03. března, 2022 Michal Lebduška
Červený kostel na náměstí Nezávislosti. Foto: Michal Lebduška
Ačkoliv je Minsk moderní město, které bylo téměř celé zničeno za druhé světové války, je ve skutečnosti poměrně starobylý. První zmínka o něm pochází z Pověsti dávných let kyjevského kronikáře Nestora, a to v souvislosti s bitvou na řece Ňamize, která se měla odehrát v březnu 1067. Postupně vyrostl v královské město Polsko-litevské unie a stalo se z něj mnohonárodnostní centrum, kde se stýkali především pravoslavní s katolíky a početnou židovskou komunitou. Právě Židů žilo v Minsku před druhou světovou válkou zhruba třicet procent a byli po Bělorusech druhou nejpočetnější národností.
V běloruské metropoli ale toho po nich mnoho nezůstalo. Dodnes sice jako zázrakem stojí pár historických synagog, ale ty jsou v některých případech přestavěny k nepoznání. Kromě nich už místní Židy připomínají jen působivý památník „jáma“ na území ghetta (který je jedním z nejpovedenějších pomníků ve městě), památník na místě židovského hřbitova a nenápadná historická dílna v jednom z mála zachovalých domů. Ta tam vznikla v roce 2003 díky německé podpoře. Paradoxem přitom je, že část ghetta z období druhé světové války se nejprve zachovala, jenže později ji z větší části vybourala sovětská vláda při přestavbě ulice Ňamiha. Tu nyní lemuje masivní brutalistická zástavba, z níž jako zjevení vykukuje nejstarší církevní budova v Minsku. A protože se zde střetávaly všemožné vlivy, tak tento barokní pravoslavný kostel svatých Petra a Pavla z počátku 17. století na první pohled vypadá, jako by patřil katolíkům.
Barokní je i hlavní pravoslavný chrám města přímo v centru, který dříve katolický skutečně byl, když sloužil jako klášter ženského řádu bernardýnek. Jedná se o jednu z největších dominant takzvaného Vrchního města, které leží na břehu řeky Svislač. To je fakticky prvním ze dvou center „rozdvojeného“ města a hlavní historickou částí Minsku, kde se nachází i náměstí Svobody se starou radnicí. Ta ale stejně jako většina „historické“ zástavby není původní a byla obnovena až po roce 2000. Nejspíše kvůli tomu, že se sluší mít nějaké starobylé centrum, které Minsku chybělo.
Naopak původních je pár ulic takzvaného Trojického předměstí, jež leží na druhém břehu řeky. Jenže protože Minsk je moderním městem, ze kterého jen tu ta tam nenápadně vykukují historické památky, je i okolí Trojického předměstí zcela přestavěné. Jednoznačnou dominantu okolí podél Svislače představuje gigantický Čyžův dům z roku 2013, kterému se přezdívá podle jednoho z nejbohatších Bělorusů Juryje Čyže, jehož firma ho stavěla. Pokud ale odhlédneme od těchto staveb, tak je zelené a prostorné okolí řeky Svislač skvělým místem k procházkám, ale i projížďkám na kole. Navíc takzvaný „ostrov slz“ vedle Trojického předměstí je velmi důstojným památníkem Bělorusům padlým během sovětské války v Afghánistánu.
Podobný kontrast vidíme i ve druhém centru Minsku. Tím je náměstí Nezávislosti, pod kterým mimochodem dodnes stojí stanice metra nazvaná podle náměstí Lenina. Na něj skutečně shlíží Vladimir Iljič, kterého je kdovíproč zakázané fotit, a za ním se tyčí monstrózní sídlo vlády postavené v nejlepší tradici sovětského konstruktivismu 30. let minulého století. V něm zasedají i obě komory běloruského parlamentu a hned vedle stojí jedna z nejikoničtějších památek Minsku. Tou je takzvaný červený kostel z první dekády 20. století, který slouží římským katolíkům a je hlavním centrem, kolem něhož se soustřeďuje místní polská komunita.
Právě všudypřítomné připomínky sovětské minulosti v podobě nezměněných názvů ulic, symbolů na domech či ve stanicích metra nebo ponechaných pomníků vyvolávají dojem, jako by se člověk vrátil v čase o třicet let. V naprosto atrofované podobě je to vidět v malém muzeu-dílně sochaře Zaira Azgura, které se nachází uprostřed panelákového sídliště nedaleko centra. Jeho hlavní součástí je velká místnost, kterou od podlahy až ke stropu zaplňují skoro tři stovky soch všech možných komunistických představitelů nejen ze Sovětského svazu.
