12. červnaec, 2025 Michal Vašečka
Rovněž veřejné mínění na Slovensku doznalo za poslední tři roky v souvislosti se zahraniční politikou a geopolitickými výzvami mnoho změn. A jsou o to pozoruhodnější, že výzkumy mapující posuny v hodnotových orientacích a postojích k polarizujícím kulturně-civilizačním tématům nezaznamenaly prakticky žádný vývoj. Hodnotově se obyvatelé Slovenska tedy nikam neposouvají, byť některé projevy pragmatismu až utilitarismu se u nich prohloubily. Podobně se obnažily i četné kognitivní havárie, jež se u respondentů průzkumů veřejného mínění pravidelně objevují.
Březnový výzkum Future Slovakia Forum a agentury Focus nazvaný Kam patří Slovensko? přinesl z hlediska takzvaných prozápadních a proevropských sil na první pohled sympatické výsledky. Téměř dvě třetiny slovenských občanů (63,5 procenta) preferují, aby se země orientovala na Západ, respektive na Evropskou unii. Je jich třikrát více než těch, co by dali přednost orientaci na Východ (Rusko) – 19,2 procenta.
Ti, kteří mají tendenci vidět poloprázdnou sklenici jako poloplnou, musejí být spokojeni. Západní alternativa převyšuje v očích Slováků tu východní více než trojnásobně. Skeptici však namítnou, že mezi zeměmi EU je takto vysoká míra zahraničněpolitické preference Východu neobvyklá a ve skutečnosti poukazuje na významnou deviaci Slovenska od zbývajících států střední a východní Evropy. S výjimkou Bulharska, kde je podle opakovaných výzkumů Globsecu podobná, ale dokonce i tam je nižší.
Při snaze vidět dnešní svět a Slovensko v co možná nejoptimističtějším světle lze konstatovat, že citovaný výzkum naznačuje, že Robert Fico a jeho vláda jdou svými činy a celkovou logikou své zahraniční politiky proti většinovému názoru, vůli i potřebám občanů země. Navíc, s ohledem na skutečnost, že Slovensko je stále nejvíce venkovským státem střední Evropy s výrazným rurálně-urbánním štěpením v hodnotových orientacích, je až překvapující, že velikost bydliště v prozápadní orientaci hraje menší roli, než by se dalo předpokládat. Směřování na Západ většinově podporují nejen obyvatelé měst, ale i lidé žijící v nejmenších obcích do jednoho tisíce obyvatel (56,8 procenta pro, 20,5 procenta proti, zbytek neví). Nicméně část z těch, kteří se cítí být součástí Západu, není negativně naladěná proti vládě Roberta Fica. Její kroky v oblasti zahraniční politiky hodnotí kriticky 54,8 procenta respondentů. Což je méně než oněch 63,5 procenta obyvatel hlásících se k prozápadní orientaci.
Problémy se skrývají v detailech. I když se obyvatelé Slovenska cítí být součástí Západu, zároveň očekávají, že za to nebudou muset příliš platit. To je pochopitelně iluze, večeře zdarma neexistuje. Utilitarismus země, která si zvykla na ochranu od spojenců a zároveň je většinově přesvědčená, že bránit se vlastně nemá smysl, se projevuje poměrně výrazně. Přestože 70,6 procenta jeho obyvatel preferuje, aby Slovensko zůstalo členem EU a NATO, zároveň takřka polovina společnosti (49,8 procenta) chce vojenskou neutralitu. Proto na první pohled šokující vyjádření slovenského ministra obrany Roberta Kaliňáka ve Varšavě, že před Ruskem se není třeba bránit, neboť Rusové dříve nebo později nakonec vždy odejdou, má své krytí a odezvu mezi slovenskými občany.
Poměrně vysoké preferování neutrality vypadá vzhledem k podpoře členství v NATO nekonzistentně. Skeptici však často naznačují, že zase až tak nekonzistentní, jak by se mohlo zdát, to přece jen není. Jako by si někteří Slováci říkali: „Budeme neutrální v rámci NATO, hlavně ať nás nikdo nevidí a nikdo se na nás nehněvá. A hlavně, bylo by ideální, aby to platil někdo jiný.“ Zní to krutě a nespravedlivě? No, posuďte sami. Sedm z deseti Slováků podporuje členství v NATO, ale polovina z nich (49,6 procenta) nechce do obrany investovat více peněz. Výdaje na ni by se podle nich neměly zvyšovat nad úroveň dvou procent HDP. Pouze desetina populace by byla ochotná akceptovat jejich nárůst nad hranici tří procent HDP.
