05. května, 2014 Bernd Posselt
V celé Evropě a také v Česku se rozhořela debata o tom, jakou roli může a má hrát v současnosti to, co se tajnosnubně nazývá “konzerativním”. Diskuse zachvátila nejen křesťansko-demokratické a liberálně-konzervativní strany, ale také intelektuály, církve a předpolitickou arénu. K tomuto tématu přinášíme esej, jejž exkluzivně pro Demokratický střed napsal europoslanec za bavorskou CSU a prezident Panevropské unie Bernd Posselt.
Často je citován Franz Josef Strauß, před 25 lety zemřelý bavorský ministerský předseda: „Být konzervativní znamená pochodovat na špičce pokroku”. Jeho slavný výrok je politickou obměnou jednoho daleko staršího citátu, který 20. listopadu 1887 použil vídeňský publicista slezsko-meklenburského původu Karl von Vogelsang ve svých novinách „Domov”: „Konzervativním může být jen to, co kráčí živé vpřed”. Nepoměrně zásadnější než tyto bonmoty vyhraňující se vůči reakcionářství i rovnostářskému pokroku je ale Straußův postřeh, že konzervativismus znamená v 18. století něco jiného než ve století 19. nebo 20.
Toto zjištění lze rozšířit s pohledem na různé kontinenty, náboženství, regiony a kultury. Sunnitský konzervativec z Egypta má právě tak málo společného s americkým konzervativcem z protestantského biblického pásu (na jihovýchodě USA, pozn. red.) jako se středoevropským katolickým konzervativcem z Krakova. Leckteré konzervativně se nazývající hnutí pozvedlo právě toto na esenci konzervativismu: to, že se vzpírá univerzalitě a odvíjí se vždy pouze z konkrétní situace. Na to se odvolávají především všichni protikřesťanští a novopohanští takzvaní konzervativci na Nové pravici, která o sobě v poslední čtvrtině 20. století dává slyšet hlavně ve Francii.
Konzervativcem dříve a dnes
Slovo “konzervativní” má pohnutou a blyštivou historii. Její cesta započala „Vzpomínkami na revoluci ve Francii”, které roku 1790 sepsal jako odpověď na Francouzskou revoluci Edmund Burke, a pokračovala křesťansko-romantickým časopisem Le Conservateur, který v letech 1818 až 1820 vydával François René de Chateaubriand. Za konzervativní se ale vydávaly tak rozličné fenomény jako klasická aliance trůnu a oltáře v 19. století, lidová „konzervativní revoluce” mezi První a Druhou světovou válkou nebo křesťanské evropanství v západní Evropě 50. a 60. let. V naší době se konzervativismus stal svévolným pojmem zastřešujícím všechny ne-levicové síly v Evropské unii.
Může si pak člověk s tak mnohoznačným slovem vůbec něco počnout? Tato otázka přiměla také mne, abych se nevnímal pouze jako „konzervativec”. Charakteristika, o kterou nám jde, může mít přesto zásadní pozitivní význam, ale nesmí být zbavena duchovní náplně a živé vize budoucnosti. Pokud platí, že konzervativec neuchovává odumřelé dřevo, nýbrž že chrání kořeny, pečuje o ně a posiluje, aby z nich vždy znovu mohl vytrysknout nový život, jde tudíž o kořeny. Jsou to kořeny stromu, květiny anebo nebezpečného plevele?
Evropský konzervativismus vznikl jako hnutí na přelomu 18. a 19. století, přičemž koření v klasické filozofii a v křesťanství. Také dnes může být pro budoucnost našeho kontinentu pozitivní a podstatný, nikoli ale v tom, co bylo, ale v tom, co platí navždy.
Od rakousko-židovského spisovatele Williama S. Schlamma jsme my mladší často slýchávali bonmot, že pro něj konzervativismus není nic jiného než „Mozart, malování vajíček a deset přikázání”. Zamýšlel tím nadčasovou kulturní a k Bohu směřující krásu (tak to vnímal alespoň Schlamm), lidský rozum a souřadnice židovsko-křesťanské víry.
