27. února, 2024 Jan Blažek
„Tak domluveno, Viktore.“ Janez Janša (vlevo) a Viktor Orbán. Foto: Wikimedia Commons/European People's Party
Výše zmíněným kontroverzním zákonem se zřizuje nový úřad, který má zamezit, aby ze zahraničí plynuly finance maďarským politickým nadacím či individuálním opozičním politikům. Tedy zkrátka aktérům, kteří nejsou pod přímou kontrolou vlády a mohou si dovolit mít odlišný názor. Odpůrci zákona tvrdí, že se jedná o další z dlouhé řady opatření proti oponentům Orbánovy vlády, kteří už teď mají ztížený přístup k domácímu financování. Vláda argumentuje snahou bránit se vnějšímu vměšování do politického života či ovlivňování maďarských voleb. Veřejnosti sugeruje dojem, že zahraniční financování nutně znamená politický diktát zvenčí. „Kdo platí účet, vybírá muziku,“ je okřídlená fráze, která opanovala maďarský veřejný prostor skrze vládě příznivě nakloněná média.
Ponechme nyní stranou, že dokud byl Orbánův Fidesz v opozici, sám nad zahraniční finanční podporou rozhodně neohrnoval nos a vděčně přijímal peníze od německých politických nadací napojených na křesťanskodemokratické strany CDU a CSU. Závažnější je, že co příslušníci maďarské politické a hospodářské elity dnes doma chápou jako ohrožování národní suverenity, o to se sami pokoušejí v řadě evropských zemí.
Aby bylo jasno – teď nemluvíme o slovní podpoře vybraným politickým stranám a kandidátům, jako jsou například Směr premiéra Roberta Fica na Slovensku, Donald Trump v USA či české hnutí ANO vedené Andrejem Babišem. Nemluvíme o tom, že Orbán vystupuje v kampaních spřízněných subjektů a že doporučuje voličům v cizích státech, koho volit. Jde o to, že z Maďarska do zahraničí skutečně tečou finance na podporu politických ambicí osobností, které Orbán považuje za své spojence, a to už řadu let. Podle maďarských opozičních médií Viktor Orbán či s ním spojovaní aktéři „platí účty“ kromě už zmiňovaného Slovenska také například v Polsku, Slovinsku, Bosně a Hercegovině, Severní Makedonii. A pro mnohé poněkud překvapivě i ve Francii.
Začněme třeba právě v posledně jmenované zemi. Když loni podávala majetkové přiznání Marine Le Pen, krajně pravicová politička a příznivkyně ruského prezidenta Vladimira Putina, ukázalo se, že svoji předloňskou prezidentskou kampaň financovala mimo jiné půjčkou ve výši deseti milionů eur od maďarské banky MKB. Ta patří Orbánovu příteli z dětství a jednomu z nejbohatších Maďarů Lőrinci Mészárosovi. Ten začínal politickou kariéru jako starosta vsi, odkud Orbán pochází. Podnikal nejprve jako instalatér, do Orbánova nástupu k moci nepříliš úspěšně. Po roce 2010 ale jako zázrakem zbohatl a dnes má majetkové podíly v klíčových odvětvích maďarského hospodářství. Představa, že by jeho banka půjčovala do zahraničí peníze na politickou kampaň bez posvěcení z nejvyšších míst, je proto absurdní.
Marine Le Pen navzdory maďarským a ruským penězům na kampaň opět podlehla ve druhém kole stávajícímu prezidentovi Emmanuelu Macronovi. Z politiky ale neodchází, v příštích volbách hodlá znovu kandidovat a podle průzkumů nebude bez šance. Viktor Orbán a lidé z jeho okolí tak budou mít další příležitost si na ni vsadit, ve Francii totiž žádná obdoba maďarského zákona na ochranu národní suverenity v platnosti není. A pro srovnání – částka deseti milionů eur zhruba odpovídá čtyřem miliardám maďarských forintů, což je podle nezávislého maďarského informačního serveru Telex souhrn veškeré finanční podpory, jíž se ze zahraničí dostalo maďarským opozičním kandidátům v parlamentních volbách před dvěma lety.
Zatímco angažovanost Maďarska ve francouzské vnitřní politice je spíše novinkou, země západního Balkánu jsou dlouhodobě oblastí přednostního politického zájmu Budapešti. A tomu odpovídá i míra snah Orbánových vlád o usměrnění vnitropolitického vývoje v nich.
Možná si ještě někteří vzpomenou na Nikolu Gruevského, premiéra Severní Makedonie z let 2006–2016. Ve své době patřil mezi nejbližší Orbánovy spojence a vyznavatele jeho doktríny iliberální demokracie a centralizace politické a hospodářské moci ve státě. Maďarští investoři v době jeho vlády mohutně nakupovali makedonská média, která potom šla jednoznačně na ruku Gruevského straně Vnitřní makedonská revoluční organizace – Demokratická strana makedonské národní jednoty (VMRO-DPMNE).
Navzdory vší Orbánově podpoře ale Gruevského éra po deseti letech skončila výhrou opozice ve volbách roku 2016. Iliberální politik záhy poté čelil obviněním z korupce a zneužívání moci, v roce 2018 potom s pomocí maďarských orgánů utekl za přítelem Viktorem do Budapešti a požádal tam o azyl. Makedonskými soudy tedy mohl být odsouzen pouze v nepřítomnosti a k výkonu trestu nikdy nenastoupil. „Se spojenci má člověk zacházet čestně,“ zhodnotil tehdy premiér Orbán, proč jeho vláda zmařila volný průběh spravedlnosti v balkánské zemi.
