08. října, 2017 Tomáš Fošum
Václav Klaus se právě chystá vtrhnout do vašich obýváků. Foto: Wikimedia Commons/Silar
Jak se změnily za posledních 25 let vztahy českých politiků a novinářů? Nebyly v devadesátých letech v porevoluční euforii srdečnější?
Nemyslím si. Podle mě jsou velmi podobné. Je pravda, že v novináři v letech 1992-1996 byli takoví „konstruktivnější“. V tom smyslu, že fandili jedné straně, že spojovali své životy s její politickou linií. Když se podíváte na mediální pokrytí kampaně před sněmovními volbami v roce 1996, tak uvidíte, že Václav Klaus už mnoho lidí rozčiloval, ale stále převažoval názor: „Jak by to tady vypadalo, kdyby nevládl Václav Klaus? Nebo česká pravice? Přece tady nemůže vládnout Miloš Zeman.“ To se pak změnilo. Novináři jsou starší, zkušenější. Už máme představu, jak to funguje. Nemyslím si tedy, že by vztahy mezi politiky a novináři dříve byly srdečnější. Možná s výjimkou některých euforických okamžiků roku 1990.
Ideální stav, ve kterém nejsme, je stav vzájemného respektu mezi politiky a novináři. Respektive vědomí, co obě strany dělají, jaký je jejich úkol. Já tam ale spíš cítím oboustranné pohrdání, které mi není příjemné. A nerad se ho účastním i při debatách v hospodě.
A nezměnilo se to se sociálními sítěmi? Politici a novináři tam na sebe reagují, sdílejí své příspěvky…
Ano, reagují, ale zase bych sociální sítě tolik nepřeceňoval. Žijí jimi především novináři. Jasně, ten vztah je samozřejmě přímější, ale na vzájemné kontakty mělo daleko větší vliv, když si v roce 1996 všichni koupili mobilní telefony a bylo možné se jim dovolat. To je důležitější, než jestli někoho máte na Facebooku nebo na Twitteru. Taky se už trochu změnila kultura komunikace a pobytu na sociálních sítích, a to jak u novinářů, tak u politiků. Už zkrátka víme, že to, co tam napíšeme, má stejnou váhu, jako bychom to napsali do novin. Když někdo tweetuje u třetího piva, je v jeho životě něco špatně.
Existují přátelství mezi politiky a novináři? Měla by mezi nimi být jasná hranice?
Nějaký odstup by tam určitě měl být. Já samozřejmě některé politiky znám přes dvacet let, takže s nimi mám korektní vztahy. Ale nemůžeme být přáteli, protože každý plníme jiný úkol. Sice si s některými politiky tykám, ale většinou je to proto, že jsme si začali tykat dříve, než se těmi politiky stali. Není to úplně ideální situace.
Politika jako zaměstnání má u nás velice špatnou reputaci…
To mě mrzí.
Mě taky. Chtěl jsem se proto zeptat, jak moc těžké povolání to podle vás je.
Velmi. Myslím si, že je to těžké, vyčerpávající povolání, které si ale na druhou stranu vybrali sami a které s sebou zase nese spoustu benefitů. Především potenciálně po odchodu z politiky, pokud vás tedy nezavřou (smích). A pokud neodcházíte úplně vyřízený a zostuzený, i když je fakt, že i takoví lidé dokáží najít místo. Ale já z toho nemám radost, že politika má tak špatnou image. Rozčiluje mě, když se Bohuslavu Sobotkovi vyčítá, že mimo politiku nikdy nepracoval. Dobře, protože je ročník 1971, tak v roce 1996 vstoupil v pětadvaceti letech do politiky, ale musel se v ní taky spoustu věcí naučit a nežil ve vzduchoprázdnu. Navíc ať si to každý zkusí, ať se tam nechá tolikrát zvolit. Ono politické přežití je přece také jistá schopnost. Takže politika těžká je. Myslím si, že často novináři nejsou schopni dát politikům kredit, který si zaslouží. Vylézt před lidi a říci si o mandát není úplně banální. A jste denně na očích a denně o vás píší, že jste, když ne zloděj, tak alespoň idiot. Jak říkám, vybrali si to sami, ale nejedná se o povolání, kam chodí jen ti, co chtějí krást. Tohle zásadně odmítám.
Řekl bych, že v devadesátých letech politici ještě jistý kredit měli…
Ten ale rychle klesal.
Kdy se to zlomilo?
Úplně přesně to samozřejmě nevím, ale když vezmeme zájem lidí o politiku podle volební účasti, tak ta se výrazně snížila po opoziční smlouvě. V roce 2002 klesla účast v porovnání s předchozími volbami ze 75 na 58 procent, tedy o 17 procentních bodů. To je strašně moc. Od té doby se účast drží zhruba na 60 procentech. Na druhou stranu politici dělají nepopulární rozhodnutí a politika je ze své podstaty pomalá. Taky na ní většinou popisujeme negativa, a ne to, co se povedlo. Takže není divu, že má takovou pověst. Navíc lidé, kteří přicházejí do úřadu s velkým očekáváním ze strany veřejnosti, logicky odcházejí provázeni velkým zklamáním.
