03. října, 2019 Marián Balázs
Slovenská prezidentka Zuzana Čaputová se svým maďarským protějškem Jánosem Áderem. Foto: Facebook/zcaputova
Zuzana Čaputová byla před svým zvolením slovenskou prezidentkou pro mnoho lidí velkou neznámou. Působila jako právnička v občanském sektoru, a proto ji znal pouze poměrně úzký okruh zasvěcených. Širší veřejnost si jí mohla všimnout v podstatě jen v případu skládky odpadů ve městě Pezinok, který patřil k největším environmentálním kauzám v novodobé historii Slovenska.
Pře, v níž Zuzana Čaputová zastupovala obyvatele Pezinku, se dostala až před Soudní dvůr Evropské unie, jenž rozhodl ve prospěch občanů města. Následně slovenský Nejvyšší soud povolení ke skládce zrušil. Zdánlivě celkem banální příběh, ne však ve slovenských reáliích: Čaputová se postavila proti státním orgánům zneužívajícím moc a osobám na ně napojeným. Za snahou vybudovat skládku stál Marián Kočner, který nyní čelí obvinění, že si objednal loňskou vraždu novináře Jána Kuciaka.
Také v souvislosti s touto tragickou událostí kulminuje v posledním roce citlivost slovenské veřejnosti na otázku spravedlnosti a na korupční aféry spojené se současnou vládní koalicí pod vedením strany Směr-SD. Bylo tedy přirozené, že Čaputová vstupovala do prezidentské kampaně právě s tématem spravedlnosti, v němž se cítila být silná. Vedle toho otevřeně zastávala pozice liberální demokracie a právního státu. Za vyznávání liberálních hodnot si vysloužila ostré a místy až podlé útoky ultrakonzervativního prostředí a představitelů církve. Sama Čaputová pak mluvila o svém vítězství jako o „přemostění nepřekročitelné hráze mezi konzervativním a liberálním“.
Od jejího nástupu do úřadu v polovině letošního června je zřejmé, že spravedlnost a právní stát zůstanou v popředí její agendy. S přihlédnutím k atmosféře současného Slovenska je to logické. Zatímco prezident Andrej Kiska se do pozice ochránce nezávislé justice a právního státu musel postupně propracovat (i díky kvalitním poradcům se mu to podařilo do míry, která vládní moc mimořádně znervózňovala), pro prezidentku Čaputovou je tato role vzhledem k jejímu předešlému povolání přirozená a autentická od samého počátku.
Podobně jako předtím Kiska, také Čaputová se už střetla s vládní koalicí ohledně složení Ústavního soudu. Parlament zatím nezvolil ústavou požadovaný počet kandidátů, proto poslancům (a tedy primárně vládní koalici) vzkázala, že nové ústavní soudce jmenuje až poté, co zákonodárci splní svou povinnost. Na jmenování soudců pouze z dosud navržených kandidátů tlačí především předseda strany Směr-SD, expremiér Robert Fico. Ten odmítl volbu dalších adeptů, čímž demonstruje svou sílu a de facto blokuje doplnění a tím i plnohodnotné fungování Ústavního soudu. Sám Fico přitom ještě na začátku roku marně usiloval o své zvolení ústavním soudcem.
Nedůstojný přístup poslanců k volbě členů Ústavního soudu kritizoval dokonce už i premiér Peter Pellegrini ze strany Směr, jenž loni vystřídal Fica v čele vlády. Jasný vzkaz Robertu Ficovi pak poslala prezidentka Čaputová: „Nemohu a nebudu podléhat jakýmkoliv politickým tlakům. Jediný mantinel, kterého se budu vždy držet, je ústava.“
V polovině letošního srpna Zuzana Čaputová ostře komentovala některé skutečnosti vyplývající z vyšetřování Kuciakovy vraždy. Ukazuje se, že obviněný Marián Kočner komunikoval mimo jiné s některými představiteli justice. Po schůzce s ministrem spravedlnosti Gáborem Gálem (MOST-HÍD) prezidentka poznamenala, že „spravedlnost nikdy nesmí být předmětem obchodu a nesmí být zbožím. Nesmí sloužit individuálním zájmům“.
Na Andreje Kisku navazuje Čaputová rovněž v důrazu na demokratické hodnoty a slušnou a zodpovědnou politiku, což je v čase ohýbání demokratických pravidel ze strany vládní koalice mimořádně potřebné. Činí tak navíc nejen doma, ale i v zahraničí.
