10. října, 2017 Marie Bydžovská
Jak dlouho jí vydrží úsměv na tváři? Foto: Wikimedia Commons/Rudolf Simon
I zavilí nepřátelé Angely Merkelové musejí uznat, že Německo je po dvanácti letech její vlády v záviděníhodné kondici. Stačí říct pár čísel: ekonomika roste osmým rokem v řadě, placenou práci má historicky nejvyšší počet Němců (44 milionů), nezaměstnanost klesla na 3,8 procenta (druhá nejnižší v EU hned po Česku). Čtvrtý rok za sebou se může ministr financí Wolfgang Schäuble radovat z rozpočtového přebytku.
I z dalších ukazatelů může mít kancléřka celkem radost. Už v předvolebním průzkumu jí vyjádřilo podporu 60 procent zúčastněných, zatímco její nejsilnější soupeř Martin Schulz, volební lídr sociální demokracie, se musel spokojit s o polovinu nižší hodnotou. V samotných zářijových volbách pak její CDU/CSU získala 33 procenta. To je sice o dost méně než minule (41,5 procenta), ale pořád jde o výsledek, o němž si české strany zřejmě mohou nechat jen zdát.
Angela Merkelová tak s největší pravděpodobností povede německou vládu i ve čtvrtém volebním období za sebou. Nicméně není zaručené, že se jí podaří dosáhnout jejího cíle, o němž mluví lidé z jejího okolí. Tedy odejít v době, kdy bude na vrcholu. Spolková republika se však nebude ve skvělé ekonomické kondici nacházet věčně. Pod povrchem hospodářského rozkvětu se totiž skrývají i méně příjemné faktory, které, až jednou budou historici zkoumat éru Angely Merkelové, mohou zamíchat jejím hodnocením.
Kdo navštívil v poslední době téměř jakékoliv německé město, zřejmě zaregistroval vyšší věkový průměr místního obyvatelstva. Ostatně před jeho dalším růstem varuje vedle řady dalších odborníků také vlivný německý ekonom Hans-Werner Sinn. Ten upozorňuje, že „Německo stárne rychleji než téměř jakákoliv země světa a má méně narozených dětí v poměru k počtu obyvatel než všechny ostatní vyspělé země světa“.
Sinn poukazuje na následky, které může tento vývoj přinést. Jde především o finanční krizi penzijního systému, jež se negativně projeví ve druhé polovině dvacátých let a bude kulminovat v následující dekádě. Jejím důsledkem mohou být i spory o rozdělení bohatství mezi mladou a starší generací, které mají potenciál nabourat německý politický systém.
Jak uvádí Hans-Werner Sinn, Německo se pod vlivem demografických změn stává gerontokracií. Již dnes si žádná strana nemůže dovolit jít proti zájmům penzistů. Mediánový věk voliče je v současnosti 49 let, ve dvacátých letech se zvýší na 53. Následky se podle Sinna projeví i v dalších oblastech: Vzhledem k tomu, že většina obyvatelstva bude dávno za vrcholem své produktivity, odrazí se to negativně na výkonu celé ekonomiky.
Stárnutí populace a nutnost reformovat penzijní systém neřeší pouze Německo, jeho situace je ale ze všech evropských zemí nejhorší. Současná doba díky ekonomické prosperitě nabídla možnost alespoň se pokusit následky demografických změn zmírnit. Sinn navrhuje, aby stát vytvořil lepší podmínky pro rodiny, jako jsou třeba dostupná péče o malé děti či finanční pobídky. Za následováníhodný příklad považuje Francii, kde je porodnost výrazně vyšší než v Německu.
Namísto toho otevřela Angela Merkelová dveře imigraci. Jenomže ta jako řešení vymírání populace má příliš mnoho slabých míst a vedlejších negativních dopadů. Sinn navíc udává výpočet OSN z roku 2001, podle nějž by ke stabilizaci německého penzijního systému a udržení poměru mezi starými a mladými na stejné úrovni jako v roce 1995 i v roce 2050 bylo nutné, aby ročně přišlo do Německa 3,4 milionu imigrantů. Vzpomeňme si, jak velkou paniku způsobil příchod ani ne poloviny tohoto počtu v roce 2015, kdy vrcholila migrační krize.