Naopak Strauß, který uměl být zcela pragmatický, hovořil na vrcholu svých grandiózních mnohahodinových řečí vždy o „božím mravním zákonu”, tedy nikoli o nějakých pomyslných „hodnotách” nebo „náboženských tradicích”, ale o trvale platném řádu, který se klene nad lidmi a jejich časem. Zde se to „křesťanské” a „konzervativní”, o nichž právem řekl freiburgský arcibiskup Robert Zollitsch, že jsou podvojné, přirozeně setkává.
Křesťansko-demokratické a křesťansko-sociální hnutí vzniklo v 19. a 20. století v těsné pospolitosti se starším křesťanským konzervativismem, ale pak se z něj vyvázalo, nezřídka během prudkého lámání.
Tento vývoj započal ve střední Evropě na přelomu 18. a 19. století, a sice v obou velkých církvích. V katolickém myšlení zahájily hlubokou obrodu tak rozdílné osobnosti jako jihomoravan Clemens Maria Hofbauer v Habsburské monarchii nebo Bavor Johann Michael Sailer v dnešním Německu.
Tisíce duchovních a laiků tehdy působily proti ustrnulým zbytkům staré říšské církve v Německu a josefínského církevního systému v Habsburské monarchii, a to ve jménu ryzí zbožnosti, širokého vzdělání a aktivní sociální péče. Byl to v první řadě mladší a nižší klérus, který získal nové sebevědomí a nesl tuto inspiraci.
Bylo by proto stejně absurdní označit za konzervativce rýnské vůdce křesťansko-sociálního hnutí v 19. století Adolfa Kolpinga nebo pozdějšího mohučského biskupa Wilhelma Emmanuela Kettelera, stejně jako tuto značku přilepit na ty, kteří prosazovali ve Francii křesťansko-demokratickou myšlenku jako alternativu jednak k Francouzské revoluci s její agresivní záští vůči víře, jednak ke katolicko-feudálním snahám tuto revoluci zvrátit.
V oblasti Habsburské monarchie je nenajvýš zajímavé sledovat cestu, kterou od konzervativismu ke křesťansko-sociální reformě kráčeli znamenití šlechtici z Čech jako kníže Karl von Löwenstein nebo princ Alois von Liechtenstein.
Karl von Vogelsang – jeden z duchovních otců středoevropského sociálního katolicismu a pozdějších papežských sociálních encyklik, který se hodně zaobíral otázkou pracujících a defektů raného kapitalismu – se sice krok za krokem jako šéfredaktor vídeňských konzervativních novin „Vaterland” ocital v napětí s nejvýznamnější osobností českého konzervativismu knížetem Leo Thunem (který byl jeho vydavatelem). Pro Löwensteina a Liechtensteina představoval nicméně autoritu, bez které by např. nebyly myslitelné „Teze k řešení otázky dělníků” napsané v českém Novém Boru (Haid) v roce 1883, které inspirovaly vznik encykliky “Rerum Novarum” zveřejněné papežem Leo XIII. v roce 1891.
Tento posun se odehrál také v Itálii, kde na začátku 20. století založil charismatický kněz a přesvědčený bojovník za sjednocenou Evropu Don Luigi Sturzo Lidovou stranu (Partito Popolare). Ta představovala příznačně sociálně-reformní hnutí, ze kterého se později vyvinuli křesťanští demokraté, Katolická akce a konečně, také dnešní Evropská lidová strana (EPP).
Také zde se to neobešlo bez pnutí s konzervativními silami v církvi a společnosti. Podobnou cestou šli čeští křesťanští demokraté (KDU-ČSL) a také bavorští křesťanští sociálové (míněna CSU, pozn. red.).
