Napětí kolem Ukrajiny umocnilo složitost vztahů mezi EU a Ruskem

18. února, 2022 RUBRIKA Střední Evropa


imagePUVladimir Putin si drží evropské státníky od těla. Nedávno se o tom přesvědčil i Emmanuel Macron. Foto: Wikimedia Commons/kremlin.ru

 

Rusko shromáždilo více než sto tisíc vojáků na ukrajinských hranicích a začalo klást Západu podmínky. Ve vážné krizi, která vyvolává akutní představu hrozby rozsáhlé konvenční války na starém kontinentu, zůstává Evropská unie jako celek víceméně stranou. Byť je největším ruským obchodním partnerem, Kreml ji okatě přehlíží a žádá si u stolu Spojené státy.

 

Ruský prezident Vladimir Putin vytvořil dnešní vážnou krizi zřejmě mimo jiné proto, aby vyzkoušel odolnost Západu a jeho ochotu se postavit po bok Ukrajiny, která je terčem ruských válečných příprav. Naformuloval záměrně podmínky, jež jsou pro západní demokracie nepřijatelné. Na jejich splnění prý závisí, zda bude válka, nebo ne. Od té doby se nechává obletovat západními státníky. Ti se snaží rychle vymyslet, jak sice tyto podmínky odmítnout, ale zároveň kremelskému carovi umožnit „slézt ze stromu“ bez ztráty prestiže – a tedy zachránit Evropu a svět před válečným požárem. Jedni přirovnávají situaci k chování západních mocností vůči Hitlerovi v letech 1938–39. Druzí se naopak pokoušejí ruský režim pochopit a pokusit se o návrat k někdejší selance takřka harmonických vztahů, které mezi Západem a Ruskem panovaly od 90. let minulého století až zhruba do roku 2008.

Mnozí mají ještě v živé paměti tiskovou konferenci ruského premiéra Viktora Černomyrdina v Bruselu někdy v roce 1994, kdy po celkem konstruktivních jednáních s čelnými představiteli Evropské unie otevřeně spekuloval o tom, že by se Rusko mohlo jednoho dnes stát – tak či onak – její součástí. Byly to bouřlivé doby, kdy se Rusko po počátečním hlubokém chaosu a propadu ekonomicky vzpamatovávalo a jeho čerstvý „kapitalismus“ ještě nebyl zcela systémem ovládaným oligarchy napojenými na mocenské centrum v Kremlu. Čekaly ho sice špatné časy včetně katastrofální devalvace rublu v roce 1998, ale vztahy se Západem byly vlastně dobré a západních investic rychle přibývalo. Leckterý politik na Západě i na Východě se tehdy oddával snění o „veliké Evropě“ sahající od Lisabonu po Vladivostok.

Vladimir Putin po příchodu k moci v roce 2000 posílil měnovou a daňovou disciplínu, zavedl určitý pořádek a spustil sociální programy, které mu zajistily popularitu. Docela rychle se však podobně jako někdejší sovětští vůdci ocitl pod kletbou snadných příjmů z ropy, plynu a dalších surovin. Ta podvázala zájem ústředních míst o rozvoj těch několika málo progresivních průmyslových odvětví, ve kterých Rusko vynikalo. Rozbitím soukromé ropné společnosti Jukos a uvězněním jejího majitele pak Putin nastoupil novou, autoritářskocentralizační etapu, kdy ekonomiku země ovládá Kreml a jemu věrná vrstva bohatých oligarchů.

Útok NATO na Bělehrad v kosovské válce v roce 1999 posílil podezření Moskvy vůči Západu, které pak sílilo s každým konfliktem, na nějž měla jiný názor. Postoje Ruska a EU se potupně vzdalovaly a nedůvěra houstla. Dějiny vzájemných vztahů za poslední dvě desetiletí jsou sledem zklamání a osočování. Čím dál asertivnější kremelský režim stále hůře nesl kritická stanoviska unijních summitů a ministerských zasedání nebo rezoluce Evropského parlamentu. Zmíněné sny o „velké Evropě“ se definitivně rozplynuly poté, co NATO vojensky zasáhlo v Libyi v roce 2011, a potom, co Putin po návratu do prezidentského křesla v roce 2012 nechal surově rozehnat masové demonstrace na moskevském Bolotném náměstí, což se neobešlo bez odezvy ze strany EU. A tak dále.

Rusko se od té doby prezentuje jako útočná, autoritářská mocnost; v roce 2014 se zmocnilo ukrajinského Krymu v rozporu se základními principy mezinárodního práva a rozpoutalo dodnes neuhašený konflikt na Donbasu. Dohoda o partnerství a spolupráci z roku 1994 se stala bezpředmětným dokumentem. EU sice formálně provádí politiku vůči Rusku podle ve smlouvě obsažených „pěti řídících principů“, ale ve skutečnosti si neví rady se vztahem k obrovské sousední zemi, která se stále více vzdaluje od původních představ sbližování a konvergence.

