20. května, 2026 Tomáš Fošum
Málokdo čekal, že se do probouzení starých démonů zapojí celá vládní koalice. Zdroj fotky: Facebook/tomio.cz
Zbavení většiny českých Němců občanství a majetku po druhé světové válce samozřejmě nepodporovali jen komunisté, panovala na tom shoda napříč takzvanou Národní frontou. Mnohým bohužel nedocházelo, že stejně snadno mohou o svá práva přijít i další skupiny obyvatelstva. Výsledkem bylo více než čtyřicet let komunistického režimu, který do lidí hustil historky o německých revanšistech. Na české populaci to zanechalo vážné následky.
Naplno se to ukázalo na jaře 2002 v kampani před sněmovními volbami. Zemi tehdy spravovala vláda ČSSD v čele s Milošem Zemanem, kterou v rámci takzvané opoziční smlouvy tolerovala ODS vedená Václavem Klausem. Po čtyřech letech, během nichž se Klaus se Zemanem mimo jiné pokoušeli omezit nezávislost České televize, narazil jejich mocenský pakt na své limity. Především Klausova ODS poškozená u voličů nepopulární opoziční smlouvou obtížně hledala před volbami témata.
A tak vytáhla sudetoněmeckou kartu. Zemanova sociální demokracie se přidala a nebyla sama. Ve startovacích blocích byli samozřejmě připraveni komunisté. Nakonec se všem zúčastněným podařilo vytvořit dojem, že se Němci chystají obsadit české pohraničí a vzít si své chalupy zpátky.
Kampaň vyvrcholila usnesením Poslanecké sněmovny z 24. dubna 2002, v němž se všichni přítomní poslanci shodli, že „právní a majetkové vztahy, které vyplynuly z poválečných zákonů a Benešových dekretů jsou nezpochybnitelné, nedotknutelné a neměnné“. Nikdo nehlasoval proti. Vznikla jakási novodobá Národní fronta. Dokument podpořil i tehdejší prezident Václav Havel, který přitom v prosinci 1989 připustil, že bychom se měli sudetským Němcům za poválečné bezpráví omluvit.
A sudetští Němci Benešovy dekrety, uplatňující vůči nim kolektivní vinu za zločiny nacistického Německa, jako bezpráví dodnes vnímají. O dekretech se sice mluvilo během jednání o vstupu Česka do Evropské unie, nikdy ale reálně nehrozilo, že by se staly překážkou pro naše přijetí. Klaus se Zemanem to dobře věděli. Prvně jmenovaný přitom jako premiér podepsal v roce 1997 česko-německou deklaraci, v níž se mluvilo o lítosti, že poválečným vyháněním a nuceným vysídlením sudetských Němců „bylo způsobeno mnoho utrpení a křivd nevinným lidem, a to i s ohledem na kolektivní charakter přisuzování viny“.
Právě tuto pasáž citoval tehdejší premiér a předseda ODS Petr Nečas v únoru 2013 při svém vystoupení v bavorském parlamentu. Podle mluvčího Sudetoněmeckého krajanského sdružení Bernda Posselta zašel Nečas svým smířlivým projevem dál než kdysi Václav Havel.
Z toho by se mohlo zdát, že v roce 2013 – skoro sedmdesát let po válce – už nemohlo v české politice strašení návratem sudetských Němců a vracením jim zabaveného majetku fungovat. Jenže ve skutečnosti jsme se tehdy vzpamatovávali z lednové prezidentské volby, v níž Miloš Zeman při svém vítězném tažení sudetoněmeckou kartu proti svému soupeři Karlu Schwarzenbergovi s chutí využil.
Mnozí se utěšovali, že to bylo s ohledem na ubíhající čas naposledy, co k zneužívání poválečné historie v české politice došlo. Píše se však květen 2026 a už je to tady zas. Vládní většina prosadila v Poslanecké sněmovně usnesení, v němž se postavila proti nadcházejícímu sjezdu sudetských Němců v Brně. Bylo jasné, že konání této akce poprvé na českém území vyvolá emoce. Málokdo ale čekal, že se do probouzení starých démonů zapojí celá vládní koalice, tedy ANO, SPD a Motoristé sobě. Podobně jako kdysi duo Václav Klaus a Miloš Zeman tak činí i kvůli snaze odvést pozornost od problematických rysů svého vládnutí.
Všech pět opozičních stran se zmíněného jednání Sněmovny odmítlo na protest zúčastnit. Smířlivý tón vůči sudetským Němcům volí i politici z ODS, jež byla v roce 2002 hlavním tahounem demagogické nacionalistické kampaně. Tehdy se ani jedna relevantní politická síla nedokázala tomuto běsnění naplno postavit, dnes už se žádná pomyslná Národní fronta nevytvořila. Existuje tak jistá naděje, že se na tuzemské politické scéně straší sudetskými Němci opravdu naposledy.
ROČNÍK XV. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2026