Na sklonku 19. a prahu 20. století probíhal evropský konzervativismus různými směry. V anglo-saském světě, kde bylo křesťansko-sociální hnutí, ač mělo silné evangelické odnože, velmi slabé, vznikla na pravé straně politického spektra jedna velmi pragmatická a všem teoriím se vzpírající forma konzervativismu, jež zprvu konkurovala liberálům a pak labouristům. Ve Francii se konzervativní hnutí mnohde stáhlo do předpolitické oblasti nebo z něho vyrašila nová hnutí jako např. Action Française, která instrumentalizovala církev a křesťanství pro potřebu řádu, který ve výsledku křesťanský není. Od křesťanské demokracie odděloval francouzské konzervativce hluboký příkop a teprve rozkročený gaullismus našich dnů začal tyto různé směry a jejich dědice sjednocovat na půdorysu vágního společného světonázoru.
Ve střední Evropě a Habsburské monarchii byl konzervativismus většinou federalistický a namířen proti pruské snaze o dominanci. Severoněmečtí, welfští a středoněmečtí konzervativci kolem Konstantina Frantze a Onno Kloppa, stejně jako jejich jihoněmečtí a rakouští souputníci, byli evropskými v nadnárodním smyslu a zemskými patrioty. Němci byli nenajvýš ve smyslu Svaté říše římské národa německého s její proticentralistickou tradicí.
Národní element, který dnes spojujeme nesčetněkrát s konzervativismem, byl tehdy pokládán za levý. Tím jako dítě francouzské revoluce, jakobinismu a bonapartismu skutečně dočista byl. Typičtí konzervativci v Prusku se obrátili proti Bismarckovi a jeho maloněmecko-národní politice, když v něm spatřili “bílého revolucionáře”, který se v jejich očích neorientoval na legitimitu, ale přemýšlel bonapartisticky, a varovali před tím, že jeho politika povede k zániku Pruska – země, která podobně jako Rakousko rozuměla sama sobě jako mnohonárodnímu státu. A jejich varování se záhy naplnilo.
Bismarckovské splynutí nacionalismu a konzervativismu mělo za následek nejen zmizení Pruska, jehož existenci ukončili národní socialisté, ale počínaje rokem 1945 také dalekosáhlý kolaps konzervativismu severně od Mohanu. Zatímco jižně od něj – v Bavorsku, horním Švábsku, jižním Bádensku, Čechách a Rakousku – byl prostřednictvím katolicismu vstřebán do křesťansko-sociálního hnutí.
Nové impulsy, např. ekumenický Kreisavský kroužek, který významně podnítil německý odboj 20. července 1944 proti nacistům, nebo boj jihoněmeckých katolických kruhů proti Hitlerovi, přispěly po roce 1945 ve spolkové republice k založení stran CDU a CSU, které v odpovědi na hnědý teror znovuobjevily letité evropské základy, ale šly po nových cestách.
V národním socialismu a komunismu byl spatřován vrchol ničivé síly, jež vyvěrala z právního pozitivismu, jak tento vyšel z Francouzské revoluce a vrátil se zpět po Druhé světové válce v podobě přirozeného práva nadřazeného víře a svévolnému rozumu.
V Rakousku s jeho pozitivistickou Kelsenovou ústavou z roku 1920 zdomácněly myšlenky tohoto druhu v Rakouské lidové straně, která se kvůli reminiscencím na “křesťanský stavovský stát” (založený v roce 1934) přejmenovala po válce na Křesťansko-sociální stranu. V Německu vznikla toho času myšlenka unie CDU a CSU, která – jak se dnes mnozí mylně domnívají – neznamenala frakční rozdělení, ale kladla si za cíl překonat konfesní hranice tím, že založí dvě společné “C” (“C” jako christlich) katolických a evangelických křesťanů, tedy dvou ekumenických unií.
