03. března, 2022 Lucie Zakopalová
Małgorzata Lebda a Bogdan Trojak v pražském vinném baru Autentista. Foto (oříznuto): Rafał Siderski
Ačkoli se ekopoezie stává téměř módním stylem a environmentální krize je běžnou součástí mediálního prostoru, Małgorzata Lebda rozhodně nepatří k autorkám, které by se pokoušely prvoplánově zpracovávat nějaké motivy jen proto, že po nich existuje společenská poptávka. Její až nutkavá potřeba promýšlet a prožívat pobývání člověka ve světě a působení na něj vychází z jejích vlastních zážitků, především z dětství. Narodila se v beskydské vesnici Żeleźnikowa Wielka, její rodiče měli hospodářství, takže se zvířaty přišla do úzkého kontaktu. Otec ji třeba učil starat se o včely. Nepředstavujme si ale idylu, vedle statku byla totiž také jatka. Malá Gosia koukala na jejich dvůr z okna dětského pokoje, který sdílela se sestrou. V noci ji budila světla nákladních aut přivážejících zvířata na porážku a též jejich hlasy. Na zahradu Lebdiných rodičů tahali jejich psi hlavy krav nebo kosti, které pak děti viděly jako první věc, když ráno otevřely dveře domu. Po naturalistických zážitcích tohoto druhu není divu, že je Lebda zapřisáhlá veganka.
Během pražského autorského setkání se jeden z účastníků při pohledu na křehkou básnířku neubránil otázce: „Jak jste se dostala od poezie k ultramaratonu?“ Małgorzata Lebda totiž také běhá extrémně dlouhé trasy v náročných podmínkách. Odpověď byla jiná, než asi většina návštěvníků očekávala. Lebda vysvětlila, že s intenzivním běháním ve skutečnosti začala dříve: „V našem hospodářství byla spousta zvířat a před nimi musíte pořád utíkat. A také mám sourozence, kteří mě od dětství honili. Takže jsem vlastně pořád běhala.“ Projekt Čtení vody – Visla spojil všechny její vášně: čtení, psaní a běhání. Ve sklepení pražského vinného baru Autentista, který spoluzakládal její překladatel, básník a vinař Bogdan Trojak, ho představila spolu s fotografem Rafałem Siderským. Ten její běh – 1100 kilometrů od pramene k ústí Visly za osmadvacet dní – zachytil na svých snímcích a videích.
Lebda uběhla každý den více než čtyřicet kilometrů. Cílem ale nebyl ambiciózní sportovní výkon. Rozhodla se poukázat („za použití vlastního těla a na hranici fyzických sil“) na projekt vodní trasy E40, která by měla spojit Balt s Černým mořem. Při tom by byla zničena řada ekosystémů v povodí Visly. Tato řeka je totiž v evropském měřítku jedním z mála poměrně zachovalých přírodních toků s malou regulací, s mnoha meandry, písčinami a cennou deltou ve svém ústí. O tomto vládním plánu se málo mluví a Lebda se Siderským se rozhodli na téma upozornit. Inspirací byly různé knihy, mimo jiné Dunaj Claudia Magrise. Lebda sama napsala o běhu pro magazín Pismo dlouhou reportáž a vznikají o něm další její texty, snad také básně. Na nich však teprve pracuje. Pokusila se rovněž propojit různé sociální bubliny, v nichž se pohybuje, ale navzájem se neprotínají – spisovatele, ekology a sportovce.
Podobnou ambici přivést na jedno místo lidi z různých prostředí má i paradokumentární představení Mezní stav v Divadle X10. Režisérka Barbara Herz si ke spolupráci přizvala entomology, včelaře a zemědělce. Jedním z důležitých inspiračních zdrojů přitom byly i básně z Lebdina Matečníku, jejichž ústředním motivem, jak už napovídá název, jsou včely a lidská péče o ně. V inscenaci zaznívají i úryvky z rozhovorů, které vedla s Małgorzatou Lebdou básnířka Marie Iljašenko během přípravy představení: „Jednu srpnovou neděli, bylo mi asi pět let, mě maminka poslala za otcem do včelína. Pamatuju si, jak ho chytám za nohavici a říkám, že už je oběd. Pak jeho překvapený pohled a potom tmu. Světla na pohotovosti a sestru, jak nožem rozřezává moje šaty, protože jsem byla tak opuchlá, že nebyla jiná možnost. Včely na mě zaútočily. Až doma mi rodiče řekli, že mě vezli na pohotovost náklaďákem z jatek (jatka ležela hned v sousedství našeho statku), tím kterým vozili zvířata na smrt. Jiný dopravní prostředek nebyl po ruce. To mě šokovalo. Skutečnost, že auto, které jsem vždycky měla spojené se smrtí, mi zachránilo život. Mám v sobě pořád strach z žihadla, ale není paralyzující.“
Inscenace Mezní stav představuje velmi silný vizuální zážitek, jejž umocňuje syrové prostředí podzemního prostoru bývalého Domu uměleckého průmyslu v centru Prahy – DUP39, který evokuje betonový bunkr. Neskrývá ale i své ambice přesahující divadelní svět, když poukazuje na krátkozrace ekonomické přemýšlení o krajině, v jejímž důsledku se tak na českém horizontu střídá „řepkové pole, smrkový les”. Na divadelní představení navázal diskuzní cyklus Kdo se stará o to, co není vidět?, který zahájilo 20. ledna čtení Małgorzaty Lebdy. Všechny tři debaty, probíhající od ledna do března, se pokoušejí z různých pohledů otevírat a prohlubovat právě téma environmentální krize, osobní zodpovědnosti a možných způsobů „dlouhodobě udržitelného“ života. Mezi hosty jsou novináři, umělci, ekologové a zástupci různých neziskových organizací včetně nejmladší generace působící v hnutí Fridays For Future Česká republika. Poslední z nich se uskuteční v březnu, ale hru Mezní stav má Divadlo X10 na svém repertoáru celou sezónu.