Když porovnáte kampaně před českými sněmovními volbami od roku 1996, přijde vám ta letošní v něčem výjimečná?
Předvolební kampaně se vyvíjely. Ještě v roce 1996 bylo možné přijet autobusem na náměstí, uspořádat mítink a očekávat, že lidi dorazí. Dnes se za nimi musí jít. Neexistovaly tehdy sociální sítě, internet ještě nebyl rozšířený, takže tím bylo vše komplikovanější. Samozřejmě že se vedení kampaní postupem času mnohem více profesionalizovalo. Já si ale stejně myslím, že nakonec v kampani, a to se nezměnilo, jsou nejdůležitější dvě věci. Zaprvé je třeba objet celou zemi, skutečně za těmi lidmi jít, i když je dnes musíte více hledat. Zadruhé jsou to televizní debaty. Zkrátka se musíte přes obrazovku dostat lidem až do obýváku.
V čem se tedy letošní kampaň liší?
Letos poprvé, a to je zásadní rozdíl, existuje finanční limit na kampaň. A jak se zdá, opravdu se počítá. Mám takový dojem, že když se ten zákon připravoval, tak předkladatelé úplně nevzali v potaz realitu, když nastavili limit ve výši 90 milionů korun. Pamatuju si, že si ODS brala na kampaň v roce 1992, tedy před 25 lety, půjčku 100 milionů korun. A to se nejednalo o extrémně velkou kampaň, porovnáme-li ji například s kampaní ČSSD v roce 2010. Ta byla největší, jakou jsem kdy viděl, a dodneška nevíme, kolik opravdu stála. Takže mi přijde trochu legrační chtít se teď vejít do 90 milionů. Moc tomu nevěřím.
Která z těch dosavadních kampaní před sněmovními volbami vám připadala nejvěcnější? V které byl nejvíce přítomen programový střet?
Volby pochopitelně nikdy nejsou jen o programu. Ale vybavuju si kampaň z roku 2006, která byla hodně emotivní. Když to vezmu z pohledu hlavních aktérů, rozhodovalo se o tom, zda bude pokračovat „zlý Paroubek“, anebo se k moci dostane „asociální pravice“. Ale navzdory emocím se tam vlastně docela řešil program. Řeší dnes někdo u Andreje Babiše program? Před čtyřmi lety neměl skoro žádný. Letos nějaký má, možná to je ta knížka, co rozdává… Ale tehdy se i v té emocemi vybičované kampani probíraly věci jako poplatky u doktora, výše daní a tak dále.
Důležitou roli vždy hraje, jestli se volby odehrávají v atmosféře ekonomického růstu. Jsem čím dál tím víc přesvědčený, že stav ekonomiky je při volbách ze všeho nejdůležitější. Jak se lidé mají, tak volí. Zatímco v roce 2006 se konjunktura ocitla na vrcholu, volby v roce 2010 se naopak konaly v době těžké hospodářské krize. Takže když tehdy přišel Paroubek s třináctým důchodem a já nevím s čím vším, tak mu voliči neuvěřili.
Vzpomenete si ještě na jinou kampaň, kde hrál program větší roli než obvykle?
V roce 2002 se ODS snažila nastolovat „témata dekád“, měli to rozděleno na deset týdnů, ale v závěru vše přebily emoce. Jako obvykle.
ODS tehdy začala strašit sudetskými Němci…
Přesně, nakonec z toho byli sudetští Němci, což pro mě tehdy bylo naprosto nepochopitelné. Naskočili na to i ostatní a kampaň pak skončila v jakési nacionalistické křeči.
Která z kampaní byla naopak nejvíce vyprázdněná? Nejde to říct právě o roce 2002?
V roce 2002 se tam dostaly zmíněné nacionalistické hrátky, ale určitě to byla ta v roce 2013. Museli ji totiž dát dohromady za pár týdnů, protože se předčasné volby konaly tři měsíce poté, co se rozpadla sněmovní většina. Část politické scény se stále ještě vzpamatovávala ze zásahu na Úřadu vlády, což platilo především pro pravici. Sociální demokraté zase čekali, že jim to prostě spadne do klína samo od sebe, viz jejich heslo „Prosadíme dobře fungující stát“. To přece bylo úplně prázdné. Taky to podle toho dopadlo. Do toho přišel Andrej Babiš s jednoduchým sloganem „ANO, bude líp“. Tehdy se hrálo o konec starého politického systému, který tady, zdá se, opravdu nastal. Takže tato kampaň mi přišla hodně prázdná, asi i proto, že se odehrávala ve zvláštním mezičase.
