20. prosince, 2018 Pavlína Janebová
Viktor Orbán na listopadovém setkání Evropské lidové strany.
Foto: Wikimedia Commons/ European People's Party
Kromě změn ústavy včetně zakotvení křesťanského dědictví a tradičních rodinných hodnot, ovlivňování složení Ústavního soudu prostřednictvím snížení věku pro odchod soudců do důchodu nebo omezení svobody médií došlo v Maďarsku i k úpravě volebního systému. Nelze též opomenout vyhrocenou rétoriku Orbánovy vlády ve věci migrace a posléze kampaň proti miliardáři a filantropovi maďarského původu Georgi Sorosovi. V září tohoto roku Evropský parlament doporučil zahájit s Maďarskem řízení podle pověstného článku sedm Smlouvy o Evropské unii, jenž se týká porušení základních unijních hodnot. Jakkoli lze takové rozhodnutí chápat a snad ho označit i za správné, přišlo poměrně pozdě a není příliš šťastně komunikováno.
Jelikož na výše zmíněné kroky Orbánovy vlády pohlížela kriticky nejen maďarská opozice, ale i představitelé členských států EU, je s podivem, že k diskusi o využití příslušného článku nedošlo dřív. Proti Maďarsku sice již v minulosti zahájil Soudní dvůr Evropské unie několik řízení kvůli tomu, že neplní povinností. Stalo se tak kvůli azylové politice, zdanění neziskových organizací financovaných ze zahraničí a konečně v souvislosti se zákonem o vyšším vzdělávání, jenž míří na Sorosem financovanou Středoevropskou univerzitu. Takzvaná nukleární možnost, tedy spuštění postupu podle článku sedm, se však reálně objevila na stole až letos. Proti podobně sporným opatřením polské vlády strany Právo a spravedlnost se přitom Evropská unie vymezila velmi rychle. Po necelých dvou letech neúspěšného dialogu zahájila z iniciativy Evropské komise řízení s Polskem podle článku sedm už loni. Rychlost, se kterou EU na dění v Polsku reagovala, je důsledkem poučení z Maďarska.
Po roce 1989 bylo směřování do západních struktur naprosto jasnou a nezpochybnitelnou ambicí postkomunistických středoevropských států. Evropská unie před zahájením přístupových procesů definovala kodaňská kritéria coby pomyslnou cílovou pásku, jejímž proběhnutím se uchazečské země kvalifikují ke členství v elitním demokratickém klubu. Devadesátá léta byla obdobím všeobecného optimismu a víry nikoli snad ve Fukuyamův konec dějin (tento koncept se záhy zdiskreditoval válkami na Balkáně), ale aspoň v to, že dosažení dostatečné úrovně demokracie a právního státu a členství v EU představují vyvrcholení jakéhosi nezvratného dějinného procesu. Nikdo se ovšem nenadál toho, že vláda některé členské země začne komplikovaně vydobytý status liberální demokracie později zpochybňovat. Příčiny, proč Evropská unie váhala se zaujetím dostatečně tvrdého postoje vůči Maďarsku, je třeba hledat právě zde.
Sankční mechanismus pro porušení unijních hodnot zakotvila v primárním právu EU již Amsterodamská smlouva (1997). Před rokem 2017 ale nastal pouze jediný případ, kdy se uvažovalo o jeho spuštění. Šlo o formování rakouské vlády v roce 2000, jejíž součástí se stala krajně pravicová strana Svobodných. Unie tehdy nakonec sáhla jen k bezzubým diplomatickým sankcím, z nichž po čase vycouvala. V Maďarsku a Polsku jsou ale z porušování zásad právního státu obviňovány vlády stran, které se alespoň nominálně hlásí ke křesťanskodemokratické rodině, jejíž členové tradičně patří k největším zastáncům integrace.