 
Úsměvy v Pekingu

Západní investice ochably po ruské invazi do Gruzie v roce 2008 a takřka úplně ustaly od zmíněné anexe Krymu v roce 2014. Sankce Evropské unie a Spojených států, které od té doby platí, dopadají na ruskou ekonomiku nejen omezováním obchodu a západních investic, ale také podvazují podnikatelské možnosti ruských firem v zahraničí. Pokud Rusko napadne Ukrajinu, zavede Západ další, „masové a zničující“ sankce, které dočista ochromí vzájemné ekonomické vztahy – a urychlí odklon Ruska od Západu a jeho sbližování s Čínou.

Pro Rusko by to nebyla žádná výhra. S Čínou ho sice pojí podobná koncepce autoritářského politického uspořádání, ale jinak se jejich zájmy objektivně střetávají či míjejí. Peking bude nepochybně stát o suroviny, jichž se mu nedostává, ale sotva nabídne otevření svého trhu pro ruské zboží – a to navzdory všem úsměvům při posledním setkání Putina s čínským vůdcem Si Ťin-pchingem při zahájení zimní olympiády v Pekingu. Pokud se v důsledku ruského vojenského harašení proti Ukrajině svět jasně rozštěpí na dva tábory, západní a čínsko-ruský, bude v tom druhém Rusko nepochybně tahat za kratší konec.

Evropská unie je hlavním obchodním partnerem Ruska; do jejích členských států směřuje 37 procent ruského exportu, převážně ovšem plynu a ropy. Diverzifikace zdrojů, zejména rychlé zvyšování kapacit pro příjem a zpracování dováženého zkapalněného plynu v EU, tudíž dělá vrásky na čele ruským politikům i kapitánům firem, jako je Gazprom. V případě útoku na Ukrajinu tento trend nepochybně zrychlí. Ostatně už dnes můžeme sledovat, že je Evropa schopna aspoň krátkodobě své potřeby takto uspokojovat. Ve střednědobém výhledu pak bude tato snaha pokračovat bez ohledu na výsledek ruského vojenského vyhrožování, protože se Evropa zavázala, že se bude zbavovat závislosti na fosilních palivech. Pro Rusko by to měla být výzva konečně rozšířit svou exportní nabídku – s tím, že při normálních vztazích s EU by se mu dostávalo alespoň rovného zacházení.

Místo úsilí o provázání s evropským „jednotným trhem“ dává Rusko stále zřetelněji najevo, že pro něj není EU žádným zajímavým partnerem. Příkladem tohoto přezíravého postoje se stala loňská návštěva vysokého představitele EU pro zahraniční politiku Josepa Borrella v Moskvě. Nejenže ho během ní jeho ruský protějšek Sergej Lavrov zesměšňoval a urážel (aniž by se slabý Borrell jakkoli bránil), ale ve stejnou dobu ruská bezpečnost zatkla opozičního politika Alexeje Navalného. Toho se přitom hodlal evropský emisar při jednání s Lavrovem zastat. Od konce loňského roku, kdy Rusko urychlilo koncentraci vojsk na ukrajinské hranici, pak už Kreml ostentativně nestojí o to mluvit s nadnárodní, ale z mocensko-vojenského hlediska bezvýznamnou EU. Dává jasně najevo, že jediným partnerem hodným jeho pozornosti jsou Spojené státy.

Americký prezident Joe Biden přistoupil loni na jednu schůzku s Putinem a i tak byl široce kritizován za to, že nepřinesla žádné zásadní výsledky. Rusové pak adresovali Američanům své požadavky: Ukrajina nesmí do NATO, Aliance nesmí mít základny v zemích (včetně Česka), které vstoupily po roce 1997, USA musí odvézt jaderné zbraně z Evropy. Podle očekávání na ně dostali negativní odpověď, ale dosáhli toho, že se s nimi jedná. Následovala schůzka ministra Lavrova s americkým protějškem Anthony Blinkenem a na nižší úrovni rokovali Rusové se Severoatlantickou aliancí a také v rámci Organizace pro bezpečnost a spolupráci v Evropě. Když se na americké straně nic moc nehýbalo, otevřelo Rusko blahosklonně dveře Evropanům – do Moskvy se vydal francouzský prezident Emmanuel Macron, který s Putinem strávil šest hodin, aniž pak mohl oznámit jakýkoli průlom. Do ruské metropole dorazil v polovině února také nový německý kancléř Olaf Scholz. Ruští diplomaté se zúčastnili dvou kol jednání v takzvaném normandském formátu, tedy ve složení Francie, Německo, Rusko a Ukrajina.