U sídla vlády a kostela začíná patnáctikilometrový prospekt Nezávislosti, který je hlavní třídou Minsku a jako takový je náležitě reprezentativní. Ulici lemují obří budovy ve stylu socialistického realismu, které jsou jedním z nejcharakterističtějších prvků Minsku. Jestli by si něco zasloužilo zápis na seznam světového dědictví UNESCO, je to právě tento unikátní soubor stalinské architektury. Podobných míst pochopitelně existuje nejen v bývalém SSSR, ale i celém východním bloku mnoho, ale málokde se tento architektonický styl vyskytuje v takové koncentraci jako v centru Minsku.
Podobně působivou dominantou jsou dvě věžovité budovy naproti železničnímu nádraží, kterým se říká Brána Minsku. Na samotném prospektu Nezávislosti zaujme především sídlo KGB (tak se skutečně dodnes jmenuje běloruská tajná služba!), na nějž hledí z parčíku přes ulici socha Felixe Dzeržinského. Pozornost poutají také Říjnové náměstí s Palácem republiky, kterému místní kvůli jeho vzhledu přezdívají sarkofág, a o něco dále náměstí Vítězství s obeliskem „Minsk – město hrdina“. Ani to by ale neměla být poslední zastávka na prospektu. Už zhruba na půl cesty ven z města se nachází nádherný Park Čeljuskinců nazvaný na počest posádky legendárního sovětského parníku Čeljuskin, který v roce 1934 ztroskotal v Severním ledovém oceánu. Park s přilehlou botanickou zahradou je zelenou oázou uprostřed města a skvělým místem pro odpočinek, ale i zábavu. Kromě husté zeleně jsou totiž v jeho části i pouťové atrakce, díky nimž se jedná o oblíbené místo, kam vyrážejí obyvatelé města.
Náměstí Vítězství je jedním z mnoha míst, která připomínají kult Velké vlastenecké války zcela v duchu tradičního sovětského výkladu. I proto sem tam z domů svítí nápisy jako „Sláva vítězům“ nebo „Minsk – město hrdina“. To vše doplňuje moderní muzejní komplex, v němž se lze stále dozvědět i takové věci, jako že útok SSSR na Polsko v září 1939 byl „sjednocením Běloruska a Ukrajiny“. Právě zde se mimochodem v létě a na podzim 2020 odehrávaly největší protesty proti zfalšovaným prezidentským volbám, ve kterých „překvapivě“ obhájil svůj post diktátor Aljaksandr Lukašenka.
Zdaleka ne všechna místa v Minsku ale vypadají takto, neboť i do běloruské metropole pronikají světové trendy. Na ulici Kastryčnickaja (Říjnová) to vypadá, jako kdyby se člověk propadl někam do Berlína. Ulici lemují staré cihlové tovární budovy pomalované obřími muraly, mezi kterými se nachází spousta stylových restaurací, hospod, foodtrucků, veganských bister nebo klubů. Jestli někde v Minsku skutečně bují noční život, je to právě tady. Ideálnější místo k útěku od (post)sovětské reality tu neexistuje.
Jaký je tedy Minsk? Velmi často se o něm píše jako o příjemném, čistém, upraveném a bezpečném městě. To je jistě částečně pravda, ale když si člověk začne Minsk prohlížet důkladněji, zjistí, že zdaleka ne vše se tady třpytí a leskne. Stejně jako na mnoha jiných místech východní Evropy i zde je vidět, že se vlastně všechno dělá tak trochu levně a na efekt. Už na první pohled je také patrná slabá úroveň služeb, které svojí nabídkou absolutně neodpovídají dvoumilionové metropoli. Zaráží rovněž naprostá nepřítomnost běloruštiny, jež zaznívá jen naprosto výjimečně, hlavně v hlášeních metra. Samozřejmě se tu najde mnoho skvělých hospůdek, kaváren či supermarketů, ale aby je člověk našel, musí se pořádně rozhlížet. Jejich absenci však částečně suplují jiná místa, jako je obří krytá Kamarouská tržnice.
To je obrovský kontrast například oproti hlavnímu městu sousední Ukrajiny. Zatímco Kyjev je nesmírně chaotické, ale zároveň živé město plné lidí, Minsk občas působí poněkud pomalým a unylým dojmem. To pochopitelně neznamená, že by své kouzlo neměl, ba naopak. Ale rozhodně se do něj nesmí cestovat s představou o pulzujícím velkoměstě plném turistických atrakcí na každém kroku. Působivých zákoutí je tu hodně, ale musí se trochu hledat. I v tom ale spočívá kouzlo Minsku, pod jehož povrchem prosvítají pozůstatky starého Mensku.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024