05. března, 2019 Vít Dostál
Grzegorz Schetyna a Katarzyna Lubnauer. Foto: Facebook/G.Schetyna
Trojí volby v krátkém sledu – evropské na konci května, parlamentní letos na podzim a prezidentské příští rok na jaře – tak mohou buď potvrdit současné panování Práva a spravedlnosti (PiS), anebo předat moc liberálnější opozici podobně jako v roce 2007, kdy se po dvou letech vlády Jarosława Kaczyńského ujala kormidla Občanská platforma s Donaldem Tuskem v čele.
Při prognóze dalšího vývoje na polské politické scéně je důležité vzít v úvahu čas konání a kontext jednotlivých voleb. První kolem budou volby do Evropského parlamentu (EP). Účast v nich bývá i na polské poměry extrémně nízká – v letech 2004, 2009 a 2014 se pohybovala mezi 20 až 25 procenty. Tentokrát ale pravděpodobně dojde k jejich mnohem výraznějšímu propojení s domácí politikou. Za prvé budou předehrou mnohem důležitějšího souboje na podzim. Za druhé evropská otázka po nástupu PiS k moci více než kdy dříve polarizuje politickou scénu nad Vislou. Důležitou roli přitom hraje řízení s Polskem podle článku 7 Smlouvy o EU kvůli možnému ohrožení právního státu v zemi. Kromě debaty o dalších tématech, jakými jsou migrace či bezpečnost, tak eurovolby budou zřejmě určitým referendem o evropském směřování země.
Ihned po květnovém výběru nových europoslanců vypukne kampaň před podzimním parlamentním kláním. Času na vytváření nových aliancí – například na sjednocování opozice – bude již velmi málo. Vítěz voleb do europarlamentu získá určitý bonus a bude snadněji nastolovat agendu politické debaty. Klíčová bude kondice jednotlivých aktérů. Ta byla po celý rok 2018 velmi kolísavá. Právo a spravedlnost na jednu stranu začalo ztrácet iniciativu, kterou si drželo první dva roky svého vládnutí. Na stranu druhou to však v průzkumech voličských preferencí nevedlo k žádným výrazným ziskům opozice. Jak si tedy jednotlivá uskupení stojí na začátku několikaměsíční kampaně?
PiS si udržuje podporu mezi 35 až 40 procenty, což z něj nadále dělá pravděpodobného vítěze dalších voleb. Jeho pověst je však pošramocená. Místy připomíná běžce, kterého sice soupeři zatím nestíhají, ale on sám může vyčerpáním kdykoliv zkolabovat. Vládnoucí straně škodí série skandálů posledních měsíců. Vše začalo zkraje roku 2018 při rekonstrukci vlády zlatými padáky pro odcházející ministry. Následoval korupční skandál šéfa úřadu dozorujícího nad polským finančním trhem (Komisja Nadzoru Finansowego) Marka Chrzanowského, jehož do funkce nominovalo právě PiS. Na začátku tohoto roku pak list Gazeta Wyborcza uveřejnil nahrávky rozhovorů Jarosława Kaczyńského, ve kterých s developerem licituje o výstavbě věžáků v centru Varšavy.
Nejedná se o aféry, jež by stranu zcela položily. Právo a spravedlnost tím ale ztrácí morální převahu nad svými soupeři. Jedním z pilířů jeho programu bylo přesvědčení, že polská třetí republika (III Rzeczpospolita) vzniklá po roce 1989 umožnila ve svých orgánech přetrvat různým patologiím z éry komunistického Polska. Instituce jako média, soudy a veřejnou správu je proto podle strany třeba rekonstruovat, přičemž i to byl důvod jejich „obsazení“ po roce 2015. Po sérii skandálů už Kaczyńského étos nevypadá tak věrohodně.
Navíc na polské pravici proti sobě stojí různé osobnosti a skupiny. Jediný, kdo je dokáže opanovat, je právě Jarosław Kaczyński. Různé rivality – například mezi premiérem Mateuszem Morawieckým a ministrem spravedlnosti Zbigniewem Ziobrem – mohou ale vládnoucímu táboru ještě způsobit řadu problémů. Nejistotu mezi polskou pravici musela také vnést šílená vražda primátora Gdaňsku Pawła Adamowicze, po které se na Právo a spravedlnost jakož i na jím řízenou veřejnoprávní televizi snesla kritika za vnášení radikalismu do společenské debaty.
Klíčovou otázkou pro volby roku 2019 bude to, zda Kaczyński znovu získá podporu nad rámec konzervativního jádra čítajícího kolem 25 procent voličů. Zatímco v roce 2015 mu pomohlo znechucení z dlouho vládnoucí Občanské platformy, touha po změně i naděje na lepší sociální podmínky, které jeho strana slibovala, nyní se o tyto pilíře bude moci opřít jen částečně. Právo a spravedlnost již úspěšně realizovalo velkou část svého sociálního programu, a to aniž by se zhroutily veřejné finance. Tomu přirozeně nahrává ekonomický růst a dobré investiční klima v zemi. PiS už se nebude moci tolik upřít o aférami unavené městské voliče, a bude tak spíše cílit na příjemce sociálních benefitů. Svoji rétoriku bezesporu zjemní a přes vznik nového politického hnutí kolem silně konzervativního a mediálně vlivného redemptoristického kněze Tadeusze Rydzyka se zatím nezdá, že by stálí voliči PiS našli lepší nabídku na pravé části politického spektra.
