10. prosince, 2019 Lucie Zakopalová
Nobelistka Olga Tokarczuk. Foto: Wikimedia Commons/Silar (oříznuto)
O tom, nakolik je polská společnost rozdělená, svědčí i fakt, že se pod facebookovou gratulací k páté Nobelově ceně za literaturu pro Polsko ihned ozvalo několik hlasů: Není přece pátá, ale šestá! Zapomněli jste snad vedle Henryka Sienkiewicze, Władysława Reymonta, Czesława Miłosze a Wisławy Szymborské na Isaaca Bashevise Singera? Nebo jste ho opomněli schválně, protože vám vadí jeho židovský původ?
Singer se skutečně narodil v Polsku, ačkoliv tehdy šlo o území takzvaného ruského záboru. Vyrůstal v ortodoxní rodině, jeho otec byl chasidským rabínem. Poznal tradiční štetl, tedy typická malá městečka s většinou židovských obyvatel, často uzavřená v sobě, i židovskou Varšavu. Od svých pětatřiceti let žil ve Spojených státech a psal v jidiš. Ve svých knihách popisoval už neexistující židovskou společnost pohlcenou holocaustem. Slávu a Nobelovu cenu mu zajistily až překlady do angličtiny, ostatně stejně jako v případě Olgy Tokarczuk – bez dobrého překladatele není možné v mezinárodním měřítku prorazit.
Nejvíce se tedy pravdě blíží tvrzení, že je židovským spisovatelem, ačkoli najdeme i medailonky, které ho uvádějí jako spisovatele amerického nebo polského, případně jako amerického či polského autora židovského původu. Připomíná to trochu snahu určit národnost Franze Kafky. A stejně absurdně pak může vyznívat debata, v jejímž závěru se připomíná, že by si Poláci vlastně „neměli Singera přivlastňovat“.
Proč vlastně hned na začátku otevíráme toto téma a nevěnujeme se raději hned tvorbě čerstvě oceněné laureátky? Snad proto, že udělení ceny nezpůsobilo v Polsku ani tak diskusi o literárních kvalitách jejího díla, ale spíše obnovilo spory o autorčina veřejná prohlášení. Každopádně knihy Olgy Tokarczuk stojí zato otevřít. Pokud jste ještě nečetli žádnou z nich, sáhněte po klasice: Pravěk a jiné časy vyšel sice polsky a česky už před dvaceti lety, ale stále zůstává jednou z nejsilnějších spisovatelčiných knih. Stejně tak se ale můžete zaplést do příběhů, receptů a osudů kladské kotliny v próze Denní dům, noční dům, případně se vydat po stopách vraha v detektivce Svůj vůz a pluh veď přes kosti mrtvých. Čtenář se slabostí pro literární kličky si vychutná Běguny. A jestliže dočtete téměř devítisetstránkové Knihy Jakubovy, budete lepší než polský ministr kultury Piotr Gliński, který se přiznal, že to nezvládl.
Pokud jde o Knihy Jakubovy, už jejich podtitul Velká cesta přes sedmero hranic, pět jazyků, tři velká náboženství a nespočet menších. Vyprávěna zemřelými a doplněna autorkou metodou konjektury, čerpající z mnoha různých knih a také podnícena představivostí, která je největším přirozeným darem člověka. Moudrým v upomínku, krajanům k zamyšlení, laikům pro poučení a melancholikům pro pobavení naznačuje, jaký bude jejich obsah. Vracejí se do časů Republiky obou národů (Rzeczpospolita Obojga Narodów), kde vedle sebe žili lidé různých národností a náboženství. O stejné éře vypráví také slavná Trilogie Henryka Sienkiewicze, jednoho z polských nositelů Nobelovy ceny za literaturu a autora mnoha historických románů. Ve zjednodušující zkratce „polského Jiráska“. Zatímco náš rodák představil jako základ českých dějin dobu husitskou, Sienkiewicz psal o 17. století hrdinných rytířů bojujících v dobách švédské „potopy“, kozáckého povstání Bohdana Chmelnického nebo válek s Tureckem.
Olga Tokarczuk se v Knihách Jakubových věnuje stejné době jako Sienkiewicz, ale její perspektiva je jiná. Sleduje osudy falešného mesiáše Jakuba Franka, zaměřuje se na postavení žen nebo vesničanů-nevolníků, daleko od světa mužných a chrabrých rytířů bez bázně a hany. Místo jasného boje dobra se zlem se díváme na různorodou společnost plnou nejistot a pochybností, zmítanou chudobou, válkami a nemocemi. Vedle světa privilegovaných se otevírá paralelní vesmír těch, kteří se nenarodili v blahobytu.