Matečník (2018) byl první Lebdinou sbírkou, která vyšla v českém překladu, loni následovaly Sny uckermärkerů (2021) a z volného básnického triptychu zbývá už jen Hranice lesa. Všechny sbírky jsou útlé a básně úsporné. Jde o propracované symbolické obrazy čerpající z autobiografické zkušenosti blízkého kontaktu s přírodou, zvířaty, vesnicí, v celé své drsnosti, někdy až krutosti, tělesnosti. Syrové metafory se proplétají s často lyrickými pohledy a tvoří spolu působivé kontrasty, jako například v básni zaostřeno: víra z knihy Sny uckermärkerů: „Moje sestry jsou nejkrásnější ve chvílích/ kdy si těsně před rozbřeskem pevně splétají/ vlasy dokážou pak rozeznávat/ hlasy zvířat která vedou na porážku / říkají: náš bratr to nedokáže.“
Sama autorka dodává, že všechny tři sbírky spojuje její snaha zachytit domov, který ztratila – nebo se jí to tak alespoň zdálo po smrti obou rodičů. „U nás na vesnici se nefotilo, nemám žádné hmatatelné památky na dětství, básně pro mě byly jedinou formou, jak ty vzpomínky zachytit, aby zůstaly plastické.“ V jednom z rozhovorů po udělení prestižní polské básnické ceny Gdyně básnířka přiznává, že její pohled je samozřejmě subjektivní. Sama vzpomíná na dětství spíše v temných tóninách. Když si o tom ale povídala se sestrou-dvojčetem, ta měla naopak v představách modř a zeleň. Lebda to zdůvodňuje tím, že měla ze sourozenců nejblíže k otci a většina zásadních zkušeností je tak spojená s prací v hospodářství, kde mu pomáhala, dokonce více než starší bratr. Zvířata, les – Lebdina poezie dává hlas těm, kteří ho nemají. Záhadní uckermärkerové jsou zcela prozaicky jateční zvířata, v Německu vyšlechtěný druh skotu, který rychle přibírá na váze. „Ve chvílích, kdy jsou moje sestry nejcitlivější/ pouští bratr z řetězu psy a vede/ je k masu na jatka kde na ně čekají/ těžké hlavy uckermärkerů.“ (zaostřeno: průvod)
Lebda tvrdí, že pokud by si měla vybrat mezi psaním a čtením poezie, byla by raději čtenářkou: „Moje psaní je vlastně pokusem splatit dluh, který cítím vůči autorům všech přečtených knih. Pomáhají mi psát, přemýšlet o světě – vyjádřit, co cítím. Třeba si někdo přečte moji sbírku a pomůže mu.“ Se svým překladatelem Bogdanem Trojakem má velmi blízký vztah a navzájem si doporučují k přečtení básnické sbírky. Samozřejmě polské. Trojak pochází z polské rodiny žijící ve Slezsku, je přirozeně bilingvní. Česky píše poezii, ale třeba také dobrodružný příběh Safíroví ledňáčci a Glutaman, vítěze loňské Litery za knihu pro děti a mládež.
Pražská setkání – křest nově přeložené sbírky a divadelní představení – nám v pandemickém mezidobí mezi vlnami delty a omikronu připomněla, jak nenahraditelné jsou nejen v kultuře právě osobní kontakty. Jak jiné je, když své vlastní texty čte autorka, ať už v přítmí staropražského sklepení nebo ve světlech divadelních reflektorů. A jaké nápady a inspirace se objevují při nezávazných rozhovorech nad příslovečnou skleničkou vína. Česká inscenace se díky tomu zřejmě vydá do Polska, čeští a polští básníci se pak nejspíše potkají na pouti z Prahy do Litoměřic ve stopách Karla Hynka Máchy, jak plánují Małgorzata Lebda a Bogdan Trojak. Při sledování drhnoucí česko-polské komunikace v jiných otázkách můžeme s čistým svědomím prohlásit: Vzájemným čtením ke vzájemnému porozumění!
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025