21. prosince, 2018 Filip Tuček
Ráj na zemi vypadá nejspíš jinak. Foto: Pixabay/klimkin (oříznuto)
Svět byl za Morova života (1478–1535), jejž ukončila poprava kvůli nesouhlasu s manželskou politikou anglického krále Jindřicha VIII., plný nemocí, chudoby, nerovnosti, násilí a nespravedlnosti. Rozčarován nedokonalostí společnosti a povzbuzen objevením Nového světa (1492) vytvořil More vizi ideálního státu. Občané Utopie (v překladu z řečtiny „místo nikde“) jsou pořádkumilovní a ochotně pracují pro blaho společnosti. Neznají soukromé vlastnictví, a každý se tak stará o společné statky. Kolektivismus potlačuje individualismus, v němž More vidí původ chamtivosti, nerovnosti a násilí. Válka je pro obyvatele Utopie výhradně nástrojem obrany, přičemž se předpokládá velkorysost k poraženému nepříteli, neboť „nic není méně slavné než sláva získaná válkou“.
Díky překladům knihy z latiny do italštiny (1548), francouzštiny (1550), angličtiny (1551) a holandštiny (1553) se Morova představa ideální společnosti pro mnohé brzy stala myšlenkovým útěkem před brutální realitou násilí mezi katolíky a protestanty, mocenských sporů Habsburků s Francií a permanentního strachu z expanze osmanské říše. V průběhu staletí se mnozí k Morově vizi vraceli a adaptovali ji v soudobém kontextu. Avšak až do 20. století zůstávala Utopie nerealizovaným ideálem, opravdovým „místem nikde“.
S bolševickou revolucí (1917) a následným vznikem Sovětského svazu (1922) se z „místa nikde“ stalo „místo někde“. Soukromé vlastnictví se prohlásilo za příčinu zla a utrpení, individualita byla potlačena ve prospěch kolektivismu. Každý občan měl pracovat výhradně pro blaho komunity a státu. Válka byla označena za imperialistický nástroj nehodný osvícené sovětské společnosti. Ne všem se ale tento systém zamlouval. Postupně tak vznikl literární žánr nazývaný dystopie, který popisuje fiktivní společnosti uspořádané nežádoucím způsobem.
Ruský spisovatel Jevgenij Zamjatin (1884–1937) prožil Velkou říjnovou socialistickou revoluci v Moskvě. Revoluční násilí a agresivní propaganda ho vedly k přehodnocení původních sympatií k bolševikům a postupně se stal jejich kritikem. Své výhrady vůči bolševické utopii promítl do románu My napsaného v roce 1920. První vydání (navíc v angličtině) se ovšem objevilo až o čtyři léta později ve Spojených státech, kde v roce 1952 také vyšla původní ruská verze knihy. Sovětští čtenáři si na Zamjatinovu dystopii museli počkat až do roku 1988, tedy do vrcholného období perestrojky (přestavba) a glasnosti (politika otevřenosti). Tehdy také mohly v SSSR vyjít knihy Doktor Živago Borise Pasternaka a Souostroví Gulag Alexandra Solženycina, jež stejně jako Zamjatinovo dílo přispěly k destrukci iluze ideální společnosti.
Děj Zamjatinova románu se odehrává v Jediném státě, který ovládl planetu Zemi a stará se tak jen o vlastní stabilitu a o dobytí vesmíru. V dokonale organizovaném světě neexistují soukromý život ani jednotlivec. Budovy jsou celé ze skla, aby nic nezůstalo skryto. Lidé nemají jména ani osobní identitu. Jsou pouhými čísly zodpovědnými za svůj podíl na stabilitě a fungování Jediného státu, jenž za ně vše rozhoduje: Určuje čas ranního budíčku, dobu nástupu do práce, způsob trávení volného času i volbu sexuálního partnera na příslušný den. Když někoho společenský tlak a všudypřítomná propaganda nepřesvědčí o přirozenosti a správnosti organizace společnosti, je veřejně zostuzen a popraven ve jménu vševědoucího vůdce, Jeho Blahorodí.
Dekádu po Zamjatinovi svou verzi dystopie představil Brit Aldous Huxley (1894–1963), jenž na rozdíl od ruského spisovatele působil v relativně klidném Oxfordu, odkud se v roce 1937 natrvalo přestěhoval do Spojených států. V díle Statečný nový svět (1932), v Česku vydaném pod názvem Konec civilizace aneb překrásný nový svět, kritizuje fetiš vědy a konzumu meziválečné západní společnosti.
Huxley vypráví o zemi nazývající se Světový stát, kterou věda a technologie vynesly k dokonalé efektivitě. Lidé se již dávno nerozmnožují nedokonalou přirozenou cestou. Lidské zárodky se v laboratořích geneticky upravují tak, aby každý jedinec měl schopnosti a vlastnosti k převzetí předem určeného místa ve společnosti. Perfektně nerovná třídní společnost je stabilní, neboť každý nejenže zná svou roli, ale je s ní také spokojen. Nikdo nemíří výše ani níže. Takzvané Alfy jsou lídři, Bety fungují jako intelektuální pracovníci. Gamy, Delty a Epsilony vykonávají manuální práce. Děti všech tříd jsou vzděláním zbavováni zbytků emocí a individuality. Ve společnosti, kde „všichni patří všem“, neexistují přátelské ani intimní mezilidské vztahy. Pokud se náhodou v člověku objeví záblesk dosud nevymýcených citů, vždy má po ruce somu, státem distribuovanou tabletku navozující euforii. Zdrojem hodnot technologického pokroku a racionální efektivity je Henry Ford, který se ve Světovém státě těší božskému statutu a je fanaticky oslavován v jemu zasvěcených chrámech. Na zemi Fordovu vůli představuje osvícený administrátor, Jeho Fordstvo.
