21. prosince, 2018 Jan Škvrňák
Na Varšavské univerzitě působící Maciej Gdula (*1977) se věnuje především problematice tříd. Kniha Nowy autorytaryzm je rozšířeným souborem jeho dřívějších článků a vědecké studie pojednávající o středně velkém městě v Mazovském vojvodství, kde Právo a spravedlnost (PiS) získalo v parlamentních volbách v roce 2015 více než padesát procent hlasů.
V úvodu knihy autor vysvětluje, proč nemůže na rozdíl od řady jiných sympatizantů levice volit liberální Občanskou platformu (PO). Chápe jejich argumenty, že Platforma má poslance, struktury a stabilní podporu, zatímco před třemi lety založená liberální strana Nowoczesna (Moderní) upadá a levicové Razem (Společně) se zatím nedokázalo dostat do parlamentu. Podle Gduly však Platforma ztělesňuje především svět strachu před PiS, což samo o sobě tuto stranu Jarosława Kaczyńského nemůže porazit. Navíc předchozí vlády PO pod vedením Donalda Tuska a Ewy Kopacz nedělaly z levicového hlediska dobrou politiku. Přihlížely zneužívání dohod o provedení práce, což poškozovalo zaměstnance, a snižovaly výdaje na sociální politiku. Polskému státu také ublížily nedostatečnou podporou veřejnoprávní televize a otevíráním stavidel nacionalismu nejenom protiuprchlickou rétorikou. Po volební porážce na podzim 2015 se do čela Občanské platformy postavil Grzegorz Schetyna, který není schopen reagovat na změněnou situaci na polské politické scéně. Takový lídr nedokáže pro Platformu získat části středového a levicového voličstva, což je pro vítězství nad PiS podstatné.
Maciej Gdula si klade otázku, zda je Právo a spravedlnost typickou populistickou stranou. Podle něj pro Polsko neplatí obecné vysvětlení současného úpadku levice a nástupu populistů. Ti si v řadě zemí získávají bývalé levicové voliče kritikou negativních jevů globalizace a dopadů nedávné ekonomické krize. V Polsku však PiS zvítězilo za situace, kdy se snižovala nezaměstnanost a souběžně rostly reálné mzdy.
Zlom na cestě k populismu vidí Gdula už ve volbách v roce 2005, kdy Občanská platforma chtěla liberální Polsko, zatímco Právo a spravedlnost hlásalo Polsko solidární. Tehdy se PiS poprvé vymezilo proti elitám i menšinám a začalo přikládat důležitost sociální politice. Při svém druhém vítězství v roce 2015 si byla Kaczyńského strana dobře vědoma zlepšujícího se hospodářského stavu země, kladla proto důraz na sociální programy. Po zisku vlády je začala realizovat (například program na podporu rodin s dětmi známý jako 500 plus), zároveň ovšem centralizovala moc a zaútočila na nezávislé instituce.
Gdula tvrdí, že klíčové změny v polské politice nastaly kolem roku 2009, kdy se změnil přístup k politickému boji, a to hlavně v souvislosti se vzrůstající úlohou internetu. Předtím byly důležité narace a diskurs, dnes rozhodují neočekávané události, například nehoda ve Smolensku v roce 2010 nebo selhání IT systému při sčítání výsledků regionálních voleb v roce 2014. Dříve byly nejdůležitější stranické struktury, dnes je to lídr. Třeba takový, jakým byl Donald Tusk. Jeho vláda sice neměla žádný velký plán, Tusk se ovšem dokázal vypořádat s různými komplikacemi a artikuloval požadavky řady lidí. Později se začalo dařit stranám bez výrazných struktur, zato však s charismatickými předáky, jako jsou Paweł Kukiz (hnutí Kukiz’15) a Ryszard Petru (zakladatel strany Nowoczesna), ale i Adrian Zandberg (Razem).
Po roce 2009 rovněž vzrostla role občanských hnutí. Ačkoli bývají ve volbách spíše neúspěšná, mají vliv na programy politických stran, neboť autenticky upozorňují na reálné problémy. Éra internetu jim pomáhá zajistit podporu lidí, čili pokud je média pomíjejí, tak čelí nařčení, že neukazují skutečnost a pravdu. Místní hnutí pořádají řadu akcí, přičemž podfinancovaná média ráda přebírají jejich tiskové zprávy či infografiky. Problém občanských iniciativ je však v tom, že dokáží přitáhnout pozornost jen krátce. Navíc se těžko institucionalizují, což jim brání výrazněji uspět v politické soutěži.
