09. prosince, 2022 Martin Veselka
I takto může vypadat památková zóna. Foto: Martin Veselka
Na Moravu – a omezme ji pro účely tohoto textu na její jižní, v lecčems typičtější, esenciálnější polovinu – jsem se poprvé dostal až na prahu dospělosti v rámci týdenní dovolené ve Strážnici. Cestu jsem si spojoval se značnými očekáváními. Zvlněná moravská krajina s rozlehlými polnostmi, vinohrady, sklípky; na dědinách souvislá zástavba i v té nejposlednější uličce; romantické modro-bílé chalúpky a žudry; příroda plná orchidejových luk, lužních lesů, vátých písků, vápenců a teplomilných druhů, které jsem znal jen z knížek – to vše mě naplňovalo pocitem, že objevím jeden z našich rájů.
Už během cesty jsem ze svých iluzí postupně střízlivěl a po příjezdu se dostavil lehký šok. Oné mytické a vysněné jižní Moravě vévodily břízolit, trojdílná okna, asfalt a automobilismus. Atmosféru určovala všudypřítomná malost a provinčnost. Marně jsem hledal malebnost, na niž v jižních či východních Čechách narazíte prakticky v každém městečku. Marně jsem hledal stopy velkorysé světovosti, které potkáte v architektuře činžovních domů, vil a továren v celých Sudetech (a samozřejmě nejen tam). A konečně marně jsem hledal jakékoliv soustavnější celky původní venkovské zástavby, jež jsem tak dobře znal z rozsáhlých chalupářských regionů v různých koutech Čech. Projeli jsme na kole celé Slovácko a Chřiby, ale žádnou skrytou perlu jsem v tomto ohledu nenalezl. V našem itineráři sice nechyběly slovutné památky jako zámky v Buchlovicích a Miloticích, strážnický skanzen či Velehrad, všechno to však byly izolované objekty či areály, jejichž kontext tvořila opět ona umouněná všednost, šeď a nevkus. Rozčarování bylo tak silné, že jsem pak řadu let zajížděl nanejvýš do Brna, které jsem si od první návštěvy pro jeho architekturu a kulturu naopak značně oblíbil.
Ve většině jihomoravských měst však návštěvníka na první pohled zarazí neuspokojivá estetika veřejného prostoru a zástavby. Stačí se vzdálit z náměstí, a leckdy není potřeba ani to, aby člověk spatřil pestrobarevnou směsici domků s nepasujícími plastovými okny a tu a tam křiklavými cedulemi, jež propagují firmu či provozovnu. Tyto domky, přestože mívaly původně obdobnou estetiku, spolu aktuálně nijak neladí. Naopak se zdá, jako by se sousedé trumfovali, kdo svůj příbytek zprzní víc. Objektů rekonstruovaných s úctou a vkusem bychom napočítali na prstech jedné ruky. A platí to bohužel i na území městských památkových zón (například Napajedla a Ivančice), někdy kombinovaných s vyšší formou ochrany (viz Valtice na seznamu UNESCO), kde bychom očekávali kultivovanější přístup a památkářský dohled i nad objekty, které nepožívají statusu nemovité kulturní památky.
Bourání hodnotných staveb, stejně jako hromadné vyškrtávání cenných budov z památkového seznamu kvůli administrativní chybě z konce 80. let už jsou pouhým nepřekvapivým doplňkem tohoto trendu. Formálně to dokresluje nízký počet oficiálně prohlášených kulturních památek ve městech a obcích, ale také minimum vesnických památkových rezervací a zón. Chráněné pamětihodnosti, nezřídka prvotřídní kvality (zámky, kostely), jsou zde fakticky pouhými solitéry. Což je v podstatě cesta, kterou by developeři a část politiků – vytvářející setrvalý tlak na méně výrazné, ale ve svém souhrnu klíčové památky, jako jsou činžovní domy či průmyslové stavby – milerádi prosadili i třeba v Praze. Je to stav, kdy pohodlí, cena a rázná primitivní řešení vítězí nad vkusem, kultivovaností a úctou k dílu předků. Paměť tak ve tváři těchto měst a obcí zůstává zachována jako fragmentární hrstka izolovaných torz. Navíc příznačně platí těžko vysvětlitelné pravidlo, že čím blíže k Čechám (Třebíčsko, Žďársko, Jihlavsko, Svitavsko), tím je historická tvář sídel zachována lépe. V případě jiných směrů – ke Slovensku a z větší části i k Rakousku (Břeclavsko, Hodonínsko, Uherskohradišťsko) – to říci nemůžeme.