Letní okružní cesta Zuzany Čaputové po zemích visegrádské čtyřky ukázala, že nejbližší sousedé jsou pro ni důležitými partnery, a zároveň poskytla prezidentce příležitost zdůraznit význam evropské integrace. Zatímco Andrej Kiska přistupoval k visegrádským partnerům zbytečně opatrně, Čaputová je připravena jim nejen skládat komplimenty, ale též se s nimi bavit o problematických záležitostech. Tento posun lze jen přivítat.
Při jejích prvních oficiálních návštěvách v zahraničí si nešlo nevšimnout několika velkých témat, jež nová slovenská hlava státu nastolovala. V Polsku podpořila ruskou agresí sužovanou Ukrajinu, kterou ostatně podle svých slov plánuje co nejdříve navštívit. Rusko přitom kritizovala s tím, že na jeho straně nevidí úctu k pravidlům. Během polské cesty připomněla vůdce Solidarity a exprezidenta Lecha Wałęsu, prvního nekomunistického premiéra po roce 1989 Tadeusze Mazowieckeho i prezidenta Lecha Kaczyńského, který zahynul roku 2010 při leteckém neštěstí ve Smolensku. Všichni tři působili za polského komunistického režimu v opozici.
V Maďarsku uctila Zuzana Čaputová památku prvního demokraticky zvoleného prezidenta Arpáda Göncze, čímž symbolicky poukázala na principy, které svého času posouvaly středoevropské země směrem k Evropské unii. Z její strany tak šlo o nepřímé odmítnutí současných odstředivých sil v našem regionu. Její vystoupení na tiskové konferenci po setkání s maďarským protějškem Jánosem Áderem se všeobecně vnímalo jako kritika politiky maďarského premiéra Viktora Orbána, jenž se vymezuje vůči liberální demokracii.
Podobně postupovala Čaputová při oficiální cestě do České republiky, během níž navštívila hrob Václava Havla. Na koncertě, který na prezidentčinu počest uspořádali na pražské Kampě její příznivci, vyslovila pochopení pro „Václavské náměstí plné klidných lidí“, čímž de facto podpořila masové demonstrace proti českému premiérovi Andreji Babišovi.
Během návštěvy Německa, která připadla na 51. výročí invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa, se Čaputová poklonila památce těch, kteří zahynuli při snaze překonat Berlínskou zeď. „Život ve svobodném a demokratickém státě není samozřejmostí, ale vzácnou hodnotou, která byla vykoupena nemalými oběťmi,“ pronesla slovenská prezidentka u berlínského památníku Bílých křížů.
Vzkaz Zuzany Čaputové je zřejmý: ve středoevropském prostoru nás spojují dějiny i zápas proti totalitním režimům. A v této době by nás měly sjednocovat hodnoty liberální demokracie, jasné evropanství a spolupráce na unijní úrovni. Toto všechno je dnes mimořádně důležité. Zuzana Čaputová může probudit střední Evropu a stát se jejím svědomím. Významnou odezvou na její poselství a první kroky v prezidentské funkci byla Evropská cena za politickou kulturu, kterou převzala ve švýcarské Asconě.
Originální součást její zahraniční politiky tvoří důraz na různé vizuální odkazy prostřednictvím zvolených šatů a módních doplňků. Dámské oblečení poskytuje v diplomacii v tomto směru určitou výhodu. Jak vysvětlila prezidentčina poradkyně Katarína Strýčková, například při oficiální návštěvě Maďarska šlo o šaty s prvky husarské uniformy, čemuž hostitelé přirozeně dobře rozuměli, protože tato symbolika je u nich stále živá a populární. Prvky slovenských dobrovolníků z 19. století zase symbolizovaly společnou historii z časů Rakousko-Uherska i soužití v jednom geografickém prostoru.
V Polsku zvolila bílé šaty podle jedné z tamních národních barev a zároveň jako připomínku čtyřicátého výročí první cesty Jana Pavla II. do vlasti po zvolení papežem, což byla neobyčejně významná událost pro celý tehdejší východní blok. Ve Francii svou garderobou vzdala hold tamním renomovaným módním domům. V Bruselu její modré šaty odkazovaly na důležitost euroatlantického partnerství a ukotvení Slovenska v Evropské unii.
Andrej Kiska nastupoval do prezidentského úřadu po Ivanu Gašparovičovi. Svým působením ve funkci posunul laťku o poznání výše, k čemuž stačilo, že se na rozdíl od svého předchůdce choval, jak se prezident chovat má. V zásadě tak splnil očekávání těch, kteří ho vnímali jako spojence proti deformacím demokracie, populismu, rozdmýchávání nenávisti a hrubnutí politiky. První měsíce Zuzany Čaputové ve funkci naznačují, že také nová prezidentka má ambici onu pomyslnou laťku posunout směrem vzhůru.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024