05. června, 2013 Tomáš Fošum
Ta otázka nemůže nepadnout. Proč ten Palikot vlastně šel do politiky? Vystudovaný filosof se po pádu komunismu vrhl na podnikání. Nevedl si vůbec špatně, takže se po pár letech zařadil mezi nejbohatší Poláky. V roce 2000 jej za zásluhy o rozvoj polského hospodářství vyznamenal tehdejší prezident Aleksander Kwaśniewski. Ani jeden z nich tehdy určitě netušil, že se jejich cesty za 13 let sejdou ve společném politickém projektu. O tom však později. Vraťme se do podnikatelských časů rodáka z východopolského Biłgoraje. Ten obchodoval především s alkoholem. Jediný svůj podnikatelský neúspěch zaznamenal ve chvíli, kdy se od cinkajících lahví odvrátil a začal vydávat týdeník Ozon. Katolická orientace časopisu, jenž po roce zanikl, vypadá dnes ve světle pozdějšího Palikotova proticírkevního tažení hodně zvláštně…
Od alkoholu k politice
Do politiky vstoupil Palikot v Lublinu v dresu Občanské platformy (Platforma Obywatelska). Očekávala se jeho kandidatura na post lublinského starosty, ale tu nakonec odmítl s odůvodněním, že se chce věnovat své nové partnerce. Jeho nová láska mu však nebránila úspěšně kandidovat do Sejmu, kde s krátkou přestávkou zasedá od roku 2005. Financování jeho kampaně z roku 2005 vzbudilo pochyby, když mu měly přispívat nastrčené osoby z řad studentů a důchodců. Nejednalo se o první podezření z nekalostí, které se v Palikotově kariéře objevilo. Hojně diskutováno bylo jeho převzetí státního podniku Polmos, na kterém prý polský erár prodělal.
V Občanské platformě vydržel pět let. Mezitím si vybudoval vlastní politickou značku, na níž pak postavil dnešní Palikotovo hnutí (Ruch Palikota). Ta značka je založena především na neotřelém slovníku a vystupování, které dost často hraničí s fraškou. Některé scénky zinscenované Palikotem jsou známy asi i českému divákovi. Obraz první: Palikot drží na tiskové konferenci v jedné ruce umělý penis a v druhé zase pistoli, aby upozornil na případ znásilnění žen lublinskými policisty. Obraz druhý: Palikot kouří před Sejmem marihuanu. Obraz třetí: Palikot tančí s poslankyní Annou Grodzkou, která byla ještě nedávno mužem. Obraz čtvrtý: Po odchodu z Platformy i ze Sejmu Palikot draží svou poslaneckou legitimaci na dobročinné účely. Výše zmíněné ukázky z Palikotovy dílny ilustrují, že milovník happeningů míří především na voliče, kterým se protiví konzervativní hodnoty spojované se silným vlivem katolické církve v Polsku.
Ačkoli Janusz Palikot nazývá své hnutí feministickou partají, ženy v politice spíše využívá. Ukázala to kauza Wandy Nowické, která nechtěla skákat, jak Janusz píská. (foto: ruchpalikota.org)
V roce 2007, kdy se Občanská platforma chystala na programové konferenci na blížící se převzetí vlády, Palikot oděn v tričku s nápisem „Jsem gay“ apeloval na své tehdejší spolustraníky, aby se Platforma stala zastáncem menšin a slabých. V Platformě, kde existuje silná konzervativní frakce, neuspěl. Ve svém hnutí, s nímž na podzim 2011 nečekaně zabodoval v parlamentních volbách (s 10 % hlasů skončil RP na třetím místě), už měl ruku volnou. V jeho poslaneckém klubu tak zasedá homosexuál či již zmíněná transsexuálka Anna Grodzka, která se stala jakýmsi Palikotovým beranidlem, s jehož pomocí se šéf Ruchu snaží prorazit vrata pomyslné konzervativní pevnosti. Možná tam pak narazí na nějakého čtenáře Ozonu, který bude s dojetím vzpomínat na články tepající potraty, eutanázii a propagaci homosexuálů…
Křížová výprava
Aby konzervativní bašta padla, je třeba oslabit nejsilnějšího bojovníka, a sice katolickou církev. Palikot se snaží, seč může. Společně se svými poslanci se u soudu domáhal odstranění kříže z polského Sejmu. Přitom sám dříve prohlásil, že kříž vzhledem k polským dějinám považuje za státní symbol, nikoli jen církevní. Jindy ovšem zase neváhal označit kříž za logo strany Jarosława Kaczyńského Právo a spravedlnosti (Prawo i Sprawiedliwość). Ve svém proticírkevním tažení někdy užívá vyloženě úsměvných argumentů. Nedávno třeba zkritizoval prezidenta Komorowského za účast na inaugurační mši papeže Františka. Víra je totiž podle Palikota soukromou věcí, která by se neměla plést s prezidentským úřadem. Duchovním by Palikot nakázal, aby na veřejnosti chodili v „civilu“. Hábity a ornáty mají podle něj zůstat v kostelech a klášterech.
