27. září, 2023 Jan Gregor
Vít Klusák a Marika Pecháčková. Foto: https://www.facebook.com/vit.klusak/photos
Formálně je film stejně jako všechna Klusákova díla natočený skvostně. Černobílá kamera Adama Kruliše servíruje divákům obrazy, které utkví v paměti. Holubi producírující se městem bez lidí, stádo srn pasoucí se v areálu nemocnice, osamělý žebrák na prázdném Karlově mostě, nudisté opalující se s rouškou na ústech – to vše jsou výjevy, jež potvrzují, že režisér má mistrný cit pro vizuální zkratky a gagy. Dynamická montáž sportovců trénujících v karanténě, která zahrnuje třeba plavce připoutaného ke gumě a dělajícího tempa v malém sklepním bazénku nebo veslaře na trenažeru na zahradě, na kterého přítelkyně stříká hadicí vodu, se blíží němé grotesce.
Ale vzhledem k vážnosti tématu a možná i díky vlivu spolurežisérky je Klusák méně jízlivý a více empatický než obvykle. Například scény z jednotek intenzivní péče jsou natočeny velmi citlivě a připomínají onu tichou hrůzu zabijácké nemoci, kterou už většina z nás možná stačila vytěsnit. I proto je škoda, že se film neubránil zplošťujícímu pohledu, který na společenský kvas v průběhu pandemie nahlíží v příliš úzkém záběru.
Na jedné straně rámuje celý film narativ, jenž by se ve zkratce dal opsat jako „společnost se semkla navzdory neschopné vládě, která selhala“. Platí to samozřejmě o zdravotnících v první linii, ale i třeba o partě kamarádek z volejbalu, které si v první fázi pandemie zřídily dílnu na šití nedostatkových roušek. „My Češi se umíme spojit, podobně jako při povodních, nezachraňujeme systém, zachraňujeme lidi,“ zní jejich poselství.
Film neopomíjí známý happening s namalovanými kříži na Staroměstském náměstí a jako jediný z expertů ve snímku vystupuje známý covidový alarmista Jaroslav Flegr, který vládu přímo viní ze zbytečných úmrtí. Do této linie vyprávění patří příběh operní pěvkyně Moniky Jägerové, jež v době epidemie pracovala jako prodavačka v supermarketu. I ona nadává na zmatečná a příliš mírná vládní opatření a kritizuje tehdejšího premiéra Andreje Babiše.
A přibližně od poloviny filmu se vynořuje další vyprávěcí linka, která ve zkratce ilustruje genezi antisystémové scény. Tu ve snímku jako hlavní aktérka zastupuje bývalá novinářka a nechvalně proslulá aktivistka Jana Peterková. Sledujeme ji, jak v restauračním salónku s pěti dalšími přívrženci blouzní o čipech ve vakcínách nebo jak na Václaváku vykřikuje na náhodné lidi, že jsou mrtví zaživa. Slouží autorům ke cti, že Peterkovou jenom výsměšně nekarikují a ukazují ji i v několika zlidšťujících civilních scénách s partnerem a dětmi. Ale tvůrci už neudělají další krok a nezkoušejí zjistit, co pohání extrémní názory Peterkové a jejích kumpánů.
Film dává v převážné míře prostor zastáncům vyhraněných postojů na opačných pólech ideologického spektra neboli – s jistou nadsázkou – těm, co si myslí, že lockdowny měly přijít dřív a měly být přísnější, a těm, co si myslí, že lockdowny zabíjely. Ve společnosti přitom navíc rezonovala celá řada unikátních výzev a kontroverzních témat, kterých si Klusák s Pecháčkovou ani nevšimnou – od distanční výuky a dopadu pandemie na děti až třeba po dočasné omezení určitých práv a svobod nevakcinovaných.
V metaforicky výmluvné a působivé montáži před koncem filmu se prolínají záběry z divadelního sálu, ve kterém konečně zase zpívá árie zpěvačka Monika Jägerová, se záběry z divoké demonstrace, na níž se odpůrci proticovidových opatření střetávají s policií. Poselství tvůrců je jasné: dědictvím pandemie je rozdělená společnost – na jedné straně „kavárna“, na straně druhé „dezoláti z Václaváku“.
Snímek skutečně zachycuje aktéry hlavně z těchto dvou neslučitelných sociálních bublin, kteří jsou povětšinou navíc uvěznění v komnatách ozvěn. Jenže je tu celá široká šedá zóna společnosti, jejíž postoj k různým aspektům covidové krize byl mnohem méně černobílý a zasloužil by si taky zaznít.
Film Velké nic stojí určitě za vidění, ale člověk se nemůže ubránit pocitu, že tvůrci mohli vyjít trochu více ze své komfortní myšlenkové zóny a že turbulentní léta s covidem jsou hodna zvídavější reflexe.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025