V roce 2013 tedy polistopadový režim de facto skončil…
Režim ne, skončil politický systém. To je docela jednoduché, podívejte se na volební zisky. Ještě v roce 2006 volilo dvě velké strany, ODS a ČSSD, dohromady 67 procent voličů. V roce 2010 už to bylo jen 42 procent. A v roce 2013 již pouze 28 procent. Přitom jde o strany, které v letech 1996 až 2010 měly po přepočtu propadlých hlasů dohromady ústavní většinu v Poslanecké sněmovně. Čili to je ta změna. Systém, jak byl nastaven v roce 1996, kdy měly tyto dvě strany najednou 56 procent hlasů, se stal zřejmě minulostí.
Rok 2013 je spojen s nástupem Andreje Babiše. Máte nějaké vysvětlení, proč do politiky vlastně šel? Musel vědět, že je kvůli své ne zcela průhledné minulosti zranitelný.
Ve chvílích upřímnosti vstup do politiky vysvětloval tak, že už se to vymklo z kloubů. Pravděpodobně tím měl na mysli peníze, které po něm žádali. Nevím, možná se u něj též jedná o přesvědčení, že musí tuto zemi zachránit. Nebo chtěl získat to, co mu ještě nepatřilo, tedy politickou moc. K té měl vždy blízko, měl ji zprostředkovaně. Kdo si dokáže svolat mimořádnou schůzi sněmovny pár dní před volbami, aby přehlasovala prezidentské veto, které nevyhovuje jeho podnikání? Andrej Babiš to v roce 2010 dokázal. Vždycky měl mimořádně dobré styky. Po vstupu do politiky už nepotřeboval zprostředkovatele. Nahrál mu její pokračující rozklad.
Kdy ten rozklad začal?
Česká politika se zlomila 24. března 2009, když padla Topolánkova vláda a následně byly na podzim zrušené dohodnuté předčasné volby, čímž vzniklo určité prázdno. Navíc k tomu došlo v době ekonomické krize, což přirozeně znamenalo ještě vyšší nespokojenost s politikou. A objevil se rovněž nový typ politika. To, co se nakonec nezdařilo s dočasným premiérem Josefem Tošovským, který se na jaře 1998 stal politickým idolem, přestože si zřejmě politicky nic nemyslel a prostě tu zemi tak nějak v klidu administroval, se povedlo u Jana Fischera. Ten v křesle premiéra přechodné vlády najednou nebyl půl roku, jak se předpokládalo, ale zůstal v něm kvůli zrušeným volbám celý rok. Táhl zemi přes složité období a stal se předobrazem toho, že politici mohou vypadat jinak než alfasamci Paroubek s Topolánkem. Sice pak do sněmovny nekandidoval, ale svého času býval nejpopulárnějším politikem.
Myslím, že spojení ekonomické krize s pociťovanou narůstající korupcí přispělo k tomu, že ve volbách v roce 2010 získaly nové strany, TOP 09 a Věci veřejné, 30 procent hlasů. To se stalo poprvé od devadesátých let.
Když se vrátíme ke sněmovním volebním kampaním, kteří politici v nich podle vás byli nejlepší?
Myslím, že zcela výjimeční byli dva. Prvním byl na začátku devadesátých let Václav Klaus, a to už v roce 1990, kdy přijel na severní Moravu a udělal tam přes 50 procent za Občanské fórum. Stejně mimořádný byl i v roce 1992 jako lídr ODS, byl tehdy velmi dynamický. Dnes už se z něj stal takový trochu nerudný starší pán, ale tehdy představoval optimistický, dynamický typ, který přišel s heslem „Budoucnost máte ve svých rukou“. To není úplně triviální heslo ve stylu všechno bude fajn.
A druhým byl v roce 1996 Miloš Zeman v autobuse Zemák. Zvednout volební výsledek ČSSD ze sedmi procent v roce 1992 na více než 26 procent o čtyři roky později byl mimořádný výkon. Tenkrát jsem tu kampaň jako novinář pokrýval a musím říct, že Zeman si ten výsledek skutečně odpracoval. ODS si tehdy myslela, že má vyhráno a že to jinak být nemůže. A on jí ukázal, že může.
Vybavíte si ještě nějaký jiný pozoruhodný výkon?
Velkým překvapením byl Jiří Paroubek, který se po demisi Stanislava Grosse na jaře 2005 stal premiérem. Během roku ve funkci to dotáhl permanentní kampaní z nějakých 12 procent preferencí, na kterých byli sociální demokraté po Grossově rezignaci, na 32 procent ve volbách v roce 2006. To pro ČSSD dodnes znamená její druhý nejlepší výsledek všech dob. V roce 2010 mě pak překvapil Karel Schwarzenberg, jenž vedl do voleb novou stranu TOP 09. Když si mládež zamiluje dvaasedmdesátiletého aristokrata s nečeským jménem a jistými řečovými problémy – pro ty já mám pochopení, tak je to slušný výkon. A nutno dodat, že i Andrej Babiš se svým špičkovým týmem zvládá kampaně velmi dobře.
