05. října, 2018 Antonín Berdych
A co ten třetí vzadu? Foto: Vlada.cz
Předně je třeba zdůraznit, že se část veřejnosti nenechala vtáhnout do obecné letargie a aktivně proti vzniku vlády opřené o komunistickou stranu protestovala. Tak silný občanský odpor (pomineme-li odboráři organizované demonstrace proti Nečasovu kabinetu) zatím žádná česká vláda nevyvolala. Ačkoliv si to zatím nevybírá daň na preferencích hnutí ANO, do budoucna to pro Andreje Babiše znamená problém. Setkává-li se doslova na každém kroku s pískotem, kazí to jeho pečlivě budovanou všelidovou image. A navíc se takto organizovaný odpor může stát do budoucna základnou pro daleko masovější akce.
Babišova odpověď na zmíněné protesty je – pro něj typicky – schizofrenní: dobře nastavená PR mašinerie vytváří obraz politika, jenž je nad věcí a dokáže přesvědčit každého. Naopak reakce naživo, které jsou autentické, ukazují míru tlaku, jemuž je premiér vystaven. Jeho nedávný výrok, že jsou demonstranti proti němu placeni, mu rozhodně nepomůže – spíše dodá dalším premiérovým odpůrcům energii a chuť protestovat.
Lze očekávat, že se s postupujícím časem budou hromadit důvody, pro něž se lidé proti Babišovi bouří a které je donutí vykročit z komfortní zóny internetu do ulic a na náměstí. V následujících letech nás navíc každoročně čekají alespoň jedny volby, což bude šéfa ANO svádět k prohlubování populismu, který zvedne ze židle nemalou část společnosti. Dramatickým politickým situacím se tak jistě nevyhneme.
Protesty (zatím) malého počtu lidí ale vládu bezprostředně neohrožují. Dá se počítat s tím, že menšinový kabinet ANO a ČSSD vydrží. Vyhlídky na jeho fungování jsou však poměrně neradostné. Hnutí ANO se po personální stránce zcela vyčerpalo, pro což existuje celá řada důkazů. Část jeho výrazných představitelů z minulého volebního období byla odstavena. Na jejich místa přišli spíše technokraté bez schopnosti přesvědčit voliče. Navíc některé vysloveně neúspěšné politiky v čele s ministrem dopravy Danem Ťokem si premiér v týmu ponechal. Představa, že kabinet v tomto složení bude schopen prosadit ambiciózní vize slibované před volbami, se zdá být iluzorní.
Ve vládní bilanci nesmí chybět ČSSD, která se po rozsáhlé diskusi vydala cestou koaliční spolupráce s hnutím ANO. I u sociální demokracie je zřejmé, jak si podíl na výkonné moci představuje. Velmi úspěšně se transformovala do klasicky lidovecké pozice „menšího partnera“, přičemž na oficiální vládní politiku útočí zleva. Například každý návrh na zvýšení platů zesiluje, zejména ve spolupráci s odbory. Dává si samozřejmě pozor, aby ve své roli opozice v koalici nezašla příliš daleko, nicméně její strategie je jasná.
Nejslabším místem vládní většiny ve Sněmovně se ukazuje KSČM, která byla v posledních měsících poměrně upozaděna. Premiér Babiš zvládl hru o získání důvěry, když velmi pravděpodobně nesplnil část slibů, jež komunistům za toleranci svého menšinového kabinetu dal. Otázkou zůstává, o co si komunisté řeknou, až bude vláda jejich hlasy potřebovat znovu; například při hlasování o rozpočtu či v situaci, kdy předloží ke schválení některou klíčovou normu. Předseda KSČM Vojtěch Filip sice zdárně vybruslil ze svého slibu, jímž po volbách oznámil odchod z čela strany. Až se však v následujících volbách projeví klesající preference komunistů, bude možná svými spolustraníky donucen k větší politické aktivitě.
Už po pár měsících existence Babišovy druhé vlády je zřejmé, že v klíčových záležitostech k žádnému průlomu nedojde. Důchodová reforma, dostavba komunikací, odlehčení státní správy, promyšlená evropská politika, problémy ve zdravotnictví; v tom všem se Česká republika v nejbližších letech příliš neposune. Vláda bude zjevně pouze konzumovat výsledky ekonomické konjunktury a posilovat sociální transfery, kterými cílí na své pečlivě identifikované voliče.
Česká politika představuje nepředvídatelné prostředí, kde jsou jakékoliv predikce značně nejisté. Už nyní lze ale odhadnout několik věcí. Nedojde-li k vnější destabilizaci stávajícího politického uspořádání, má vláda velkou naději udržet se až do řádných voleb v roce 2021. Navíc by možná ani rozpad vládní koalice předčasné volby nepřinesl, neboť má Babiš v parlamentu, jak minulé měsíce ukázaly, minimálně jednu alternativní většinu, a sice s komunisty a SPD Tomia Okamury.
Přesto existují dvě oblasti, které mohou status quo velmi rychle vychýlit. První z nich je úřad prezidenta republiky. Miloš Zeman je nepředvídatelný aktér, který již dosáhl všeho, čeho chtěl. Rozhodne-li se z libovolného důvodu na vládu zaútočit, mohl by být až překvapivě úspěšný. Má vliv na komunisty, SPD i ČSSD a spolu se svými pravomocemi hlavy státu stále drží Andreje Babiše i jeho kabinet v šachu. Hrad ohrozí vládu i v případě, že by v nějaké formě zapůsobil zdravotní faktor. Nemá cenu zde spekulovat o tom, zda Miloš Zeman svůj mandát dokončí, nicméně výsledek případných předčasných prezidentských voleb může vládu zásadně poznamenat.
Dalším rizikem je hospodaření Babišova týmu. Jak již bylo výše řečeno, současná vládní politika stojí především na přerozdělování výnosů prosperující ekonomiky, přičemž zatížila rozpočet obrovskými výdaji na navýšení platů a důchodů i na další povinné transfery. Nejistá mezinárodní situace ovšem může stav veřejných financí velmi rychle změnit, stačí si vzpomenout na dopady ekonomické krize před deseti lety. Její případné opakování by dokázalo v očích Babišových voličů spolehlivě zničit jeho obraz coby úspěšného manažera.
Pokud se však tyto či jiné zásadní události Česku vyhnou, má před sebou premiér Babiš i jeho ANO poměrně klidnou perspektivu. Skoro polovinu všech voličů se daří přesvědčovat, že je vše víceméně pořádku. Zásadní vliv na vlastní i jiná soukromá média, boj proti virtuálním hrozbám, dobře nastavené PR a vhodně zvolená témata domácí politiky udrží u většiny příznivců ANO, komunistů a snad i sociálních demokratů pocit spokojenosti a stability. Vláda tak získává pomyslný „klid na práci“, a to bohužel přesně v tom významu, jaký známe z minulosti.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025