Zakladatelé CDU a CSU – rýnský panevropan Konrad Adenauer a legendární bavorský “Pepa” (Ochsensepp) Josef Müller – přitom usilovali také o zapojení konzervativních a liberálních sil, pakliže se hodily k jejich “C”. Od té doby platí, co nedávno formulovala v tradici svých předchůdců Angela Merkelová: křesťanské strany (CDU, CSU) v Německu a jistým způsobem také v Evropě mají křesťansko-sociální, konzervativní i liberální složku. Ale co to přesně znamená?
Tři kořeny evropského konzervativismu
Liberalismus mezitím pronikl do všech demokratických stran. Zformoval se v protikladu ke konzervativnímu řádu a svou orientací na kapitalismus oživil sociálně-demokratické a rovněž křesťansko-sociální hnutí coby svůj protipohyb. Jeho zásluhy a trvalá hodnota jsou v tom, že vycházeje z lidských práv odstranil feudalistické závislosti a stal se osvědčeným lékem proti sklonům křesťansko-sociálního tábora ke stavovskému státu nebo k dogmatizaci a dirigismu, ale i k antisemitismu, který v něm dočasně zuřil. Liberalismus dále významně přispěl k rozdělení moci podle Montesquieua a právnímu státu, o němž již Cicero řekl: „Jsme všichni služebníky zákonů, abychom mohli být svobodní”.
Problematické je naopak na liberalismu z křesťanského pohledu pokušení formulované velkým italským liberálem Benedettem Crocem roku 1935 v jeho knize „Dějiny Evropy v 19. století”: pokušení ustavit se jako „náboženství svobody”. Tento mocný duchovní směr, konstatuje Croce, vyhlašuje náboženství jako ryze privátní věc, kdo ale tvrdí, že „společnost jako celek je podřízena božím zákonům”, ten je liberály dán do klatby.
Na křesťansko-sociální protimluvy naráží také další aspekty liberalismu. Freiburgský teolog Albert Maria Weiß mu v roce 1904 ve své „Apologii křesťanství” vyčítal, že „zcela odděluje právo od povinnosti”.
Vogelsang se obrací proti představě státu jako nočního hlídače, ve kterém jednotlivé orgány fungují egoisticky, bez ohledu na celek a bez solidarity. Croce vnímá liberální myšlení jako takové, které „spatřuje smysl života v životu samotném”. V tomto ohledu je liberalismus dokonce duchovně srovnatelný se socialismem, který mu v mnoha oblastech protiřečí. Na to narážel po pádu železné opony papež Jan Pavel II., když varoval před tím, aby byl východní, tedy komunistický materialismus pouze nahrazen jeho západní variantou.
Křesťanské a konzervativní strany by měly své liberální kořeny označovat spíše za křesťansko-liberální, aby tento napjtatý vztah obešly a vyhnuly se tak relativismu pranýřovanému papežem Benediktem XVI. Signály, na které lze navázat, můžeme najít u klasika liberalismu z první poloviny 19. století Alexise de Tocquevilla. Ten v prvním svazku svého slavného díla „Demokracie v Americe“ zjistil, „že člověk nemůže vytvořit říši svobody bez dobrých mravů a ty nemůže upevnit bez dobré víry”. Rozlišovat mezi státem a církví podle něj nikterak nevyžaduje, aby se rozlišovalo mezi náboženskými a veřejnými ctnostmi, potažmo mezi křesťanem a občanem: „Despotismus se obejde bez víry, svoboda nikoli”. Liberální moment v křesťansko-demokratickém myšlení nelze vystihnout lépe.