Je ale zřejmé, že se ani v 2019 nepodaří Kaczyńskému naplnit jeho ústřední cíl – získat ústavní většinu a změnit Polsko od základů. Vzhledem k jeho věku (bude mu sedmdesát) i rozmíškám uvnitř strany to možná bude jeho poslední šance, aby dal vzniknout Polsku našich snů (Polska nazsych marzeń), jak zní titul knihy shrnující jeho politickou koncepci.
Pokud označíme kondici vládnoucího Práva a spravedlnosti jako přinejmenším kolísavou, pak o opozici nelze říci nic jiného. Lídrovství již definitivně převzala Občanská platforma, na kterou se stále více nabaluje skomírající strana Moderní (Nowoczesna) i její voliči. Výhodou Platformy je politická zkušenost a slušné zázemí, které loni na podzim upevnily dobré výsledky v místních a regionálních volbách. Na druhou stranu ji reprezentují stále stejné tváře. Předseda Grzegorz Schetyna pravděpodobně doufá, že voliči pragmaticky usoudí, že Občanská platforma představuje jedinou reálnou alternativu vůči vládě PiS a přikloní se k ní bez ohledu na to, kdo a s jakou pověstí ji reprezentuje. Otázkou ale zůstává, zda se voliči budou chtít vrátit do starých časů. Platforma se od volební porážky v roce 2015 příliš nezměnila a zejména v programové oblasti tahá v souboji s vládou za kratší konec.
Iniciativu jí může sebrat nová strana Jaro (Wiosna) vedená charismatickým Robertem Biedroněm. Bývalý primátor Słupsku se stylizuje do role polského Emmanuela Macrona a přichází s nabídkou politické formace odstřižené od polarizovaného soupeření Občanské platformy a Práva a spravedlnosti. Ačkoli je Biedrońova popularita vysoká – a to zejména mezi liberálními městskými voliči – těžko bude moci překonat limity dané tím, jaký program prosazuje. Jeho liberálně levicové postuláty těžko přesvědčí konzervativní elektorát Práva a spravedlnosti.
Biedroń tak logicky čelí obviněním, že tříští síly opozice. To je do určité míry pravda. Na druhou stranu může ale právě podobný subjekt přesvědčit kromě mladých, liberálních voličů z větších měst, kteří by pro Platformu hlasovali jen se skřípěním zubů, jestli vůbec, i emočně uvažující elektorát toužící po jakékoli změně. V Polsku se ve volbách vždy dařilo novým fenoménům podivuhodného tvaru těžícím z osobnosti silného lídra. Vzpomeňme Sebeobranu vedenou Andrzejem Lepperem, hnutí pod taktovkou Janusze Palikota (Ruch Palikota) a v neposlední řadě uskupení Kukiz 15.
Skutečnost, že si právě lídr posledně zmíněné strany, rocker Paweł Kukiz, udržel navzdory rozpadajícímu se poslaneckému klubu a své slabé vyhraněnosti ve sporech mezi vládou a opozicí slušnou popularitu, pak zvyšuje jeho šance na zopakování úspěchu z roku 2015. Podobně nejasné je to, jestli se comeback podaří postkomunistickému Spojenectví demokratické levice (SLD), které v roce 2015 ze Sejmu vypadlo. Svůj profil strana nezměnila a množství nostalgiků, kteří by SLD volili, se podle průzkumů veřejného mínění pohybuje kolem pěti procent. Nic jistého nemá ani Polská strana lidová (PSL). Její předseda Władysław Kosiniak-Kamysz je sice vnímán jako nejméně polarizující představitel opozice, to ale k výraznému úspěchu nestačí. Lidovci se tak mohou nadále spoléhat především na své disciplinované voliče.
Na podzim lze rozhodně čekat napínavý souboj. Připomeňme si, že v roce 2015 získalo Právo a spravedlnost jen těsnou parlamentní většinu a podobně mohou dopadnout příští volby. Navíc je pravděpodobné, že volby do Evropského parlamentu skončí – podobně jako loňské volby regionální – bez jasných vítězů i poražených. Občanská platforma a Právo a spravedlnost se mohou sobě výsledkově přiblížit, ovšem kartami zamíchá nástup Biedrońova Jara. Horká fáze kampaně před parlamentními volbami pak připadne na období, kdy se bude skládat nová Evropská komise, a v plném proudu budou jednání o novém víceletém unijním rozpočtu. Atmosféra polských voleb tak bude slyšet i v evropské politické aréně. V neposlední řadě se v Polsku čeká na návrat Donalda Tuska, jemuž končí mandát předsedy Evropské rady, a spekuluje se o jeho kandidatuře na prezidenta země.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025