To je ostatně jediné fórum, kde se znepřátelené země přímo setkávají. Putin totiž ostentativně odmítá nabídky od ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského, aby jednali napřímo. Zdůvodňuje to tím, že Ukrajina nedodržuje takzvané minské dohody z let 2014–15 uzavřené pod dohledem Německa a Francie po ruské anexi Krymu. Právě radikálně odlišná interpretace jednotlivých ustanovení této dohody Moskvou i Kyjevem je jedním z mnoha uzlů, na nichž se zadrhávají pokusy o nalezení smíru. Příliš pak nepomáhá, když prezident Macron po schůzce s Putinem prohlašuje, že právě minské dohody a jejich dodržování jsou klíčem k urovnání konfliktu.

 
NATO pookřálo

Dokud tedy Spojené státy mlčí, Rusko jaksi blahosklonně akceptuje zájem evropských zemí. Předvádí ochotu s nimi promlouvat, s jednou po druhé, přičemž se pokouší dávkovat své vzkazy tak, aby do evropských řad zaselo co největší zmatek. V Kremlu musejí mít radost, když vidí polskou, litevskou, nebo třeba i českou kritiku Macronových pokusů „pochopit“ ruské starosti. Nebo litanie evropského tisku na adresu kancléře Scholze, který se zdráhá položit na jednací stůl trumf v podobě případného nespuštění plynovodu Nord Stream 2. Nebo když ruský vladař jedná se skupinou italských podnikatelů, kteří pak šíří zvěst o osvíceném muži v čele obrovské země, jehož argumenty je třeba vzít v potaz.

Evropský ministr zahraničí Borrell se zatím věnuje jiným věcem, třeba řízení americko-evropského energetického výboru. A vykládá, že jsme sice svědky nejhoršího napětí od konce studené války, ale bezprostřední ruský útok nehrozí. Pokud ho ovšem někdo poslouchá. Evropská unie v této krizi opět selhává, ačkoli se odehrává v Evropě, podobně jako jugoslávská válka před třiceti lety. Navzdory všem dobrým úmyslům, prohlášením, dokumentům a usnesením opět konstatujeme nedostatek strategické vize, institucionální kapacity a zejména politické vůle postupovat společně a konečně dát dohromady alespoň nějakou vojenskou sílu. Je celkem jedno, že se Rusko podle toho zařídilo; vadí však neschopnost evropských lídrů se domluvit na jednotné linii a podpořit ji mocensky i vojensky. A to navzdory všem hlasitým řečem o „strategické autonomii“ a „geopolitické Evropské komisi“.

Toto konstatování není důvodem k nějakému bědování či pesimismu. Už jen hrozba ruské invaze na Ukrajinu nesmírně posílila Severoatlantickou alianci jako hlavního garanta míru a evropské bezpečnosti. Neshody mezi politiky evropských zemí jsou drobné a zanedbatelné ve srovnání se shodou v tom zásadním, a to je společná obrana opřená o článek pět Washingtonské smlouvy. Není divu, že za řinčení zbraní na evropském východě se členstvím v NATO vážně zaobírají dosud hrdě neutrální Finsko a Švédsko a jejich obyvatelstvo to podle průzkumů většinově podporuje. Spojené státy, které se už řadu let snaží jaksi vyvázat z Evropy a soustředit se na vojenské hrozby v Tichomoří, se chtě nechtě musejí tváří v tvář Putinovu nebezpečnému provokování vracet k prioritní transatlantické bezpečnosti. Vzpomeňme si, že před dvěma lety prezident Macron ještě alianci diagnostikoval „mozkovou smrt“.

Většina členských zemí EU je také členy NATO, takže o provázanosti evropské a transatlantické bezpečnosti netřeba pochybovat. Je sice škoda, že se EU není zatím schopna chovat ve světě jako mocnost prvního řádu. Její ekonomická síla a politická přitažlivost z ní ale beztak činí prvořadého hráče, zatím aspoň pro mírové poměry a jejich udržení. Autor článku by se nedivil, kdyby právě kdesi v Severoatlantické alianci, kdesi ve Washingtonu, se už dnes rodily úvahy o tom, jak Rusku nabídnout – nebo naznačit – že budoucnost Ukrajiny skutečně není v NATO. Už proto, aby Putin mohl slézt z onoho stromu, kam se sám zahnal. Ukrajina by výměnou dostala lepší vyhlídky na sbližování s EU nebo něco takového. Nestalo se ostatně Finsko, na jehož neutralitě Sovětský svaz trval, za desetiletí studené války příkladnou demokracií a tržní ekonomikou?

autor:

design: Patrik Michl, created by KRYOBYTE s.r.o.