Pokud přijde řeč na podporu Ukrajiny čelící ruské agresi, náhle se ukazuje, že solidarita s jinými není zrovna tím, čím se Slovensko může chlubit. Až 67,3 procenta Slováků sice podporuje humanitární pomoc napadené zemi, avšak jen 26,3 procenta pomoc vojenskou. Navíc, více než polovina obyvatel vybírá v průzkumech z možností, jak má skončit válka na Ukrajině, „mírovou dohodu“, která by Rusku ponechala část ukrajinského území. Což je fakticky kapitulace před agresorem. Akceptace teze, že obrana Ukrajiny znamená i obranu Slovenska, je pod Tatrami poměrně okrajovou záležitostí.
Na pozadí postojů ke konfliktu na Ukrajině je ale důležité poukázat na chybějící solidaritu obyvatel Slovenska i vůči dalším státům, pokud by byly ohroženy vojenskou agresí. Téměř 30 procent respondentů by v případě válečných konfliktů v sousedních zemích preferovalo do nich nezasahovat. Skoro polovina občanů by dala přednost humanitární pomoci a jen 12 procent by uvažovalo o pomoci vojenské. Ukazuje se, že představa o vlastní malosti a nedůvěra v sebe sama vede u Slováků k atrofii solidarity se sousedy. Je nejasné, jakým partnerem by Slovensko s takto nastaveným veřejným míněním v případě širšího konfliktu v Evropě vlastně bylo.
Co si z těchto dat vlastně můžeme vzít? Slovenská populace je deklarativně prozápadní a většinově chápe, že místo Slovenska je na Západě, respektive v tom, co z něj ještě zůstalo. Slováci jsou zároveň utilitární a pragmatičtí, což jim nikdo nemůže vyčítat. Otázkou ovšem zůstává, zda snaha o potlačení solidarity s partnery a představa o tom, že je třeba být se všemi zadobře, hrát to na všechny strany a příliš na sebe neupozorňovat, je v čase paradigmatických změn geopolitické situace pragmatickým a racionálním přístupem.
Rozvíjení pozice země jako součásti globálního Západu a ochota bránit hodnoty, s nimiž Slovensko před více než dvaceti lety vstupovalo do EU a NATO, se jeví navzdory různým nekonzistencím jako důležité pro většinu populace.
Zároveň se ale ukazuje, že kognitivní karamboly u obyvatel Slovenska ohrožují geopolitickou bezpečnost i demokratickou orientaci země. Ta je sice členem NATO a EU, ale polovina společnosti sní o neutralitě. Slovensko podporuje Ukrajinu humanitárně, ale nezdráhalo by se ji obětovat ve prospěch falešného míru. A zatímco hybridní válka viditelně ovlivňuje veřejné mínění, vláda Roberta Fica se odvrací od reality a upevňuje narativy, které Slovensko systematicky vzdalují od jeho evropských spojenců.
Dobrým příkladem jsou až šokující rozdíly v tom, jak Slováci vnímají geopolitické hrozby – 51,5 procenta z nich považuje Rusko za nebezpečí, ale vysokých 38,6 procenta ho takto nevnímá. A naopak, Spojené státy pokládá za hrozbu 38,7 procenta občanů, což odráží dlouhodobě pěstovaný protiamerický sentiment.
A tak ve chvíli, kdy evropští lídři tvoří strategii na posílení bezpečnosti kontinentu, Slovensko balancuje na hraně. Namísto toho, aby se stalo aktivním hráčem v takzvané koalici ochotných, stává se páriou EU. Slovenský veřejný diskurs stále intenzivněji ovládají narativy, které podrývají evropskou budoucnost země a vytvářejí iluzi, že může přežít jako vojensky neutrální.
Článek vznikl v rámci projektu Reflections of the War in Ukraine in Visegrad Countries. Projekt je spolufinancován vládami České republiky, Maďarska, Polska a Slovenska prostřednictvím visegrádských grantů z Mezinárodního visegrádského fondu. Posláním fondu je podporovat myšlenky udržitelné regionální spolupráce ve střední Evropě.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025