Kdo další vás v předvolebních kampaních zaujal?
V roce 2002 mě překvapil Vladimír Špidla. ČSSD tehdy závěr kampaně hodně stavěla na jeho osobě a on ty volby vyhrál. Vzhledem k jeho osobním vlastnostem to rozhodně nebyl lehký úkol. Já si ho vážím, ale on zkrátka není typ buldozeru hrnoucího před sebou politiku. V roce 2002 však předvedl velice slušný výkon.
Co třeba Mirek Topolánek?
Topolánek zažil pouze jednu kampaň před sněmovními volbami, tu v roce 2006. ODS byla tehdy zaskočena, jak Paroubek dokázal ČSSD zvednout. V létě 2005 byli občanští demokraté připraveni, že budou nejspíš vládnout sami, maximálně že přiberou do vlády lidovce. Sílu Jiřího Paroubka nebrali v roce 2006 dlouho vážně. Sociální demokraté měli ale tehdy dobrou kampaň. Mirek Topolánek byl mimořádný politický talent, ale nejdůležitější volby v jeho politickém životě mu nevyšly. A to přesto, že získal 35 procent. Lepší výsledek tu zatím nikdo jiný neudělal. To byl skutečně neuvěřitelný výsledek, ale druhá strana se zkrátka snažila také.
Jak si vysvětlujete nečekaně slabý zisk Paroubkovy ČSSD ve volbách v roce 2010?
Jiří Paroubek nezvládl celé to období před volbami. Udělal dvě fatální chyby. První bylo shození Topolánkovy vlády v březnu 2009 v době českého předsednictví EU. Kdyby vládu nechal dovládnout, tak by možná ještě v evropských volbách, které byly na konci předsednictví, Topolánkovi obraz státníka pomohl, ale volby v roce 2010 by Paroubek nejspíš jasně vyhrál.
Druhou jeho fatální chybou bylo, že na podzim 2009 odvolal již dohodnuté předčasné volby. Problémem též bylo, že celou kampaň hrál na sebe. V podstatě neslezl z obrazovky České televize a neuměl se přitom normálně usmát. Nedokáže v politice působit „lidsky“. Tehdy to sociální demokraté prokaučovali. Možná že neměli správná čísla. Mluvil jsem tehdy s lidmi z Paroubkovy kampaně. Stěžovali si, že není ochoten trochu ustoupit. Dostával od nich rady typu „otevřete náruč“, ale on toho prostě nebyl schopen. Dokázal být výborným krizovým manažerem v letech 2005-2006, protože se od něj tolik nečekalo. Ale v roce 2010 byl už jasným favoritem a asi to na něm bylo příliš vidět. Navíc, jak jsme se bavili před chvílí, česká politika se v té době již lámala.
Porovnáte-li současné politiky s jejich předchůdci z devadesátých let, připadají vám ti dnešní na politiku připravenější, odborně vybavenější?
To bych ani neřekl. Naopak si myslím, že v devadesátých letech do politiky mířilo daleko více zajímavých lidí, protože okno příležitosti bylo otevřené. Dneska už není politika tak lákavá. Navíc zemi dominují lidé spojení s devadesátými léty. A to už není včera, je to více než dvacet let. Jen si to vezměte: prezident Zeman je muž listopadu 1989, premiér Bohuslav Sobotka působí ve sněmovně od roku 1996, stejně jako současný volební lídr ČSSD Lubomír Zaorálek. Miroslav Kalousek je v politice od devadesátých let, do sněmovny se dostal poprvé v roce 1998. Vlastně i Karel Schwarzenberg je trochu pozůstatkem devadesátých let, kdy dělal kancléře Václavu Havlovi a dnes pro řadu voličů ztělesňuje jakési jeho převtělení. Odtud možná pramení touha Čechů po změně, když se dvacet let dívali na ty samé politiky, a Andrej Babiš jim do toho tak nějak spadnul. Ačkoliv jde o člověka, který do politiky vstoupil jako první ze všech, když se stal v roce 1980 členem KSČ. Že by zrovna takto měla vypadat změna, mně přijde na tom všem nejlegračnější.
Jindřich Šídlo (1972) je známý český novinář a politický komentátor. Pracoval v Českém deníku, Respektu, Mladé frontě Dnes, Hospodářských novinách a České televizi. Od roku 2016 působí jako šéfreportér zpravodajského serveru Seznam Zprávy.
Foto: Wikimedia Commons/Draceane
ROČNÍK XI. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2022