31. května, 2016 Robert Pejša
Současná maďarská opozice svůj čas na aktivní mediální politiku promeškala. Foto: Pixabay
O Maďarsku se dnes často píše jako o státu, kde je omezována svoboda projevu. Opravdu by se mohlo zdát, že v důsledku přijetí mediálního zákona v prosinci 2010 došlo v Maďarsku k postupnému zavádění měkké cenzury. Tak to ostatně vidí tamní opozice, ale i někteří zahraniční pozorovatelé.
Tato hodnocení mají drobný háček. Většinu podobných konstatování bych si dovolil označit „syndromem roku nula“. Tím je pro většinu analytiků rok 2010, tedy rok začátku opětovné vlády strany FIDESZ, které ve volbách získaná ústavní většina umožnila přijetí zmíněného ostře kritizovaného mediálního zákona. Jednalo se o souhrn opatření, jenž zcela nově a nikoliv bezkonfliktně (bez širší politické dohody) zahájil regulaci do té doby poměrně volného a neregulovaného, ale přesto vysoce ziskového mediálního trhu. Vláda premiéra Orbána tak nastartovala proces, který sice chystaly v letech 2002-2010 i předchozí kabinety (levicové, resp. levicově-liberální), ale k jehož realizaci nikdy nepřistoupily. Tato nečinnost byla vyměněna za status quo a bezkonfliktní vztah s médii – zejména po volbách 2006.
Změna související s mediálním zákonem z roku 2010 způsobila zásadní přeskupení mediálního trhu. Vznikly nové mediální „říše“ i konzultační firmy, které jsou propojeny s vládní stranou a jí blízkými oligarchy a poradci. Problémem poměrně tvrdé kritiky (opoziční i zahraniční) tohoto procesu chápajícího média jako přirozený nástroj k prohloubení politického vlivu je skutečnost, že v letech 2006-2010 se ve vztahu k médiím chovala zcela identicky i tehdejší vládní garnitura maďarských socialistů (MSZP) v čele s premiérem Ferencem Gyurcsányem. Této podobnosti si však všiml málokdo. I proto je snazší doslova démonizovat stav současný.
Orbánova administrativa po volbách 2010 kromě mediálního zákona přistoupila též k zásadní transformaci struktury a financování veřejnoprávních médií. Ta se stala hlavním nástrojem mediální prezentace současné vlády (zejména po vzniku informačně-zpravodajského kanálu M1). Zavedení reklamní daně v roce 2014, které nejvíce postihlo soukromé televizní kanály RTL Klub a TV2, nakonec vedlo k vypuknutí otevřené války těchto stanic se současnou vládní garniturou. Tento svár nakonec vyústil v převzetí stanice TV2 osobami blízkými vládnoucí straně FIDESZ. V případě televize RTL Klub ale trvá dodnes.
Na začátku 90. let se maďarské vlády nemusely potýkat s tak silným protivníkem, jakými jsou dnes soukromá média. Tento střet mezi státem a soukromými médii a jejich vlastníky se stal součástí politického a mediálního prostoru až od druhé poloviny 90. let, zejména pak v roce 1998, kdy se začalo hovořit o tzv. druhé etapě mediální války. Ta souvisela nejen s nástupem strany FIDESZ k moci, ale zejména s tím, že nejsilnější strany (FIDESZ a MSZP) si uvědomily potřebu tvorby a realizace mediálních a komunikačních strategií, které mohly prosazovat – kromě veřejnoprávních médií- jen přes spřátelená soukromá média a mediální skupiny. Média se tak v období let 1998-2002 konečně i v Maďarsku stala jedním z klíčových nástrojů ovlivňování veřejného mínění a prosazování stranicko-politických cílů a zájmů.
V devadesátých letech se v Maďarsku hovořilo o válce médií, kterou vedly jednotlivé mediální skupiny o podíl na reklamním trhu, ale také o válce ideologické, tedy válce médií stojících na opačných pólech politického spektra. Tento vývoj souvisel i se skutečností, že vůbec první mediální zákon (tedy jakási regulace fungování médií) byl přijat v Maďarsku až šest let po změně politického režimu, tedy v roce 1996. Toto zpoždění způsobilo i pomalejší nástup soukromých televizí a rádií, a lze tedy říci, že soukromý mediální sektor se začíná vytvářet vlastně až kolem roku 1997, kdy se také dotváří blok dvou nejsilnějších a vůči sobě v opozici stojících politických seskupení – MSZP a FIDESZ. O období po nástupu strany FIDESZ k moci v roce 1998 se hovoří jako o druhé mediální válce, jež však byla spíše pokusem nového establishmentu získat rozhodující vliv na stávající mediální scénu, která byla většinově v rukách skupin napojených na levicově-středová politická seskupení.