Huxleyho temná vize budoucnosti ovlivnila také jeho žáka z elitní britské Eton College, George Orwella (1903–1950). Ten byl zarytým odpůrcem imperialismu, proti němuž bojoval nejen perem, ale také se zbraní na straně republikánů ve španělské občanské válce (1936–1939). S rozvojem totalitárních ideologií německého nacismu a sovětského komunismu a s příchodem druhé světové války se ještě prohloubily Orwellovy obavy z uzurpující moci státu a destruktivní síly technologií. Rok před svou smrtí vydal své poslední a nejznámější dílo, román 1984 (1949), varování před hrozbou totality.
V Orwellově knize existují jen tři státy – Eurasie, Východoasie a Oceánie, v níž se odehrává děj. Státy spolu permanentně válčí a neustále tvoří a boří koalice tak, aby se žádná ze zemí nestala dominantní. Z nenáviděného nepřítele se přes noc stává věrný spojenec a Ministerstvo míru pokračuje v kontinuální válce stmelující národ. Za propagandu zodpovědné Ministerstvo pravdy rychle změní veškeré historické písemné a obrazové záznamy tak, aby odpovídaly nové politické realitě. Ti, kdo nesouhlasí, skončí beze stopy v obávaných sklepeních Ministerstva lásky. Poslušní občané Oceánie, jejichž pracovní i osobní život je přesně určen potřebami společnosti, jsou zběhlí ve dvojitém myšlení (doublethink). Mohou tak věřit protichůdným myšlenkám, vyhnout se smrtelnému ideozločinu (thoughtcrime) a zůstat v bezpečí před všudypřítomnou ideopolicií (thoughtpolice). Zločin již nespočívá pouze v činech proti kolektivnímu blahu, ale v samotných nekonformních myšlenkách. Všemocného Boha nahradil (zdánlivě) skutečný člověk z masa a kostí, Velký bratr. Jeho učení shrnují tři prosté maximy dvojitého myšlení: Válka je mír, svoboda je otroctví a ignorace je síla. Individualismus nemá místo ani v činech, ani v mysli.
Zmíněné utopie a dystopie v sobě skrývají několik paradoxů. Pro Mora je individualismus příčinou problémů soudobé společnosti. Řešení tak vidí v potlačení ega ve prospěch kolektivismu. Zamjatin, Huxley i Orwell, inspirování praktickými zkušenostmi, kritizují potlačení individuální osobnosti – jejích emocí, ambic, cílů a idejí – jako antitezi humanismu, konec lidskosti. Tito tři autoři shodně varují před všemocným státem, vládnoucím neomezenou represivní silou a monopolem na pravdu, prostřednictvím nichž řídí každý aspekt (ne)lidského života. Jedinou nadějí na změnu je podle nich aktivita jednotlivců zažehnutá láskou, tedy nejhůře potlačitelnou emocí. Avšak ani láska nemá šanci proti všemocnému státnímu stroji. Jedinec je proti systému bezmocný. Jedinou možnost tak paradoxně představuje kolektivní systém chránící jednotlivce.
Další paradox ukazuje historický vývoj. Morovu Utopii nahradila dystopie, již střídá nová utopie. S koncem studené války v roce 1989 se mnozí domnívali, že nastal konec dějin (viz knižní esej Francise Fukuyamy Konec dějin a poslední člověk). Podle jejich interpretace kolektivní systém chránící jednotlivce, to jest liberální demokracie, zůstal celosvětově jedinou přirozenou volbou společenského uspořádání. Dominantní se tak stala nová utopie stojící na principech protikladných středověké Morově vizi. Také představa konce dějin se ovšem ukázala být nerealizovatelnou.
Snaha urychlit šíření nové utopie přinesla nové války. Touha po realizaci osobních ambicí polarizovala společnost. Honba za ziskem vyústila v bezbřehý konzumerismus a devastaci planety. Potlačení kolektivismu ve prospěch individualismu přineslo útěk do virtuálního života sociálních sítí a historicky nejvyšší počet psychických onemocnění. More coby brilantní myslitel popsal svůj ideální stát s nadhledem a humorem: „Svět nikdy nebude perfektní, dokud nebudou perfektní lidé – a to od nich neočekávám ještě spoustu let!“ Právě nadsázka a humor nám mohou pomoci učinit naši současnou utopii o trochu přijatelnější – a tím i dokonalejší.
Thomas More: Utopia. Penguin Books, 2009.
Yevgeny Zamyatin: We. Random House, 2006.
Aldous Huxley: Brave New World. Vintage Classics, 2007.
George Orwell: 1984. Penguin Books, 2004.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025