Zatímním vrcholem Palikotova protikatolického běsnění bylo loňské demonstrativní vystoupení církve. Tak trochu po vzoru Martina Luthera své oznámení vyvěsil na dveře kostela. Pro svůj čin si ne náhodou vybral Krakov. Palikot při obrazném prásknutí dveřmi vyčetl církvi krajní materialismus, morální úpadek a stranictví v politice (narážka na Právo a spravedlnost). Už to prý není ta církev krakovských kořenů Karola Wojtyly (pozn. DS: občanské jméno papeže Jana Pavla II.), časopisu Tygodnik Powszechny a kněze Józefa Tischnera. Církev je třeba vyrvat z rukou oligarchům z episkopátu a vrátit ji polskému lidu. Tak pravil Janusz Palikot. Propad preferencí tím však nezastavil.
Kaczyński:živý nebo mrtvý
Ruch Palikota se celkem logicky vymezuje vůči dvěma nejsilnějším stranám, které označuje za „pravicové“ a schválně mezi nimi nedělá rozdíly – často užívá posměšné spojení POPiS (spojení zkratek Občanské platformy a Práva a spravedlnosti). Na potvrzení své poněkud chatrné konstrukce Palikot vyjmenovává různá hlasování v Sejmu, při nichž nejsilnější vládní a nejsilnější opoziční strana hlasovaly stejně. Je sice pravdou, že na některých věcech typu odporu k registrovanému partnerství homosexuálů se PiS a část Platformy shodne, obě strany ale v současnosti více dělí, než spojuje. I pokud pomineme různé pohledy na ekonomické a sociální otázky, lze si jen těžko představit, že by strany spolu mohly dobře vycházet poté, co okolí Jarosława Kaczyńského (ne)přímo obviňuje vládu premiéra Tuska ze smrti prezidenta Lecha Kaczyńského.
Palikot sice pravidelně ostřeluje obě strany, oblíbenějším terčem je však bezesporu Právo a spravedlnost, které má image uskupení blízkého katolické církvi. Lecha Kaczyńského za jeho života obviňoval z alkoholismu, označoval ho mimo jiné za prcka, sprosťáka či marxistu. Poslední označení si zesnulý prezident vysloužil kvůli své doktorské práci z roku 1979, z níž se v Palikotově režii předčítalo na veřejnosti, čemuž asistovaly portréty klasiků marxismu-leninismu. Pro zuřivého antikomunistu to asi bylo hořké sousto. Lecha Kaczyńského však nešetří Palikot ani po smrti. Prý si nezaslouží být pohřben na Wawelu, neboť má krev na rukou. Přičítá mu totiž vinu za pád letadla ve Smolensku, když připomíná dřívější případy, kdy prezident údajně tlačil na posádku letadla, aby se přistávalo nepříznivým podmínkám navzdory.
Jindy Palikot neváhal smolenskou výpravu označit za „pijáckou“. Někteří se podle něj den před osudným letem opili, díky čemuž letadlo odstartovalo později. Kdyby se vyletělo podle plánu, letadlo by prý přistávalo za lepšího počasí. Nicméně bez viny na smolenském neštěstí není podle Janusze Palikota ani Jarosław Kaczyński. Ten prý poslal svého bratra na smrt kvůli volební kampani. Na jednu stranu by mohl někdo Jarosławu Kaczyńskému, mocně zneužívajícímu smolenské tragédie v každodenní politice, připomenout, že jak se do lesa volá, tak se z lesa ozývá. Na druhou stranu by trochu piety neuškodilo.
Janusz Palikot vystupuje z církve. Své rozhodnutí sděluje u kostela sv. Františka z Asisi v Krakově (foto: Aleksander Rafał Gutowski/Wikimedia Commons)
Spasitel levice?
Zdá se, že Palikotova politická kariéra se ocitla na křižovatce. Jeho nezaměnitelný politický styl protkaný showmanskými kousky a peprnými výroky se poněkud okoukal. Palikot navíc v posledních měsících udělal několik hrubých chyb. Mezi ně patřil pokus odvolat vlastní poslankyni Wandu Nowickou z postu místopředsedkyně sněmovny a nahradit ji Annou Grodzkou. Nepovedlo se a Wanda Nowicka sama odstoupit odmítla. Následovala rozezlená Palikotova reakce, že Nowicka snad chce být znásilněna, k čemuž on není ten pravý. Zatímco Miloše Zemana výrok o znásilňování o vítězství v českých prezidentských volbách nepřipravil, Palikot zažil horké chvilky, kdy si ho podaly zástupkyně dříve spřízněného feministického prostředí, z jehož lůna ostatně Wanda Nowicka pochází. Přitom Janusz Palikot své hnutí sám nálepkoval jako feministickou partaj, která ženy coby nevolnice osvobodí. Jenže teď se sám ocitl v podezření, že ženy užívá jen jako pěšáky ve své politické šachové partii.
