20. března, 2020 Tomáš Fošum
Společná radost TOP 09 a STAN po loňských eurovolbách. Foto: Facebook/top09cz
Když po krajských volbách v roce 2016 vyzval tehdejší předseda TOP 09 Miroslav Kalousek předáky ODS, KDU-ČSL a STAN, aby šli do blížícího se klání o sněmovní křesla bok po boku, dostal rychle košem. Jeho argumenty přitom vypadaly logicky. Žádná z menších stran nemá sama o sobě dostatečnou sílu na to, aby zastavila narůstající moc Andreje Babiše, jehož holding Agrofert a český stát postupně srůstají vjedno. Navíc tuzemský volební systém kvůli kombinaci různě velkých obvodů a d’Hondtovy metody penalizuje malé subjekty, takže dvě pětiprocentní partaje získají dohromady méně mandátů než jedna desetiprocentní. Kalouskova výzva se nedočkala naplnění z řady důvodů, přičemž se do popředí draly osobní animozity zúčastněných politiků. V každém případě však na její realizaci bylo tehdy velmi málo času. Do sněmovních voleb zbýval sotva rok.
Po čtyřech letech se politická atmosféra přece jenom změnila. O společném postupu od loňska střídavě mluví představitelé ODS, STAN, TOP 09 a donedávna i KDU-ČSL. Stranou zůstávají Piráti, kteří po volbách na podzim 2017 poprvé vstoupili do Poslanecké sněmovny. Ale ani oni úplně nevylučují případnou spolupráci, především pak se Starosty a nezávislými (STAN). V roce 2016 se mohli naivnější demokraté utěšovat, že vládnutí s Andrejem Babišem je možné, že existují hranice, které ani on nepřekročí. Vždyť v té době působil jako ministr financí v koalici s demokratickými subjekty, s ČSSD a KDU-ČSL. Spolupráci s extremisty zleva či zprava vylučoval.
Dnes vládne díky toleranci komunistů a v Poslanecké sněmovně jeho hnutí ANO často postupuje ve shodě s extremistickou SPD vedenou Tomiem Okamurou. Právě SPD si premiér udržuje jako zálohu pro případ, že by se sociální demokracie vzchopila a ze společného menšinového kabinetu odešla. Okamuru ani komunisty tak za skutečnou opozici považovat nelze.
Oproti roku 2016 se na scéně objevil významný hráč, a sice spolek Milion chvilek, jenž loni uspořádal několik masových protibabišovských protestů včetně dvou statisícových demonstrací na Letné. A právě Milion chvilek důrazně vyzývá opoziční partaje k užší spolupráci. Na své prosincové akci na pražském Klárově dal prostor k vystoupení nejen předákům parlamentních demokratických stran, ale i řadovému poslanci za KDU-ČSL Janu Čižinskému. Ten je zároveň starostou sedmé pražské čtvrti a hlavně lídrem sdružení Praha sobě, s nímž uspěl v posledních volbách do zastupitelstva hlavního města.
Čižinský nastínil na Klárově obrysy záhadného společenstva, které nazval 3000 statečných. Záhadného proto, že zcela jasně nevysvětlil, co je jeho cílem. Nejprve tvrdil, že mu jde o přesvědčování lidí, aby hlasovali pro demokratické strany. Později ale mluvil i o účasti „statečných“ ve volbách a nevyloučil své premiérské ambice. Ponechme teď stranou, že by podobný projekt přispěl k dalšímu nežádoucímu tříštění sil. Nicméně Čižinského iniciativu lze číst i jako hrozbu, jež má přinutit opozici k akci. Jestliže tomu tak skutečně je, ne náhodou zazněla právě na demonstraci Milionu chvilek.
Navzdory výše zmíněným skutečnostem opozice dělá stejnou chybu jako před čtyřmi lety. Opět totiž čeká na výsledek podzimních krajských voleb. Ty ale mají svá specifika a o skutečné celostátní síle jednotlivých uskupení tolik nevypovídají. Například Babišovo hnutí ANO bývá ve volbách druhého řádu slabší, než když hraje o nejvyšší mety. U lidovců nebo Starostů a nezávislých, kteří jsou více regionálně ukotveni, tomu bývá naopak.
Po skončení krajských voleb bude do bitvy o poslanecká křesla zbývat znovu jen necelý rok. Vzpomeňme, jak se na jaře 2017 složitě domlouvali lidovci a STAN, aby se jejich již uzavřená volební koalice nakonec rozpadla. Představa, že se tentokrát během několika měsíců dohodne ještě početnější spolupráce, se nezdá být moc pravděpodobná.
S postupem času na síle naberou argumenty, jež už teď vznáší nově zvolený předseda KDU-ČSL Marian Jurečka. Spolupráci prý brání zákon, který požaduje za každou stranu volební koalice zisk pěti procent hlasů. Tento požadavek jde ale snadno legálně obejít, jak v minulosti ukázala třeba účast STAN na listině TOP 09. Lze také založit novou volební stranu. Možností se nabízí více, ale k jejich realizaci nesmí chybět dobrá vůle. Její aktuální nedostatek bohužel zabíjí šanci demokratických šiků na výraznější úspěch.
Svou roli hraje i strach o státní peníze za získané hlasy ve volbách, o něž by jednotlivé strany v případě vytvoření nového subjektu přišly. Pokud někdo ovšem vzletně hovoří o obraně demokracie před nenasytným oligarchou, musí také umět přinášet oběti. Nehledě na to, že jak ukazuje příběh Milionu chvilek, běžní občasné jsou ochotni se na správě věcí veřejných podílet, a to i finančně. Když jsou schopni posílat peníze na podporu spolku pořádajícího demonstrace, proč by alespoň část z nich nepřispěla na strany, jež jim daly naději, že se oligarchizace republiky zastaví?