Také německý statistický úřad na začátku roku 2016 upozornil, že se spolková republika nemůže spoléhat na to, že nárůst přistěhovalectví vyřeší její demografické problémy. K vyrovnání rostoucího rozdílu mezi počty lidí v produktivním a důchodovém věku by podle něj pomohlo, kdyby se během následujících 25 let každý rok nově zapojilo do pracovního procesu 470 tisíc přistěhovalců. Na vrcholu migrační krize sice zaznamenalo Německo více než milion žádostí o azyl, ne všichni přistěhovalci se však mohou snadno uplatnit na německém pracovním trhu.
I proto nebude integrace příchozích cizinců do německé společnosti jednoduchá. Politikům se sice podařilo téma imigrace téměř vymazat z letošní předvolební kampaně, pod povrchem však stále vytváří v německé společnosti napětí. Svědčí o tom slova psychologa Stephana Grünewalda, který v rozhovoru pro týdeník Der Spiegel komentoval průzkum, jejž o stavu německého politického života prováděl pro Rheingold Institute: „V hloubkových rozhovorech chtěli všichni respondenti mluvit hlavně o uprchlické krizi, uprchlické krizi a znovu o uprchlické krizi. Ačkoliv byla tak elegantně vytlačena z kampaně, zůstává bolavým místem, se kterým politici nic nedělají.“
Migrační krize podle Grünewalda uvedla Němce do dilematu, na které stále nenašli uspokojivou odpověď: „Máme otevřít dveře, nebo je přibouchnout? Na jednu stranu chtějí Němci být součástí vítací kultury, ale současně mají strach, že budou zaplaveni cizinci a jejich země se změní k nepoznání. Proto chtějí, aby politici dali dohromady plán, jak nalézt kompromisní řešení. Ale oni to nedokázali a voliči se cítí opuštěni.“
Navíc hrozí, že se situace z roku 2015 může v budoucnu opakovat. Nejhorší migrační tlak totiž zastavilo až uzavření balkánské cesty, při kterém hrála důležitou roli dohoda s Tureckem o vracení migrantů přicházejících do Řecka zpět na turecké území. Ankara se přitom kvůli autoritářským tendencím svého prezidenta Recepa Tayyipa Erdoğana stává stále nedůvěryhodnějším partnerem.
K dalším problematickým rozhodnutím Angely Merkelové patří zachraňování Řecka, které jde především z kapes německých plátců daní. Přes veškeré úsilí, záchranné balíčky a reformy stojí tato balkánská země neustále na pokraji recese a pouze v některých kvartálech zaznamenává nepatrný hospodářský růst. Velikost jejího hospodářství zůstává 27 procent pod úrovní, na níž bylo před propuknutím finanční krize. Nezaměstnanost v době, kdy v jiných zemí Evropy atakuje historická minima, dosahuje téměř 22 procent, ve věkové skupině do 25 let pak dokonce děsivých 44 procent. Zdá se, že medicína, již Řecku nadiktovali mezinárodní věřitelé a se kterou je jméno německé kancléřky úzce spojeno, nefunguje.
Nejen pro německá média se stalo Řecko nudným příběhem, a i když jeho stav není lepší než před pár lety, mnoho si o něm nepřečteme. Nicméně bez odepsání významné části dluhu nemá nejmenší šanci jej splatit nebo alespoň stabilizovat na dlouhodobě udržitelné úrovni. A právě Německo se odpisu dluhu nejvehementněji brání, protože se ho nejbolestivěji dotkne.
Přes problémy s Řeckem je ale evropská měnová unie pro Německo stále nesmírně výhodná. Nízký kurz pomáhá exportérům, kteří tvoří páteř německé ekonomiky a opakovaně vytvářejí tučně přebytky platební bilance. To se nelíbí jiným zemím měnové unie a také Evropská komise po Německu požaduje, aby svou politiku změnilo a spíše usilovalo o větší domácí poptávku než o silný vývoz.
V eurozóně navíc sílí zájem o reformu, přičemž jedním z jejích klíčových atributů má být vznik společného rozpočtu. Tedy opět balíku peněz, do nějž by nejvíce přispíval právě Berlín. Německo je s eurozónou silně provázané a její budoucí vývoj pro něj nemusí být tak výhodný jako dnes.
Jedním z nejdražších rozhodnutí Angely Merkelové bylo úplné odstoupení od jaderné energetiky, k němuž se odhodlala v roce 2011 po havárii elektrárny ve Fukušimě. Podobně jako v jiných případech ani tento krok kancléřka předem nekonzultovala se zahraničními partnery.
Výsledky takzvané Energiewende po šesti letech zhodnotila studie konzultantské firmy McKinsey. Její analytici upozornili, že tato politika slaví úspěch pouze tam, kam plynou štědré subvence z kapes daňových poplatníků. V opačném případě jsou výsledky tristní. To se týká hlavně snižování emisí oxidu uhličitého. Jejich objem vloni v Německu meziročně naopak stoupl.
