25. září, 2016 Tomáš Fošum
Patří těmto usměvavým pánům budoucnost? Vlevo Heinz-Christian Strache, uprostřed Norbert Hofer. Foto: Facebook/norberthofer2016
Kdy naposledy poutala funkce rakouského prezidenta takovou pozornost? Nejspíš v osmdesátých letech, kdy se provalilo, že Kurt Waldheim má nacistickou minulost. U nás byl docela známý Thomas Klestil, ale to hlavně díky svému českému původu a přátelským vztahům s prezidenty Václavem Havlem a Václavem Klausem. Jinak post rakouského prezidenta bývá spíše jen předmětem politologických akademických debat. Na jednu stranu totiž rakouská hlava státu sídlí v majestátním Hofburgu a má z ústavy velice silné pravomoci, když může například bez udání důvodu rozpustit parlament nebo odvolat kancléře. Na stranu druhou ovšem žádný prezident těchto pravomocí dosud nevyužil. Ti dosavadní se drželi zpátky a každodenní politiku přenechávali vládě v čele s kancléřem. Není divu, že většinu z nich za rakouskými hranicemi v podstatě nikdo neznal.
To se ovšem nyní může změnit. Letošní prezidentské volby se staly jednou z evropských událostí roku. Ani ne tak proto, že rakouský ústavní soud nejprve zrušil výsledky druhého kola kvůli problémům při sčítání hlasů a posléze se opakované druhé kolo muselo z technických důvodů přeložit z října na prosinec. To je spíše kuriozita. Volba prezidenta se stala ostře sledovaným soubojem hlavně kvůli Norbertu Hoferovi, jenž ve zrušených volbách těsně prohrál, ale momentálně má vyšší preference než jeho protikandidát Alexander Van der Bellen. Usměvavý Hofer je totiž dlouholetým ideologem Svobodné strany Rakouska (FPÖ), kterou na přelomu 20. a 21. století „proslavil“ Jörg Haider, jehož některé výroky se těžko odlišovaly od těch Hitlerových. Dnes vede stranu Heinz-Christian Strache, který je stejně jako Haider označován za kontroverzního.
Ve srovnání s Haiderem a Strachem vystupuje Hofer o hodně umírněněji a tváří se jako muž dialogu. Sympatie budí též tím, jak se vyrovnal se svým vážným zraněním. Přesto by jeho vítězství znamenalo po Brexitu další špatnou zprávu pro Západ. Svobodní totiž patří k politickým subjektům, které zneužívají jinak pochopitelných obav z velké migrační vlny valící se na Evropu. Pro základní orientaci, jaké hodnoty Hofer prosazuje, stačí fakt, že se během předvolební kampaně na vlastní žádost sešel s českým prezidentem Milošem Zemanem. Kromě podobných názorů na uprchlickou krizi oba muže spojuje nejednoznačný přístup k Evropské unii, když střídavě mluví o prohlubování evropské integrace a možném referendu o setrvání svých zemí v EU. Hofer též sdílí s českým prezidentem jisté pochopení pro Vladimira Putina, který v rozporu s mezinárodním právem okupuje část Ukrajiny a na zapřenou s ní vede válku.
Je proto s podivem, když četní našinci vydávající se za prozápadní demokraty fandí Hoferovi. Stejní lidé obvykle tleskali Brexitu a v současnosti si buď „neumí vybrat“ mezi Donaldem Trumpem a Hillary Clintonovou, nebo otevřeně fandí Trumpovi, jenž zpochybňuje euroatlantické spojenectví. Rakušanům, Britům nebo Američanům samozřejmě nikdo nemůže mluvit do toho, jak hlasují. Ovšem v českém životním zájmu je prohra politiků, kteří rozbíjejí jednotu západního společenství. Nacházíme se v příliš bouřlivých časech na to, abychom si mohli dovolit trestat establishment, jak svou podporu Hoferovi či Trumpovi někteří zdůvodňují.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025