Zkusme být optimisty a předpokládejme, že se nakonec demokratická opozice na společných kandidátkách domluví. Ať už půjde o jeden, dva nebo tři bloky, bude nutné, aby opozice nabídla ještě nějaký bonus. A sice aby vytvořila nějakou formu stínové vlády.
Momentálně to vypadá jako science fiction, nicméně výhody by převládaly nad zápory. Předně se všem parlamentním stranám nedostává kvalitních kandidátů na ministerská křesla. Problémy současné vlády ANO a ČSSD jsou v tomto ohledu dostatečně známé, dvojnásobný ministr Karel Havlíček (za ANO) budiž toho názorným příkladem. Ale výjimkou nebyly ani pozdní kabinety ODS, kdy tato nejdůležitější strana polistopadové ekonomické transformace měla problém najít ve svých řadách výrazného uchazeče na post ministra financí. Její dnešní šéf Petr Fiala se v nedávném rozhovoru pro Český rozhlas rozčiloval, když se ho moderátorka ptala na případnou stínovou vládu. Podle Fialy má prý ODS dostatek veřejnosti známých odborníků na různé oblasti, a to momentálně stačí.
Při současné síle ODS i dalších opozičních subjektů by bylo asi poněkud legrační, kdyby jednotlivě sestavovaly své „vlády“. Ale pokud by se spojily významné osobnosti z jejich řad, už by to tak směšně nevypadalo. Naopak, oproti současnému do značné míry šedivému kabinetu by stanula poměrně pestrá sestava, která by mohla přitáhnout velkou pozornost. Marketingově vhodný název už existuje více než dva roky – Demokratický blok. Po volbách v roce 2017 se jednalo o účelové spojenectví ve snaze zajistit opozici alespoň nějaké významné funkce v Poslanecké sněmovně. Značka je to ale poměrně zvučná, tak proč ji nevyužít?
Stínová vláda Demokratického bloku by samozřejmě musela představit nějaké programové body. Nemá příliš smysl sepisovat sáhodlouhé brožury, které pak nebude téměř nikdo číst. Ale vytipovat deset nebo patnáct nejdůležitějších věcí, jež chce opozice v republice změnit, by za to stálo. Může se to klidně s odkazem na nedávné výročí sametové revoluce pracovně nazvat Vize na dalších třicet roků. Jelikož se svět od začátku devadesátých let výrazně proměnil, ani by to neznělo moc nabubřele.
S výjimkou padesátníka Fialy mají opoziční subjekty ve svém čele třicátníky a čtyřicátníky. Jejich relativní mládí může podpořit dojem, že jim opravdu záleží na tom, jak bude tato země vypadat za několik desítek let. Kdyby si navíc na pomoc přizvaly odborníky z různých oblastí, kteří nabízejí důvěryhodné recepty, jak naložit třeba s penzijní reformou, změnami klimatu nebo sociálním vyloučením, meritorní i mediální síla podobného spojenectví by ještě vzrostla.
Předností šířeji pojaté stínové vlády by byla skutečnost, že by se jí vyvážila aktuální neexistence výrazného opozičního lídra, kterého by voliči vnímali coby závodníka stejné váhové kategorie, jako jsou Andrej Babiš nebo Miloš Zeman. Nemusí se tedy hned začít hledat alternativní premiér, byť vzhledem k preferencím by tento post asi náležel Petru Fialovi. Stačil by tým schopných a ideálně i charismatických osobností ochotných se domluvit na kompromisním řešení klíčových problémů. Jednalo by se o kontrast vůči chaoticky vládnoucímu Babišovi, jenž mění názory rychleji než ministry.
Společný nástin programu velkých i malých reforem by působil pozitivně a hlavně věrohodně. Už by ho totiž nepředkládala pětiprocentní nebo desetiprocentní strana. Šlo by zároveň o únik z pasti politiky zvané antibabiš. Poukazovat na zvrácenost působení oligarchy v nejdůležitější exekutivní funkci bude potřeba i nadále, ale samo o sobě to na úspěch nestačí.
Mnozí namítnou, že mezi opozičními stranami panují velké názorové rozdíly, které podobný projekt znemožňují. Jenže existují země, kde by politici, jako jsou Jan Farský, Markéta Pekarová Adamová, Pavel Bělobrádek, Vít Rakušan, Miloš Vystrčil, Miroslav Kalousek, Petr Gazdík nebo Miroslava Němcová, bez problémů seděli v jednom poslaneckém klubu. Opravdu nemohou současná opoziční uskupení najít elementární shodu na tom, co udělat s důchody, jak válčit se suchem, jak modernizovat školství nebo jak zpřísnit zákony, aby už do budoucna nehrozila situace, kdy si oligarcha v premiérském křesle privatizuje stát do svých rukou?
Nezbývá než doufat, že demokratické strany o podobných záležitostech v zákulisí horečně diskutují a že už vznikají konkrétní plány nejen na společné kandidátky, ale i na užší programovou spolupráci. Pokud je opak pravdou, jde od opozičních předáků o nezodpovědnost. V tom případě by asi bylo opravdu namístě, aby spolek Milion chvilek občas uspořádal nějakou demonstraci také proti opozici.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025