24. června, 2020 Vít Dostál
Česká republika přistupovala ke svému visegrádskému předsednictví od začátku spíše střízlivě a se snahou navázat na pragmaticky zaměřené předsednictví slovenské, které bylo v kontrastu s předchozím velmi iniciativním maďarským vedením. Pod heslem „V4 pro rozumnou Evropu“ si Česko za hlavní cíle vytyčilo přispění visegrádské čtyřky k soudržnosti EU a spolupráci s dalšími unijními státy. Zvláštní důraz přitom kladlo na Německo a Rakousko coby své klíčové partnery ve středoevropském regionu.
Českému předsednictví se na pracovní úrovni podařilo dosáhnout nezanedbatelných úspěchů. Uskutečnilo se setkání ministrů zahraničí zemí V4 a Beneluxu, při němž se i přes rozdílné pohledy na problematiku právního státu v Polsku a Maďarsku diskutovalo o aktuálních otázkách evropské integrace a společných zájmech. Za úspěšný lze označit summit šéfů diplomacie visegrádských států a zemí západního Balkánu, jehož se též zúčastnily Chorvatsko, Slovinsko a Rakousko. Úsilí našeho předsednictví v této oblasti je třeba ocenit zejména s ohledem na vypjatou diskusi na unijní úrovni o perspektivě členství západobalkánských států v EU. Plánované setkání ministrů zahraniční Visegrádské skupiny a šesti zemí Východního partnerství, na které byli přizváni též zástupci Chorvatska, Německa, Švédska a institucí EU, se kvůli koronavirové pandemii odložilo. Konalo se tak pouze v limitovaném formátu visegrádských ministrů. Přesto se povedlo vytvořit fond solidarity, který má šesti postsovětským státům pomoci v boji s následky pandemie. Březnová schůzka visegrádských ministrů zahraničí a Německa pak potvrdila sdílené priority ve vztahu jak k západnímu Balkánu, tak právě k východnímu sousedství EU.
Zatímco úkoly předsednictví lze považovat z hlediska diplomatické práce za naplněné, paralelně se v České republice diskutuje o smyslu a výhodnosti našeho zapojení do Visegrádské skupiny. Hybatelem této polemiky je prohlubující se krize právního státu v Polsku a Maďarsku. Charakter polské reformy soudnictví rozporovala jak Evropská komise, tak Soudní dvůr Evropské unie, přičemž snahy o dialog mezi unijními institucemi a polskými orgány zkrachovaly. V Maďarsku situace eskalovala zejména po vyhlášení výjimečného stavu, který umožnil další utužení režimu premiéra Viktora Orbána. Česká debata o visegrádské spolupráci se vedla na odborné, publicistické i politické rovině. Oponenti našeho zapojení do V4 pracují zejména s argumentem, že Česká republika spojenectvím s Polskem a Maďarskem ztrácí reputaci a podléhá vlivu současných vlád ve Varšavě a Budapešti.
V tomto kontextu je smutné, že úspěšné iniciativy českého předsednictví zejména v rámci spolupráce se zeměmi západní Evropy, Východního partnerství a západního Balkánu do probíhající české diskuze o V4 nepronikly. Neukázal se v ní tedy úplný obraz tohoto uskupení. Bezproblémový průběh předsednictví tak ve výsledku přinesl pro tu část politické reprezentace a veřejnosti, která vnímá V4 jen jako instrumentální uskupení vhodné pro prosazování společné pozice proti unijním institucím nebo západoevropským zemím, potvrzení statu quo. Jiný narativ do vedené debaty a veřejné diplomacie totiž naše předsednictví nenabídlo, ačkoli vzhledem ke svým výsledkům mohlo. Vše přitom nasvědčuje tomu, že se česká polemika o střední Evropě bude dále vyhrocovat.
Střední a východní Evropy se bezprostředně dotkne skutečnost, že unijní snahy o hospodářskou obnovu po koronavirové krizi budou mířit zejména do těžce zasažených a již dříve hluboce zadlužených zemí jihu. Itálie jednoduše nesmí padnout. Stejně tak se pozornost ohledně politického vývoje soustředí na největší státy EU – na Německo vzhledem k blížícím se volbám do Spolkového sněmu, obavě z posílení strany AfD a nejistotě kolem nástupnictví po Angele Merkelové, na Itálii kvůli nestabilitě a vzrůstajícím odstředivým tendencím od EU mezi veřejností a na Francii, ve které za dva roky skončí současný mandát prezidenta Emmanuela Macrona.
