29. září, 2025 Michal Lebduška
Vedoucí kanceláře prezidenta Zelenského Andrij Jermak. Foto: Wikimedia Commons/ President Of Ukraine
Rozbuškou protestů se stalo schválení zákona, který fakticky likvidoval nezávislost dvou klíčových protikorupčních institucí – Národního protikorupčního úřadu Ukrajiny a Specializované protikorupční prokuratury. Kromě obsahu vzbudil pobouření i nestandardní způsob schválení zákona, které proběhlo spolu s podpisem prezidenta Volodymyra Zelenského v expresním tempu.
Oba orgány vznikly v rámci reformního procesu po krvavých protestech na kyjevském Majdanu a prvním ruském útoku na Ukrajinu v roce 2014. V tehdejší situaci se občanským aktivistům s vidinou přiblížení se Ukrajiny standardům Evropské unie a mezinárodním partnerům otevřelo okno příležitosti a podařilo se jim prosadit celou řadu změn, které zcela proměnily obraz země.
Po výše uvedeném tlaku veřejnosti byla platnost letošního nového zákona o protikorupčních institucích po pár dnech rychle zrušena. Zůstala po něm ale pachuť a posílila nedůvěru vůči prezidentu Zelenskému. Celá situace je totiž symptomem mnohem širších problémů, s nimiž se Ukrajina potýká celá desetiletí.
Není žádným tajemstvím, že byla dlouhodobě skrz naskrz prolezlá korupcí, což reflektoval i Index vnímání korupce organizace Transparency International. V něm se země dlouhodobě umisťovala mezi evropskými státy na úplném dně a o něco se zlepšila právě až po roce 2014. Ukrajinu přitom netrápila jen „velká“ korupční schémata ve vysoké politice prorostlé s velkým byznysem, ale i každodenní „drobná“ korupce u lékaře, na policii, ve školách nebo na úřadech, kterou si pracovníci s velmi malými platy přivydělávali. Před Majdanem se naprosto běžně děly i takové věci, že na oficiálních reklamních plochách v kyjevském metru byl kontakt na kancelář, jež za poplatek studentům napsala bakalářskou nebo diplomovou práci.
Pokud jde o „velkou“ korupci v politice a byznysu, dostalo se jí pozornosti už v 90. letech minulého století po vzniku nezávislé Ukrajiny. Jejím nechvalně proslulým symbolem se stal premiér z let 1996–1997 Pavlo Lazarenko, kterého v USA odsoudili za praní špinavých peněz k osmi letům vězení. Jeho blízkou spolupracovnicí byla mimochodem „prozápadní“ expremiérka Julija Tymošenko, jež se stala jedním ze symbolů oranžové revoluce roku 2004, kdy se Ukrajincům podařilo zvrátit výsledek zfalšovaných prezidentských voleb. Vedle toho nechvalně prosluli i ukrajinští oligarchové, kteří se hlavně v období vlády prezidenta Leonida Kučmy (1994–2004) netransparentně dostali k pohádkovým majetkům.
Zcela obludných rozměrů ale dosáhla korupce v období vlády prezidenta Viktora Janukovyče (2010–2014), kterého Ukrajinci donutili po zabití stovky protestujících na Majdanu v srdci Kyjeva k útěku ze země. Po něm byla pro veřejnost otevřena Janukovyčova opulentní rezidence Mežyhirja nedaleko hlavního města, která doslova přetéká zlatem a leží na místě sovětské vládní rezidence nelegálně převedené do soukromých rukou.
Z objektu se proto stalo jakési muzeum korupce, ve kterém jsou kromě hlavního sídla ukrajinského exprezidenta k vidění luxusní dům pro návštěvníky v podobě lodi, soukromá zoo či garáž se sbírkou drahých aut. Bývalý prezident přitom nebyl zdaleka jediným majitelem luxusních kýčovitých rezidencí pořízených za korupční peníze. Podobně opulentní obrázky se Ukrajincům naskytly například po vstupu do domu tehdejšího generálního prokurátora Viktora Pšonky, u něhož se našel i obraz, na kterém byl vyobrazen jako římský císař.
Není proto divu, že po těchto zkušenostech a v momentě, kdy byla ukrajinská vláda po ruské anexi Krymu a rozpoutání války v Donbasu oslabena, se Ukrajinci za pomoci mezinárodních organizací v čele s EU a Mezinárodním měnovým fondem (MMF) pokusili o změnu. V tomto zápalu došlo ke vzniku výše zmíněných protikorupčních institucí, ale také například transparentního elektronického systému pro zadávání veřejných zakázek ProZorro.