Evropské unii jako by v případě Maďarska nejprve nějakou dobu trvalo, než si uvědomila, co se v zemi děje. Respektive než sama sobě přiznala, že se tamní situace stává nepřijatelnou. V další fázi se ukázalo, že Viktor Orbán má zastání v Evropské lidové straně, v jejíž frakci europoslanci Fideszu působí a která se dlouho neměla ke kritice maďarského vývoje. A to přesto, že mnoho činů i výroků Orbánova kabinetu v žádném případě nekoresponduje s deklarovanými lidoveckými hodnotami. Je otázkou, zda by vývoj v této zemi zašel tak daleko, kdyby se představitelé Evropské unie odhodlali k razantnější kritice dříve.
Způsob zahájení procedury podle článku sedm lze v případě Maďarska označit spíše za nešťastný. Zpráva zpracovaná pod vedením poslankyně a členky levicové skupiny Zelení/Evropská svobodná aliance Judith Sargentini, o níž se v Evropském parlamentu hlasovalo, nese zcela jasné ideologické a politické zabarvení. Tomu se samozřejmě nelze divit, protože europarlament je ze své povahy politickým tělesem. Nicméně fakt, že řízení s Maďarskem iniciovali poslanci, umožňuje Orbánově vládě a jejím spojencům poukazovat na neobjektivitu zprávy, jakkoli si nelze dělat iluze o tom, že by zaujali přívětivější postoj, kdyby iniciativa přišla z Evropské komise či Soudního dvora. Zároveň to znesnadňuje kritiku lidem, kteří považují počínání maďarského vedení za nebezpečné, ale nedokáží se ztotožnit se zněním zprávy.
Skutečnost, že se řízení podle článku sedm vedou pouze s Maďarskem a Polskem, navíc vzbuzuje podezření, že se jedná o diskriminaci postkomunistických států a vnucování hodnot, které jim nejsou vlastní. Řada opatření, jež se v maďarském případě kritizují, přece v jiných členských zemích fungují a nikoho nijak zvlášť nepohoršují. Všechny změny ústavy navíc schválil demokraticky zvolený parlament. Znamená to snad, že si Evropská unie dovoluje zpochybňovat demokratickou vůli Maďarů? Takové argumenty Viktor Orbán a jeho straničtí kolegové ostatně neváhají použít, když se odvolávají na maďarskou výjimečnost, svébytnost a suverenitu. Způsob, jakým použití článku sedm interpretují nejen maďarští vládní představitelé a provládní média, tedy jako trest pro neposlušný členský stát, nijak nepřispívá k jeho vnímání coby legitimního nástroje. Maďarsko pod současným vedením nade vši pochybnost jedná v rozporu s deklarovanými evropskými hodnotami a je správné, aby čelilo důsledkům. Je však třeba, aby se komunikace unijních představitelů v této oblasti dramaticky zlepšila. Evropská unie i média by se měly pokusit vysvětlit nejen Maďarům, nýbrž i všem ostatním občanům Unie, že se jedná o nástroj, který má sloužit v první řadě k jejich ochraně a obraně demokracie. PR Unie v této oblasti nicméně žalostně selhává (jako ostatně v řadě dalších oblastí, ale to je jiný příběh).
Při debatě o dodržování unijních hodnot je v první řadě nutné si uvědomit jednu věc. Problém Maďarska není v jednotlivých opatřeních, ale v tom, že jako celek vedou k eliminaci opozice, omezení nezávislosti státních orgánů a k ekonomickému propojení státu a vládní strany.
Pokud se nepodaří účel článku sedm srozumitelněji vysvětlit občanům, otevře se pouze další prostor pro nárůst popularity Viktora Orbána. A protože nás v květnu příštího roku čekají volby do Evropského parlamentu, Fidesz téma bezpochyby důkladně vytěží v předvolební kampani. Výsledky voleb – složení Evropské komise a europarlamentu – pak do velké míry ovlivní, jak bude celá procedura pokračovat. Rozhodně se ale na případech Maďarska a Polska ukáže, jakou sílu Evropská unie v prosazování svých hodnot ve skutečnosti má.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025