Janusz Palikot sice zpochybňuje nízké preference svého hnutí, které přinášejí různé průzkumy veřejného mínění, ale z jeho aktuálních snah integrovat „levici“ je patrné, že si nebezpečí pádu do parlamentního nebytí uvědomuje. O Palikotovi jakožto potencionálním vůdci nové levice mluvil už po volbách 2011 Jerzy Urban, který byl v letech 1981-89 mluvčím komunistické vlády. Ostatně zalíbení v Palikotovi nalezli i další komunističtí papalášové. Patří mezi ně i sám Wojciech Jaruzelski, kterého Palikot na oplátku nedávno navštívil v nemocnici. Palikot se dokonce chtěl zapojit do organizace blížících se generálových devadesátin, ovšem jubilant prý o rozruch nestojí (zřejmě na rozdíl od Ruchu).
Generál sem, generál tam, pro své politické plány potřebuje Palikot přece jenom modernějšího exkomunistu, kterého nalezl v stále populárním exprezidentovi Kwaśniewskim. Ten se již odstřihnul od SLD (Sojusz Lewicy Demokraticzej), který ho v 90. letech nominoval na prezidenta. Rozvod s SLD se zdá být dokonán poté, co Kwaśniewski společně s Palikotem a z SLD vystoupivším europoslancem Markem Siwcem oznámil vznik iniciativy Evropa Plus, která příští rok hodlá postavit kandidátku do Evropského parlamentu a představuje v očích zakladatelů platformu pro integraci levice. Do projektu byl přizván i SLD, nicméně jeho šéf a někdejší premiér Leszek Miller odmítá s Palikotem úžeji spolupracovat, neboť ho nepovažuje za dostatečně levicového. Jak boj o první místo na levici dopadne, samozřejmě nikdo netuší. Může Palikot přetáhnout voliče SLD na svou stranu? Vydrží tandem Kwaśniewski – Palikot? Dvě jedničky v týmu většinou nedělají dobrotu.
„Musím být sprosťák“
Vraťme se k úvodní otázce, proč vlastně někdejší úspěšný byznysmen vstoupil do politiky. Bezpochyby proto, že miluje nové výzvy. Znatelné to bylo už v jeho podnikatelských časech. Vždy poté co uspěl s nějakou firmou, ji prodal a vrhl se trochu jiným směrem. V podnikání navíc Palikotovi chybělo světlo ramp, které – jak je vidět z jeho častého vystupování v médiích – miluje. Otázka v titulu tohoto článku samozřejmě odkazuje na janusovskou tvář. Palikota za muže (nejméně) dvou tváří jistě označit lze. Kdysi vydavatel prokatolického týdeníku, dnes antiklerikál označující obraz Černé matky boží, symbol polského katolictví, za mazanici. Bývalý člen pravicové strany dnes aspirující na post vůdce levicového tábora. Intelektuál, který si v soukromí čte presokratiky a miluje literaturu, se na veřejnosti chová někdy jako kašpar a při politických debatách si nebere servítky. Vysvětlení těchto rozporů je zřejmě jednoduché. Jak v podnikání, tak v politice dokázal Janusz Palikot správně odhalit volné místo na trhu. V politice oslovil hlavně mladé, liberální a církev příliš nemilující voliče. Tomu přizpůsobil vystupování a slovník, čímž se ostatně sám netají. „Musím být sprosťák, jinak dostanu čtyři procenta“, odhalil svou taktiku v novinovém rozhovoru.
Zatímco záliba v řečnění a utahování si z politických oponentů Palikotovi evidentně sedí, některá jeho vystoupení nepůsobí přirozeným dojmem. Když potáhne z podaného jointa nebo křepčí na parketu s Annou Grodzkou, vypadá tak nějak uměle. Lze jej nazvat populistou? Snahou legalizovat marihuanu, rádoby neformálním slovníkem či navrhovaným snížením věkové hranice pro volební právo se snaží zalíbit mladým voličům. Na druhou stranu podpora sexuálních menšin a otevřené útoky na církev může leckdo považovat v polském kontextu za svým způsobem odvážné počiny. Ať už Janusz Palikot je, či není populistou, k šaškovi má často nebezpečně blízko.
Tomáš Fošum
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025