Maciej Gdula dává polské levici několik rad. Měla by se oprostit od nacionalismu i liberalismu a přijmout třídní pohled na politiku. Gdula nedělí společnost na elity a lid, ale na tři třídy – vyšší, střední a nižší. Nechápe je striktně ekonomicky, ale spíše kulturně, neboť se utvářejí způsobem života a společenskými vztahy.
Pro nižší vrstvu je typický familiarismus (blízké kontakty s lidmi, kteří „jsou jako my”, ochota pomoci blízkým), praktičnost (důraz na funkčnost, šetrnost a efektivitu) a konzervativní tolerance („žij a nechej žít”). Střední třídu charakterizuje smysl pro pořádek (oddělení pracovního a soukromého života, nároky na „slušné chování” a kvalitu veřejných institucí), disciplína a aspirace na společenský postup. Konečně vyšší třída se vyznačuje svobodou, obětováním (často práce na úkor osobního života) a antikolektivismem. Stejné činnosti mohou jednotlivé třídy chápat různě. Jízda na kole znamená pro nižší třídu prostředek dopravy (praktičnost), pro střední příležitost k tréninku (disciplína), pro vyšší pak vyjádření volnosti.
Gdula odmítá tezi, že je PiS klasicky populistickou stranou, která staví nižší vrstvu proti vrstvám střední a vyšší. PiS zvítězilo v roce 2015 i ve střední třídě, tedy mezi lidmi, které lze považovat za vítěze transformace. Strana slíbila sociální korekturu systému a nahrazení unavených a zkompromitovaných elit Občanské platformy. Co je důležité, mnoha lidem nabídla účast v národním společenství (vymezenému ale vůči uprchlíkům a menšinám). Střední třídě zase dala pocit nadřazenosti nad elitami i slabšími. V souvislosti s PiS mluví Gdula o nové formě autoritarismu.
Neoautoritarismus stejně jako jeho předchůdce předpokládají, že národ bude prosperovat pod vedením „vyvoleného” lídra. Nezměnila se ani kritika elit a vymezování se vůči menšinám (rasovým, náboženským, etnickým). Hlavní rozdíl oproti autoritářským režimům třicátých let tak spočívá v tom, že nyní nejde o masovou společnost, ale o společnost roztříštěnou, kde každý přijímá informace jinými kanály. To je podstata neoautoritarismu: mění se vztahy a komunikace mezi lídrem a různými skupinami. Jiný je také poměr k demokracii, neboť nový autoritarismus se na ni odvolává a usiluje o všelidové hlasování.
Všechny tyto úvahy vedou Gdulu k formulování alternativy pro polskou levici. Také ona potřebuje výrazného lídra, který dokáže autenticky komunikovat program. Levice by měla usilovat o spojenectví střední a nižší třídy kolem několika klíčových otázek. Jde hlavně o migraci, práva žen, budoucnost EU a spravování státu.
Přístup k uprchlíkům ukazuje podle Gduly míru tolerance a solidarity ve společnosti. V rámci genderové politiky by měla levice usilovat o konec dominance mužů nad ženami (vyrovnané mzdy, rozdělení péče o děti, nemocné a staré mezi ženu a muže, konec omezení kariérních šancí žen i jejich sexuality). V Evropské unii by se měla podílet na reformách v oblastech bezpečnosti (budování společných obranných sil a stabilizace regionů sousedících s Unií), eurozóny (boj proti daňovým únikům) a energetiky (šetrnost k životnímu prostředí). Konečně posledním úkolem pro levici je podpora pluralismu. Zde Gdula navrhuje založení Polského tiskového institutu, který by byl po vzoru Polského institutu filmového umění nezávislý na politicích.
Následně se Gdula snaží obhájit tvrzení, že lze s takovým programem uspět. Podle něj není lidová třída tak konzervativní, jak se zdá (o čemž svědčí například značný počet dětí mimo manželství nebo větší rozhodování žen o rodinném rozpočtu na vsi), a právě v jejím rámci je možné hledat rezervoár hlasů nespokojených s duopolem Občanská platforma a Právo a spravedlnost.
Maciej Gdula: Nowy autorytaryzm. Wydawnictwo Krytyki Politycznej, 2018
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025