Románová epopej je vrcholným spisovatelčiným dílem, nad nímž strávila mnoho let. Stojí za ním stovky hodin práce v archivech několika zemí, stovky načtených stránek historických dokumentů a studií. Knihy Jakubovy jsou barvité, podrobné a také – nebudeme nic zatajovat – obtížné. Snad právě proto se nedebatuje přímo o nich. Střet vyvolalo autorčino prohlášení pro polskou televizi z roku 2016, kdy za svůj opus magnum získala významnou domácí literární cenu Nike, srovnatelnou s českým oceněním Magnesia Litera. Spisovatelka řekla, že „jsme si [Poláci] vymysleli dějiny Polska jako tolerantní, otevřené země, která se ke svým menšinám nikdy nechovala špatně. Ve skutečnosti jsme dělali strašné věci jako kolonizátoři, národnostní většina potlačující menšiny, jako majitelé nevolníků nebo vrazi Židů“. Právě poslední sousloví je nejčastěji citované. A opět se ocitáme u Isaaca Bashevise Singera.
Na polském území se Židé skutečně usazovali poté, co byli vyháněni z celé Evropy. To samozřejmě neznamená, že se nestávali cílem pogromů. Židovská společnost v Polsku byla různorodá, od městských intelektuálů a sionistů až po ultraortodoxní chasidy a mystiky. Češi měli možnost do této reality nahlédnout v meziválečném období, kdy k Československu patřila Podkarpatská Rus, kde podobně jako v Polsku tvořili značnou část obyvatelstva Židé, často ortodoxní. Neznámý, tajemný a uzavřený svět štetlů vzbuzoval zejména v katolických vesničanech řadu předsudků předávaných po generace. Antisemitismus byl bohužel přítomný v celé Evropě – připomeňme hilsneriádu na přelomu 19. a 20. století nebo pogromy v Československu krátce po vzniku republiky.
Zásadním zlomem je začátek druhé světové války, kdy se Polsko, ale také dnešní Ukrajina nebo Bělorusko proměnily slovy amerického historika Timothyho Snydera v krvavé země. Místní obyvatelé všech národností čelili neuvěřitelné krutosti. Zažívali ji sami, byli svědky, oběťmi i přisluhovači. Míra teroru byla s Československem nesrovnatelná, ačkoli i u nás zejména po atentátu na Heydricha docházelo ze strany nacistů k bestiálním odvetným akcím. Polsko se ovšem stalo místem, kde byly postaveny a fungovaly vyhlazovací tábory. Poláci byli prvními vězni Osvětimi a není se tedy co divit, že jsou velmi citliví na spojení „polské koncentrační tábory“.
Polští intelektuálové udělali velmi mnoho pro to, aby se nezapomnělo na tragické události, jako byl pogrom v Jedwabném v roce 1941. Vyšly knihy historické i reportážní. Natočily se filmy, vznikly divadelní hry. Zpracovat tak velké trauma celonárodně ovšem není snadné. Největším problémem zůstává radikalismus společenské debaty a neschopnost nalézt jazyk, jímž by bylo možné vyprávět společný příběh. Ten, kde vedle sebe budou hrdinové jako Witold Pilecki, který se nechal zavřít v Osvětimi a zase z ní utekl, aby podal zprávu o tom, co se v továrně na smrt děje, jako Irena Sendlerová, jež s řadou dalších zachraňovala židovské děti z varšavského ghetta, nebo velká rodina Ulmových zastřelená za ukrývání židovských spoluobčanů, ale také ti bezejmenní lidé, kteří ze strachu, pro své vlastní obohacení nebo z krutosti prováděli Židům odsouzeníhodné věci.
Prozatím se nalézt takový jazyk v rozdělené polské společnosti nedaří. Historie se stává nástrojem aktuální politiky. Bohužel podobně je tomu i v českém případě. Na jedné straně najdeme řadu projektů, knih a diskusí o poválečném odsunu Němců, na druhé straně pak předsudky vůči jménu Schwarzenberg, které vyhrávají prezidentské volby. A to mluvíme jen o prakticky uzavřené historické kapitole a ne třeba o aktuálním celospolečenském problému soužití s romskými spoluobčany. Letošní státní vyznamenání pro mladíka, který se zastal bílé ženy oproti romské, naznačuje, kde politici mohou sbírat body. Strach je tradičně jedním z nejlepších nástrojů pro mobilizaci příznivců, stejně jako jím je umělé vytváření nepřátel.
Můžeme si povzdechnout nad tím, že by bylo lepší, kdyby více lidí místo internetových portálů četlo ceněné romány. Skoro jistě se to nestane. Stává se ale, že se někomu podaří najít způsob, jak lidi spojovat a navazovat mezi nimi dialog. A proto místo citace Olgy Tokarczuk z médií raději vyzdvihněme to, co spisovatelka pomohla vytvořit v Kladsku na česko-polském pomezí. Malý velký festival Hory literatury v Nové Rudě (Nowa Ruda), který založila spolu s mnoha místními nadšenci, sbližuje sousedy, kteří k sobě hledají cestu v krajině, kde se s obyvateli zacházelo jako s figurkami na šachovnici. Vznikl tam tak nyní prostor, kde se lidé setkávají a sociální bubliny praskají.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025