Druhý, křesťansko-sociální kořen, pak evropským křesťanským demokratům pomohl k tomu, aby po velkých hospodářských a finančních krizích posledních let a také několika volebních porážkách v Německu a jinde překonali svou slabost vůči nevázanému liberalismu. Sociální ekonomika totiž není ekonomikou bez přívlastků, kterou kázal někdejší český prezident Václav Klaus, a nelze ji nadto ztotožnit ani s kapitalismem. Koření hluboko v katolickém sociálním učení a evangelické sociální etice. Jejich kritici jim dřívě i dnes vyčítají, že jsou „příliš obecné”, samotná křesťansko-sociální myšlenka ale nemůže poskytovat návody pro každodenní politiku, nýbrž slouží jako kompas v její spleti. U katolické sociální nauky jde o rovnováhu mezi různými důrazy: pokud jeden z nich převáží, vede to k choromyslnosti. Zřetelně se to ukazuje na vztahu solidarity a subsidiarity. Dlouho se zdůrazňovalo jednostranně to první, čehož následkem mnohdy pouze bytnělo úřednictvo sociálního státu. Po sjezdu CDU v Lipsku v roce 2003 začalo proto liberální vedení strany raději hovořit o subsidiaritě ve smyslu odpovědnosti sama za sebe. Oba principy, solidarita i subsidiarita, jsou rovnocenné a patří k sobě. Máme-li citovat nynějšího bavorského ministerského předsedu Horsta Seehofera: “Stát a společnost musí pomáhat těm, kteří chtějí, ale nemohou, ne ale těm, kteří mohou, ale nechtějí.”
K jádru křesťansko-sociálního myšlení by měl patřit také důraz na osobitost, dále vědomí toho, že rodina je starší než stát, jakož i orientace na veřejné blaho. Osobitost se odlišuje od individualismu poznáním, že člověk je sice povolán ke svobodě, má ovšem také povinnosti a své plné důstojnosti dosáhne teprve tím, že se otevře vůči společnosti a všelijakému komunitnímu životu. Skutečnost, že rodina je starší než stát, a proto má vlastní a vyšší právo, do kterého smí stát zasáhnout jen výjimečně, by měla přimět k úvahám ty, kteří považují za křesťansko-demokratické, aby měl hlavní slovo u výchovy dětí stát. Znovuobjevení sociální závaznosti vlastnictví a ochoty sloužit společnému blahu nejen profesně, ale i čestně a nezištně, se stalo po liberálně-egoistických výstřelcích posledních let a nejnovější kapitalistické krizi otázkou života a smrti. Všichni tři poslední papežové včetně toho současného došli ve svých sociálních encyklikách jednoznačně k tomu, že ochrana lidského života od početí až po přirozenou smrt zavazuje jako jádro křesťanské víry také (a právě) ty, kteří si dali slovo “křesťanské” do stranického programu, aniž by si přitom nárokovali monopol na pravdu o křesťanství.
Arcibiskup Zollitsch měl pravdu, když vyzval CDU a CSU k tomu, aby se nezpronevěřily svému “C” a oné zvláštní odpovědnosti, která z něho vyplývá. Lidovecká frakce v Evropském parlamentu odmítla na počátku svého nynějšího mandátu požadavek jednoho švédského “konzervativce” z Nových umírněných (strana Moderaterna), aby vyškrtla dodatek “křesťanští demokraté” ze svého názvu. Z toho vidíme, že také třetí kořen křesťanské demokracie (první je liberální a druhý sociální), totiž ten konzervativní, rychle propadá dezorientaci, ztratí-li kontakt s křesťanstvím. Patriotismus, kupříkladu, je konzervativní, ovšem jen pokud nezmutuje směrem k nacionalismu.
Richard Coudenhove-Kalergi z Čech, zakladatel panevropského hnutí po První světové válce, hovořil již tenkrát o „evropském patriotismu, který národní a lokální patriotismy nenahrazuje, nýbrž doplňuje a korunuje”, přičemž vyrůstá ze společné kultury západního světa. Zcela v tomto duchu vyzýval jeden ze zakládajících otců evropského sjednocení Francouz Robert Schuman Evropany k tomu, aby se „osvobodili od diktatury ryze národního úhlu pohledu”. Stejně jako jeho souputníci Konrad Adenauer z Německa a Alcide de Gasperi z Itálie věděl, že nikoli národ, ale Bůh je Bohem.