Autoři poukázali i na vysoké náklady na přeměnu energetiky. Německé domácnosti přispívají od letošního ledna na rozvoj alternativních zdrojů průměrnou částkou 6,88 centu (asi 1,8 koruny) na každou kilowatthodinu. To je o 8,3 procenta více než před rokem. Uvedená suma navíc v následujících letech dál poroste. S jejím snížením lze počítat až po roce 2020.
Německá domácnost nyní za 1 kWh v průměru platí 30,38 centu (v přepočtu asi 7,90 Kč). Na začátku roku 2016 to bylo 29,35 centu. Je to 47 procent nad průměrem Evropské unie, zdůrazňuje studie McKinsey.
Ekonomický institut DICE při Düsseldorfské univerzitě ve své studii zase odhadl, že za zhruba pět let trvání spolkla Energiewende 150 miliard eur (3,9 bilionu korun). Do roku 2025 náklady přechodu na obnovitelné zdroje v Německu dosáhnou jen na poli výroby elektrické energie 520 miliard eur (13,52 bilionu Kč). Podle DICE tak německá čtyřčlenná rodina zaplatí za odklon od fosilních paliv a jaderné energie přes 25.000 eur (650 tisíc korun).
V posledních měsících se navíc rozhořel skandál okolo podivných praktik německých automobilek, které hrají zásadní roli v německém hospodářství. Vedle manipulací s emisemi dieselových motorů koncernu Volkswagen se do popředí dostala i údajná dlouholetá kartelová ujednání německých výrobců Volkswagen, BMW, Daimler, Audi a Porsche, kterým hrozí miliardové pokuty. Podle serveru Politico.eu se jedná o politicky citlivou záležitost, neboť všechny etablované politické strany jsou příliš propojené s automobilovým průmyslem.
Kancléřce Merkelové se podařilo i toto téma mediálně ovládnout díky uspořádání takzvaného dieselového summitu. Německé automobilky na něm slíbily, že na své náklady upraví software u více než pěti milionů dieselových aut tak, aby vypouštěla méně škodlivých emisí. Podle většiny komentářů však dohoda problém dostatečně nevyřešila.
Velmi ostře se vyjádřil renomovaný komentátor Wolfgang Münchau píšící mimo jiné pro Financial Times: „Jedná se o kartel, který podkopával hospodářskou soutěž dvě desetiletí. Kdyby se jednalo o firmy mimo EU, chovali bychom se k nim jako ke kriminálníkům. Neorganizovali bychom s nimi summity. (…) Klíčovou otázkou není, zda je diesel v dlouhodobé perspektivě odepsaný – dokonce i německý automobilový průmysl to akceptuje – ale jak by k tomu mělo dojít a v jakém časovém rámci. Německý automobilový průmysl není připravený dodávat na trh hybridní motory, a už vůbec ne elektrické (…) Pokud automobilový průmysl funguje prostřednictvím kartelu, vývoj alternativních technologií je potlačený.“
Münchau dále varuje, že německé hospodářství a jeho exportní úspěchy (osmiprocentní přebytek běžného účtu) jsou do značné míry výsledkem různých forem průmyslového protekcionismu a makroekonomického merkantilismu, jako je třeba tlak na snižování německých mezd ve srovnání s obchodními partnery. „Taková politika funguje jen do určité doby. Merkantilismus spojuje problémy eurozóny a automobilového průmyslu. Ani jedno z toho není udržitelné způsobem, jakým je to v současnosti spravováno,“ napsal pro analytický portál Eurointelligence.com.
U některých z výše popsaných obtíží se v době jejich vzniku zdálo, že budou Angelu Merkelovou stát její politickou kariéru nebo minimálně značně oslabí její popularitu. Zatím se jí však vždy podařilo potíže ustát a přesvědčit Němce, že nikdo nedokáže vést spolkovou vládu lépe než ona. Problémy jako integrace imigrantů, nedostatky ve fungování eurozóny nebo demografické potíže spojené se stárnutím obyvatel však stále zůstávají nedořešeny. A mohou se s ještě větší silou znovu vynořit ve chvíli, kdy ekonomické ukazatele nebudou tak příznivé jako v současnosti. Možná, že v té době už bude v čele spolkové vlády kancléřčin nástupce. Uvidíme, zda se do nich pustí s větší vervou než ona.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024