Podle maďarských odborníků pozdní, ale o to dravější nástup soukromých médií způsobil doslova rozpad do té doby celkem poklidné a ničím nerušené veřejnoprávní mediální sféry (vystupovala politicky neutrálně). Ta se totiž po vstupu soukromých médií vůbec poprvé setkala s fenoménem přímé konkurence, která cílením na průměrného diváka vytlačila tzv. vysoké „standardy“ kladené na veřejnoprávní produkci. O to problematičtější to bylo v situaci, kdy veřejnoprávní média v Maďarsku neplnila pouze roli informačních zdrojů, ale byla též jakýmisi národními, kulturními institucemi. Kvůli rozvoji privátního sektoru ovšem byla postupně vytěsněna na okraj zájmu, což zejména v národně-konzervativních kruzích zvyšovalo averzi vůči soukromým médiím. Zkrátka vliv státu na většinovou společnost přes veřejnoprávní média slábl, zatímco vliv soukromých médií a jimi podporovaných politických seskupení rostl. Jako by se stát, kultura, tradice a hodnoty dostávaly na vedlejší kolej. A to v Maďarsku není dlouhodobě udržitelný stav!
Nelze opomenout skutečnost, že vstupem soukromých médií se významným způsobem změnila i struktura inzertního trhu, jehož většinový podíl přebrala právě nová, soukromá média. Odtud se samozřejmě datuje i snaha o vyrovnání vlivu státem financovaných médií, která plní kromě role informační také roli kulturně-vzdělávací (ochrana národních a kulturních tradic). Soukromý sektor na takovéto standardy ani neaspiroval, a tedy celkem logicky muselo dojít k omezení jeho vlivu. Jediným nástrojem státu v tomto směru mohlo být vytvoření nových podmínek regulace mediálního trhu, zejména pak v oblasti výdajů na reklamu a výdajů na provoz státem financovaných médií.
Problémem bylo, že v celém období 1990-2010 nedošlo k výraznější transformaci struktury fungování a řízení veřejnoprávního rozhlasu a televize. K tomu nakonec přistoupila až druhá Orbánova vláda (2010-2014) a v zkostnatělém světě maďarských veřejnoprávních médií to způsobilo značné pobouření, přičemž opozice hned mluvila o snaze vládního establishmentu ovládnout veřejnoprávní média, respektive o snaze zavádět cenzuru. O předchozím liknavém přístupu levicově-liberálních vlád k neefektivnímu fungování těchto státem placených institucí raději pomlčela.
Přitom důsledky tohoto přístupu vlastně Maďarsko sklízí dodnes. Není to tedy jen FIDESZ a jeho démonizovaný předseda Orbán, kdo ovlivnil podobu fungování mediálního prostoru státu, ale v „dobrém i zlém“ ji mohli v čase svých vlád ovlivnit v současnosti opoziční politici. Ti však v době vedení země na tuto nepopulární misi rezignovali výměnou za zachování dlouhodobě ekonomicky neudržitelného statusu quo, který jim však s podporou nerušeně pracujících médií udržoval rozhodující mocenský vliv.
Nelze tedy dnes automaticky akceptovat rozšířené konstatování, že současný stav maďarské mediální scény a jejího úzkého propojení s vládními elitami je jen výsledkem silové a pragmatické politiky strany FIDESZ. Současná hegemonie mediálních skupin blízkých vládě je výsledkem nečinnosti, a tedy i kardinální chybou, které se v oblasti tvorby aktivní vládní mediální politiky dopustily ty politické strany, které se v dlouhém období let 2002-2010 nebyly schopny a ochotny pustit do potřebných, avšak příliš riskantních reforem, jež mohly způsobit ztrátu jejich veřejné podpory a při křehké parlamentní většině i pád jejich vlád.
Ve srovnání s touto křehkou pozicí bývalých vládních stran se proto nelze příliš podivovat razanci změn, ke kterým na poli regulace mediálního trhu přistoupil FIDESZ po svém drtivém volebním vítězství v roce 2010. Chová se logicky, pragmaticky a zcela systémově. V tomto smyslu je celkem přirozené, že většina médií si je dnes vědoma, která politická síla bude i v nejbližších letech určovat pravidla hry mediální politiky v Maďarsku (a tedy odkud „potečou“ peníze). Stesky nad plíživou cenzurou, nad omezováním zisků soukromých médií z reklamních příjmů či ostrá kritika zavedení reklamní daně jsou vlastně jen „naivní“ kritikou a obžalobou stavu dlouhodobé nečinnosti, na kterém se podílely všechny politické síly v letech 1990-2010. Některé strany, na rozdíl od poučeného FIDESZ, za to zaplatily drtivými volebními porážkami (MSZP – 2010, 2014) a ztrátou mediálního vlivu, a některé jako liberální SZDSZ a pravicové Maďarské demokratické fórum (MDF) dokonce úplně zmizely z politické mapy Maďarska.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025