Evropská sedmadvacítka navíc povede diskuse o tom, zda se na nových nástrojích hospodářské pomoci budou podílet všechny státy, nebo zda půjde o výhradní záležitost eurozóny. Země Visegrádské skupiny musejí usilovat o první variantu, a to jak z pragmatických, tak hodnotových důvodů. Česká republika, Polsko ani Maďarsko totiž pravděpodobně v této dekádě euro nepřijmou, a proto případné vytváření dalších významných eurozónových institucí nebo instrumentů může přinést politickou marginalizaci střední Evropy. V EU dále stále hlasitěji zaznívají apely na dodržování společných hodnot a volání po vzájemnosti mezi členskými státy. Je na čase, aby střední Evropa jako dosavadní příjemce pomoci solidaritu sama projevila. Několik příležitostí už promarnila v rámci takzvané uprchlické krize, a o to více by se měla snažit při nastávající krizi hospodářské. Ručení v rámci zvažovaného společného fondu je navíc pro ČR a její veřejné finance neškodný nástroj.
I v dalších unijních otázkách by střední Evropa měla přispívat k posilování soudržnosti. Prioritou Visegrádské skupiny bude rychlé schválení víceletého finančního rámce, který by určil dostatečné prostředky na kohezní politiku. Do dalších unijních debat – o reformě azylové a migrační politiky nebo o Zelené dohodě pro Evropu – by V4 měla vstupovat s konzistentní, věrohodnou a racionální pozicí, která dokáže najít spojence i mimo náš region. Jak nicméně naznačují dosavadní jednání a signály z ostatních zemí V4, Česko v těchto otázkách nemůže sázet na hluboký visegrádský konsenzus. Spoleh pouze na něj může přinášet v dalších fázích unijních vyjednávání zklamání, protože zejména některé země čtyřky dovedou postupovat velmi pragmaticky, dostanou-li lukrativní kompromisní nabídku.
Německo bude v příštích měsících vytíženo mnoha úkoly jak na evropské (nadcházející předsednictví v Radě EU, diskuse o hospodářské obnově po koronavirové pandemii), tak domácí úrovni (blížící se volby a hledání nástupce či nástupkyně kancléřky Angely Merkelové). Spolupráce Berlína s Visegrádem například v oblasti východní politiky EU nebo integrace zemí západního Balkánu do Evropské unie by tak mohla být oboustranně výhodná. Rozvoj dialogu a spolupráce mezi V4 a Německem navíc představuje cestu jak „poevropštit“ Visegrád, který má často tendence k zákopové taktice. Výsledky této práce by se pak měly odrazit ve společných iniciativách na úrovni EU.
Česká polemika o smyslu účasti ve V4 bude bezesporu pokračovat. Vzhledem k tomu, že změnu politického směřování v Polsku ani Maďarsku nelze očekávat, budou další a další argumenty získávat jak zarytí zastánci visegrádské spolupráce, kteří současným trendům v Budapešti a Varšavě nezřídka fandí, tak její odpůrci. V tomto ohledu je důležité poukazovat na pragmatický přínos V4 na pracovní úrovni a připomínat, že společná stanoviska vznikají pouze se souhlasem ČR.
Opuštění Visegrádské skupiny by tak Česko sice zbavilo této značky, ale nic by nezměnilo na pozicích, které naše země zastává a které jsou předmětem kritiky odpůrců V4, ať už se jedná o nesolidárnost v evropských politikách nebo konzervativní postoje. Čeští představitelé by ale přes setrvání ve V4 neměli rezignovat na připomínání skutečnosti, že ohrožení právního státu v kterékoli zemi regionu je nepřijatelné a vrhá negativní obraz na celou střední a východní Evropu. Zároveň se tím oslabuje doposud široký český politický konsenzus ohledně smysluplnosti V4, protože právě rozklad právního státu v Maďarsku a Polsku vnesl do českých úvah Visegrád jako „problém“, nikoli jako „řešení“.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.