Zůstaňme ale ještě chvíli na jihu Evropy a v roce 2018. Ve Slovinsku tehdy padla vláda, což nabídlo příležitost dalšímu Orbánovu spojenci, opozičnímu lídrovi Janezi Janšovi ze Slovinské demokratické strany (SDS). Chtěl rozjet velkou mediální kampaň v Orbánově stylu. Koneckonců straně SDS příznivě nakloněná média byla už v té době v rukou maďarských investorů a proslula titulními stranami, které inspiraci Budapeští nemohly zapřít: George Soros – obraz zla či S migranty do Evropy přichází kultura násilí. Ovšem právě tato média byla v kritický okamžik v mizerné hospodářské kondici. Nebylo ani na výplaty novinářům, z investorského hlediska šlo o debakl. Maďarští majitelé byli ale během pár dnů schopni zvýšit základní kapitál svých firem o milion eur, bankrot odvrátili a v kampani pak podpořili Janšu. Ten volby vyhrál, jen zpočátku nedokázal sestavit vládu.
Celou záležitost prověřovalo slovinské ministerstvo financí a věnovali se mu i investigativní novináři. Ukázalo se, že prostřednictvím osoby Pétera Schatze, někdejšího obchodního ředitele maďarského státního mediálního kolosu MTVA, vlastně do slovinských médií mohutně investoval maďarský stát. Po prohře SDS v parlamentních volbách roku 2022 maďarští majitelé či bílí koně ze slovinských médií vycouvali. Parlament v Lublani ale přesto nařídil prověrku jejich investic, která stále probíhá.
Zatímco Gruevského a Janšův příběh patří minulosti, další balkánský příjemce Orbánovy pomoci je stále u moci a skončit se jen tak nechystá. Je to Milorad Dodik, politik z Bosny a Hercegoviny a prezident tamní Republiky srbské. Podporovatel Putinovy agrese na Ukrajině a zastánce rozpadu Bosny a Hercegoviny podle etnického klíče. Chce revizi daytonské mírové smlouvy, jež ukončila bosenskou válku v roce 1995, a otevřeně si pohrává s démony nacionalismu, kteří v devadesátých letech minulého století v zemi způsobili krveprolití a etnické čistky.
U nás se o tom moc neví, ale Republice srbské v loňském roce hrozil de facto bankrot, neboť nebyla schopna refinancovat svůj dluh na finančních trzích. Z nesnází jí nakonec dokázala pomoc státní maďarská banka Eximbank, která jí půjčila 110 milionů euro (asi 2,8 miliardy českých korun) na velice výhodný úrok pět procent. Prezidentu Dodikovi tak zásah maďarské státní instituce umožnil politicky přežít a nadále volat po osamostatnění srbských ozbrojených sil v Bosně a oslabování kompetencí centrální vlády v Sarajevu.
To všechno se stalo přibližně v době, kdy generální tajemník NATO Jens Stoltenberg varoval před rostoucím vlivem Kremlu na tuto křehkou balkánskou zemi a před nebezpečím sílícího separatismu tamních Srbů. A zároveň v době, kdy maďarský státní dluh a finanční náročnost jeho obsluhy rostou do nebes. Státní Eximbank tak zřejmě půjčila Dodikovi peníze za výhodnějších podmínek, než za jakých si Orbánova vláda paralelně půjčovala na světových trzích. Tvrzení šéfa kanceláře maďarského předsedy vlády Gergelye Gulyáse, že bosenská půjčka je dobrou investicí, proto nepůsobí přesvědčivě. Alespoň z obchodního hlediska.
Přehled Orbánových spanilých jízd po evropské politické krajině zakončíme v Polsku. Strana Právo a spravedlnost (PiS) a její zakladatel Jarosław Kaczyński patřili dlouhá léta mezi Orbánovy přátele z nejoddanějších. Odlišné postoje k Putinově agresi na Ukrajině sice mezi spojence na nějakou dobu vrazily klín, ale ne na věky. S blížícími se parlamentními volbami u našich severních sousedů loni na podzim Kaczyńského zápal pro pomoc napadené Ukrajině polevoval, naopak sílily jeho slovní útoky na Evropskou unii. Viktor Orbán se rozhodl na někdejší rozepře zapomenout a ke znovunalezenému příteli vyslal před volbami na pomoc své experty na vedení kampaně.
Širší volební štáb ani maďarská inspirace nakonec k celkovému úspěchu nevedly. PiS sice volby vyhrálo, vládne ale sjednocená bývalá opozice. V Polsku nezapůsobil ani z Maďarska známý nápad spojit volby s mobilizačním referendem na téma migrace, ani démonizace vůdčí postavy opozice Donalda Tuska. A nakonec se účelem minula i krátká videa s protiimigrantskou tematikou, která podle polského časopisu Tygodnik Powszechny financovala maďarská vláda, a jejichž stopy prý vedou přímo do premiérova kabinetu.
Viktor Orbán sice ani ve Francii, ani v Polsku nakonec „nevybral muziku“, ale snažil se a jistě se o to pokusí i do budoucna. I jeho investice do politiků v jihovýchodní Evropě se v dlouhodobém výhledu setkávají pouze se střídavými úspěchy a jejich dopad je menší, než asi sám čekal. Jedna věc je ale jistá. Jestli maďarská vláda naříká nad zahraničním vměšováním a zpřísňuje kvůli tomu domácí legislativu, potom svoje vlastní počínání v zahraničí poměřuje zcela odlišným metrem.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024