Řekneme-li „křesťansko-konzervativní”, není to žádný nový vynález, jak stále a znovu tvrdí dědici osmašedesátníků s poukazem na jimi uměle vytvořené „evropské hodnoty”, ale odkrytí odvěké kulturní reality, která v pozdní antice vyrostla z řecké filozofie, římského práva a křesťanské víry a byla po druhé světové válce opět vykopána z trosek nacionalismu a národních států.
K dědictví konzervativismu náleží také federalismus národů a národnostních skupin či států a regionů, které nemají být roztaveny, ale tvoří jednotu v různosti.
Konzervativní myslitelé jako Ir Edmund Burke v 18., kníže Leo Thun z Čech v 19. nebo Gerd-Klaus Kaltenbrunner a Thomas Chaimowicz z Rakouska ve 20. století poukazovali zas a znovu na to, že k tomuto myšlenkovému předivu patří také představa smíšené, pečlivě vyvážené státní a vládní formy, která umožňuje člověku se svobodně rozvíjet, ale současně krotí hříšné strany jeho přirozenosti.
Člověk není sám od přírody dobrý, a proto potřebuje instituce, které jej stabilizují, aniž by jej příliš omezovaly. To měl na mysli Aristoteles s jeho smíšenou vládou, jež zabraňuje, aby se monarchie zvrhla v tyranii, aristokracie v oligarchii a demokracie ve vládu lůzy. To je cíl konstitucionalismu Edmunda Burkeho, již zmíněné dělby mocí à la Montesquieu, evropského modelu společnosti, jak jej propagoval rakouský ministerský předseda Wolfgang Schüssel, stejně jako cíl německé ústavy a základních práv evropské ústavy uvedených v Lisabonské smlouvě.
Zrušená přikázání
Zastupitelská parlamentní demokracie je dnes společně se silným právním státem hájeným nezávislými soudci velmi ohrožena – touhou po referendové demokracii, která hladce přechází do mediálně řízené hysterie. Bez ustání slyšíme, že křesťansko-demokratické strany nemají zapotřebí vracet se ke svým světonázorovým základům, že stačí jen lépe vládnout. Pragmatismus nicméně nenahrazuje duchovní kompas, který se ozřejmuje soustavným a poctivým potýkáním se se svými tolik zapřísahanými třemi kořeny. Ty všechny jsou drženy pohromadě křesťanstvím – oním „C”, které se nesmí omezovat jen na svůj křesťansko-sociální proud. Edmund Burke mluvil o tom, že politika je řetěz generací a jako taková se zodpovídá předkům, současníkům a ještě nenarozeným. To dnes nazýváme „udržitelností”, která nás vyzývá k uchování stvoření. V tomto smyslu náleží také mnoho českých Zelených do konzervativního tábora.
Velký španělský spisovatel Ortega y Gasset vypráví v roce 1930 ve své knize „Vzpoura davu” o jednom Romovi, který se chtěl zpovídat, ale svědomitý farář se jej nejprve zeptal, zda zná desateroro přikázání. Odpověděl: „Chtěl jsem se je naučit, velebnosti, ale doslechl jsem se, že se mají rušit”. Ortega se na to konto znepokojeně táže: „Neodpovídá to současnému stavu světa? … Evropské přikázání pozbyla své platnosti, aniž by se nějaká nová objevila v dohledu.“ Německý spisovatel Ernst Jünger šel ještě o krok dále, když varoval, že by démoni mohli obydlet opuštěné oltáře.
Politické strany, hnutí i samotná státnost se mohou obnovit jen z hlubokého a programového základu, nikoli z toho, co rakouský autor Erik von Kuehnelt-Leddihn pojmenoval jako „zápach prázdné láhve”.
Bernd Posselt (z němčiny přeložil Jan Jüptner)
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025