Neutěšenost vizuální podoby měst umocňují intenzivní doprava a všudypřítomná auta. Prakticky jsem nenarazil na jihomoravské městečko, jehož náměstím by neprocházela frekventovaná komunikace a kde by toto prostranství zároveň nesloužilo jako velkokapacitní parkoviště. Hustá doprava a vozy parkující, kam jen oko dohlédne, spolehlivě zhnusí každého návštěvníka, který není „motoristou sobě“. Paradoxní je, že v Jihomoravském kraji funguje kvalitní a dobře vymyšlený integrovaný systém hromadné dopravy, ale užívat denně automobil tu zjevně patří navzdory aktuálním ekonomickým těžkostem k zásadním složkám společenského statusu. V autobusech a vlacích tudíž potkáte krom příměstských linek převážně jen mládež a seniory.
Značně rozporuplné je vnímání i oné živé stránky tradic. Lidové písně, tance, kroje a slavnosti jsou na jižní Moravě bezpochyby přítomnější než v jiných částech republiky. Působí zde stále ještě množství souborů, které tyto tradice popularizují, a to i mezi mládeží. Otázkou však zůstává míra autenticity. Lze totiž vůbec o živém folkloru hovořit v době industrializovaného zemědělství, urbanizace, vzájemného odcizení a ztráty pouta člověka k půdě a přírodě, k jejímuž rytmu se valná část folklorních rituálů vztahovala? Podtrhuje to i rozpačitý dojem, který řada folklorních akcí v přespolním návštěvníkovi vyvolává. Nejsou všechny ty hody, jízdy králů, festivaly a přehlídky pouhým folklorismem, inscenací pro místní a turisty? Hosté se sice vizuálně pokochají, leč písně a tance povětšinou neznají, krojům nerozumí, jejich původnost a regionální příslušnost nejsou s to identifikovat. Za notného popíjení vína či pálenek tedy zpravidla jen přihlížejí, asi jako účastníci jakéhokoliv venkovského fesťáku jinde v republice. Tento je sice ozdoben pestrobarevnou a zpěvnou slupkou, pro valnou většinu přítomných však zůstává vyprázdněným rituálem a maskou, ba maškarou.
K tomu přistupuje jev, který mě jako filologa mrzí obzvlášť. Jde o prudký ústup místních nářečí, jejž zaznamenávám především u mladších generací. Důvody jsou pochopitelné, rychlost tohoto procesu na jižní Moravě – ve srovnání s Hanou, severní Moravou a Slezskem – snad zvyšuje provázanost s velkoměstem (Brnem) a intenzivnější napojení na Čechy. Patrně se tak dožijeme toho, že poznat Jihomoravana po pár větách už bude obtížné až nemožné. Koneckonců četné knižně vydané sbírky lidových písní je také zachycují v jakési jazykově normalizované, dialekt pouze místy naznačující formě. Je to v čemsi příznačné a zároveň trpké. Mnohem raději bych je četl a slyšel v podobě, v jaké skutečně ještě třeba začátkem 20. století zaznívaly.
Nelze pochopitelně zastírat, že výše uvedené problémy moravského venkova platí v určité míře pro celé Česko, respektive vycházejí ze stejných předpokladů. Mnoho let si však kladu otázku, proč jsou jejich důsledky na jižní Moravě o tolik zřetelnější. Odkud to pramení a proč to zrovna tady nabývá takto extrémní podoby?
Jako první člověka napadá prověřit možné historické příčiny. Vždyť Morava byla dlouho značně svébytnou zemí, kterou od Čech dělila nejen špatně prostupná Vysočina, ale i celní hranice. A není to tak dávno, kdy byl její jih výrazněji provázán s Vídní než s Prahou. Pravěké osídlení zdejšího kraje bylo bohaté, silnou stopu zde zachovali dokonce i starověcí Římané. Dlouhé a pestré dějiny bezpochyby souvisí s příhodnými geografickými (blízkost Dunaje a evropského jihu), geologickými (pestrost a výhodnost podloží), klimatickými (teplá oblast) a obecně přírodními podmínkami.
V rámci našich zemí zde tudíž panují vynikající až jedinečné předpoklady pro zemědělství. A snad právě tato orientace na půdu a rolnictví, jež později nenechala v regionu – s výjimkou Brna a několika dalších sídel – významněji rozvinout průmysl, může být jednou z příčin popisovaného stavu. Následné souvislosti si lze domýšlet. Tradiční zemědělský ráz kraje, a to i za komunismu, ztížil (podobně jako na Ostravsku hornictví) většině obyvatelstva možnost jiného vzdělání, kultivace. Zároveň po roce 1948 proběhla likvidace elit – statkářů a některých katolických a lidoveckých činitelů. K výraznější industrializaci a urbanizaci však nedošlo ani tehdy. Zdejší městečka, třebaže jsou lidnatá a rozsáhlá, mají dodnes veskrze venkovský charakter.
