrovní a italský protnul, což s sebou přineslo i snahy o asketický ideál iroskotského mnišství – například zákaz konzumace vína, k němuž ale nakonec nedošlo. Fulda dokládala nejen čilý rozmach písemnictví a průnik mnišských tradic, ale i zájem o to, co se děje kolem (snad podobně jako si ostrovní kláštery všímaly kontinentu). Ve zdejších letopisech je ke 13. lednu 845 doložen křest čtrnácti českých velmožů v Řezně, které více než sto let před tím prošlo reorganizací a bylo správně podřízeno Římu. Do symbolického Říma ztělesněného latinou, kanonickým právem, relativní stabilitou a benediktinskou vzdělaností bylo zkrátka z českých zemí blíže než do vzdálené Byzance.

Velký klad Bonifácovy misie představovalo i to, že benediktinské mnišství nalezlo ve střední Evropě svůj domov, a to nejen ve Fuldě. I když v říši přímo zavedl benediktinskou řeholi až císař Karel Veliký, díky Bonifácovi byla v klášterech fakticky již přítomná. Stala se postupně normou, která přišla v 10. století i k nám. Personálně tento styk českých zemí s latinskou Evropou ztělesňoval pražský biskup Vojtěch, kterého by ovšem nebylo bez Bonifáce. Vojtěch jeho příběh jako benediktin snad znal a možná se i inspiroval Bonifácovou snahou christianizovat pohanské kmeny. Oběma mužům se toto úsilí nakonec stalo osudným. Buď jak buď, oba sázeli na latinskou, univerzální vzdělanost daleko přesahující lokální mocenské zájmy.

 
Pošlete mi knihy

Prameny o Bonifácově misii jsou několikerého druhu: jde o jeho básnické dílo a listy a v neposlední řadě také o legendy, jež začaly být komponovány bezprostředně po jeho násilné smrti v roce 754. Ze všech textů týkajících se přímo či nepřímo Bonifáce je patrná jeho láska k literatuře, písemnictví a knihám, o které v dopisech své kolegy na ostrovech často prosil a které dokázal docenit nejen jako artefakt, jenž by pomohl posílit jeho prestiž. Kniha znamenala pro Bonifáce zhmotnění tradice, kterou je třeba dále ve složitých podmínkách předávat. Díky univerzálním prvkům, římské vzdělanosti a benediktinské tradici bylo možné zapojit „střed“ do jednotného evropského kontinentu a jeho dějin.

Z pohledu dnešní morálky průběh christianizace v 8., 9. a 10. století a její leckdy pragmatické, či dokonce až násilné prostředky vnímáme jistě se správnou mírou pohoršení. Z některých listů lze ale nepřímo vyčíst, že nikdo nebyl Bonifácovi a jeho druhům tak odporný jako křesťan, který se hlásí ke své víře pouze nominálně a jde si jen za světským prospěchem nebo si z ní dělá svůj vlastní byznys. To byl případ nejen vysoké franské církevní hierarchie, ale i některých dobových sekt budovaných zejména na kultu osobnosti. Pohané ve srovnání s nimi vycházejí často daleko lépe.

Když hledíme na Bonifácovo dílo, jeho původní přání pokřesťanšťovat Frísy mu příliš nevyšlo, ba se mu stalo nakonec osudným. Zato se zdařilo něco jiného – přispět ke vnímání jednotné Evropy, založit Fuldu a šířit křesťanství opřené o vzdělanost a benediktinskou spiritualitu. Díky tomu, že napjal lanko mezi britskými ostrovy a Římem, měla i střední Evropa možnost se zapojit do sdíleného bohatství latinské kultury. A na závěr jedna důležitá poznámka. Bonifác zde nemyslel zejména na to, jak konstituovat nový mocenský celek a legitimovat státní moc. Sice se o ni opíral, avšak s vědomím, že není ničím definitivně daným. Jeho přáním bylo duchovní bohatství sdílet se všemi. Nevytvářel tedy střední Evropu pro ni samu jako opevněný val, ale stanul jako prostředník v půli cesty mezi dvěma zmíněnými duchovními a kulturními centry.

Jak tedy sumarizovat tento dějinný počin? Účelem Bonifácovy snahy byla nepochybně christianizace, ale jeho význam pro dnešek spočívá v houževnaté snaze neizolovat se od kulturních center a čerpat od nich podněty, říkat si o ně například v podobě knih. A možná i tam, kde je poušť, temný les a kde se cítíme sami a ne úplně doma (není tohle střední Evropa ve vnímání dnešních kulturních a intelektuálních elit?), nakonec vzroste něco, co pomůže přežívání kultury dál. Nesměřoval tedy Bonifác k Evropě (tj. jednotě) bez přívlastků?

Možná jsme zde ve střední Evropě odsouzeni čerpat podněty odjinud a přestat lamentovat nad naším „údělem“. Bylo by mylné opírat její zrod jen o osobnost Bonifáce, ale není právě on dokladem, že střední Evropa není údělem, ale plodem lidské iniciativy a šťastných okolností? Bude-li tato dovednost upírat pohled mimo vlastní horizont živá i v nás, budeme-li schopni se učit od učenějších a zkušenějších, bude žít také (střední) Evropa.

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.