Notoricky zkorumpovaná milice byla rozpuštěna a nahrazena moderní policií. Kromě kompletní prověrky všech příslušníků staré milice bylo jedním z klíčových protikorupčních opatření zavedení na ukrajinské poměry velmi slušných platů, díky nimž neměli policisté cítit potřebu brát úplatky. Dalším povedeným krokem už za prezidenta Zelenského pak byla velmi úspěšná digitalizace státu, jež umožňuje Ukrajincům vyřizovat prakticky veškerou komunikaci s úřady přes mobilní aplikaci, což opět omezuje korupční potenciál.
Zdaleka ne vše ale bylo v tomto období růžové. Velkou část reforem se nakonec i přes tlak aktivistů zavést nepodařilo a jiné nebyly dotaženy do konce. To se týkalo i zmíněné policie. V případě protikorupčních orgánů se pak dlouhé roky čekalo na zavedení třetí instituce – speciálního protikorupčního soudu. Do té doby se totiž korupčními případy vyšetřovanými protikorupčním úřadem a prokuraturou zabývaly obyčejné soudy, které byly plné starých zkorumpovaných soudců, a proto se je nedařilo dotáhnout do konce. A právě soudy zůstávají asi nejslabším místem v celém ukrajinském systému dodnes.
Druhou velkou změnou v otázce přístupu ke korupci se stala ruská invaze z února 2022. Po ní se na Ukrajině objevil vlastenecký sentiment, v jehož rámci Ukrajinci odmítali dávat a přijímat úplatky, protože korupce pomáhá nepříteli. To samozřejmě neplatí zdaleka pro všechny a je známou věcí, že za úplatek bylo možné se vyhnout narukování do armády nebo utéct ze země.
Zároveň ukrajinští novináři a aktivisté přestali s investigacemi a nechali vládě po určitou dobu klid na práci. S postupem času, když se armádě podařilo odrazit hlavní útok na Kyjev a situace se stabilizovala, se ale ke své činnosti vrátili. Už na začátku roku 2023 začaly být opět zveřejňovány texty odhalující korupci, která se týkala ministerstva obrany. To podle novinářů a vyšetřovatelů nakupovalo za dvakrát až třikrát vyšší než běžné ceny potraviny pro armádu a nestandardními cestami skrze firmy napojené na lidi ze Zelenského strany Sluha lidu také vojenské oblečení. V důsledku toho byl nakonec v září 2023 odvolán tehdejší ministr obrany Oleksij Reznikov.
S postupem času nicméně začal narůstat tlak na protikorupční instituce a nevládní organizace, které se tímto tématem zabývají. Velký rozruch způsobily domovní prohlídky u známého aktivisty Vitalije Šabunina, proti nimž protestovala celá řada osobností. Podle interpretace ukrajinských aktivistů to bylo způsobeno tím, že se protikorupční orgány začaly dostávat příliš blízko prezidentské kanceláři a úzkému kruhu kolem Volodymyra Zelenského. Právě jeho prezidentská kancelář dlouhodobě funguje nestandardně a uzurpuje si na úkor vlády mnohem větší pravomoci, než jaké jí podle ústavy přísluší.
Zároveň se v Zelenského okolí pohybuje řada osob s nepříliš dobrou pověstí a vytváří různé netransparentní vazby. Klíčovou postavou je šéf kanceláře prezidenta Andrij Jermak, který si do značné míry přivlastnil pravomoci ministra zahraničí a vytvořil kolem sebe síť loajálních spolupracovníků. Obvinění z korupce se dotklo mimo jiné vicepremiéra a rodinného přítele Zelenského Oleksije Černyšova a dnes již bývalého zástupce šéfa prezidentské kanceláře Rostyslava Šurmy. Zároveň se podle zjištění portálu Ukrajinska Pravda chystalo i obvinění byznysmena Timura Mindiče, jenž je spolumajitelem bývalé Zelenského produkční společnosti Kvartal 95.
Poslední kapkou pro ukrajinskou veřejnost nicméně bylo až zmíněné expresní schválení problematického zákona o protikorupčních institucích letos v červenci. Poté Ukrajincům došla trpělivost. I přes formální zákaz shromažďování za válečného stavu vyšli do ulic, přičemž v Kyjevě se demonstrace konaly v blízkosti sídla prezidenta. Absolutně nejzásadnější je, že protesty probíhaly zcela poklidně bez jakéhokoliv násilí a represí za velké účasti mladých lidí.
V souvislosti s tím se proto mluví o tom, že i na nejmladší generaci Ukrajinců přešel étos Majdanu a nebojí se aktivně postavit na obranu svých práv, což je nakonec i přes veškeré problémy země velmi dobrá zpráva. Ukazuje to totiž, že je ukrajinská občanská společnost živá a aktivní a že s válkou z ní nezmizely demokratické hodnoty. Pokud bude Ukrajina někdy chtít vstoupit do vysněné Evropské unie, za níž její občané pokládali životy už na Majdanu před více než jedenácti lety, a být součástí Západu, pak je to to nejlepší, co si může přát.
ROČNÍK XIV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2025