Nelze zapomenout na odsun Němců a společně s nimi i mocného rodu Lichtenštejnů, pro jih Moravy naprosto klíčového. Vyjma dodnes nedořešených restitucí a občasné tematizace temných kapitol vyhnání (brněnský pochod smrti) se ovšem v současnosti o německých dějinách regionu příliš nemluví. Německá přitom byla značná část Znojemska, dále pak Mikulovsko, Lednicko a Valticko, některé oblasti na Břeclavsku a Vyškovsku, ale také jižní Brněnsko a dlouhou dobu i samotné Brno. Rozsáhlá část regionu tedy ztratila své původní obyvatelstvo. Dosídlenci jej sice nahradili zpravidla v plném rozsahu a nepocházeli z daleka, ale snad právě proto se toto vykořenění na rozdíl od českých Sudet dnes připomíná méně. Jinak řečeno, popíjí-li někdo víno ve sklípcích v Kurdějově nebo koupe-li se v nádržích pod Pálavou, většinou si neuvědomí, že je to kraj obdobně „po Němcích“ jako třeba Krušné hory či Šluknovsko.
S oběma výše zmíněnými faktory patrně souvisí i to, že se na Moravě tolik nerozšířilo chalupaření, které v Čechách zachránilo tradiční tvář mnoha venkovských regionů. Méně urbanizovaný kraj zkrátka nepotřeboval druhé bydlení na venkově, navíc většina lidí z měst měla na vesnici stále ještě příbuzné či známé. Zdejší domky mimoto nebyly k chalupaření ani příliš vhodné pro svůj urbanismus (je to v podstatě řadová zástavba), nevelké rozměry a problematické stavebně-technické řešení (často byly vystavěny nuzně, z nepálených cihel – vepřovic). Platí též, že odsunem Němců a migrací lidí do měst se tu neuprázdnilo ani zdaleka takové množství nemovitostí jako v Čechách. Ostatně ani tramping a chataření se na jižní Moravě nerozvinuly v takové míře, jak to známe z Čech. Mnoho jihomoravských říčních kaňonů a jiných romantických lokalit je tímto fenoménem dotčeno jen málo. A netkví to jen v rozdílném počtu obyvatel.
Tím se dostáváme k možným příčinám sociologickým a psychologickým. Na Moravě se – snad právě kvůli staleté vazbě na půdu a hospodářství a silnější katolické víře – dodnes klade větší důraz na rodinnou a sousedskou komunitu. Jeho nedílnou součástí je i sdílení určitých modelů, vzájemná inspirace, případně soupeřivost („kdo má co nového, lepšího“). Výsledek však nebývá vždy šťastný, zvlášť pokud jde o estetiku a uměřenost. Dochází tak k paradoxu, kdy zde funguje tradiční pospolitost, jež příliš nesvědčí tradičním hodnotám materiální kultury.
Svůj podíl zde samozřejmě má i pro celou Českou republiku platný privatismus, jak o něm píše sociolog Pavel Pospěch, ale i jakási hrdost, svéráz Moravanů. Ty se projevují zahleděností do sebe a vyhraňováním se proti Čechám, Praze a centrům obecně. Jejich důsledkem je často zaslepená skepse ke všemu, co vzejde z centra. Prakticky při každém pobytu na jižní Moravě se proti mně někdo z těchto důvodů vymezuje, často anonymně a v banálních situacích. Podobnou zkušenost má nejspíše řada Čechů.
Pokusil jsem se nastínit, proč tvář moravských měst, městeček a venkova velice často působí disparátně, definovat hlavní neduhy a zamyslet se nad jejich hypotetickými příčinami. Závěry rozhodně nepokládám za jediné správné, svou roli zde bezpochyby sehrává více faktorů a některé ze zmíněných možná trochu jinak, než si myslím. Mnohem raději bych celý tento text psal z pozice Moravana. Právě mezi nimi mám řádku skvělých a vzácných přátel, z Moravy pocházeli mí nejoblíbenější básníci, vysoko si cením tamních hudebníků, s velkým zájmem čtu díla tamních vynikajících badatelů. Nerad bych tedy, aby má úvaha vyzněla jako pohrdlivé shlížení Čecha na Moravu. Tu zemi mám rád, intenzivně ji vnímám se všemi jejími problémy i nešvary a možná s o to větším zájmem odkrývám její půvaby, jež zůstávají prvoplánovým návštěvníkům poněkud skryty.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024