27. listopadu, 2023 Vít Dostál
Jarosław Kaczyński se zdraví s ukrajinským prezidentem Volodymyrem Zelenským během loňské návštěvy Kyjeva. V pozadí
jsou český premiér Petr Fiala a tehdejší předseda slovinské vlády Janez Janša.
Foto: Wikimedia Commons/ President Of Ukraine
Právo a spravedlnost (PiS) působí na polské politické scéně dvaadvacet let. Z toho deset roků vládlo, zbytek času strávilo v opozičních lavicích. Po skončení mandátu Andrzeje Dudy si bude moct započítat také celkem patnáct let úřadování prezidentů pocházejících z jeho řad. Vedle předpokládaného desetiletého působení Dudy v této funkci byl pět roků prezidentem i Lech Kaczyński, který v dubnu 2010 tragicky zahynul při pádu letadla u Smolensku.
Právo a spravedlnost svou činností zásadně ovlivnilo Polsko. I díky talentu Jarosława Kaczyńského jej bylo možné považovat za nejstabilnější úkaz na polské politické scéně posledních dvou dekád. Odchod z vlády a ohlášený důchod stárnoucího Kaczyńského však mohou spustit lavinu událostí, na jejichž konci může být i rozpad strany nebo minimálně bloku Sjednocené pravice. Kaczyński totiž po osm let neobhospodařoval jen svoji stranu, ale také Suverénní (dříve Solidární) Polsko. V říjnových volbách se na kandidátku Práva a spravedlnosti přidali i členové uskupení Kukiz’15 nebo Republikánské strany, která je dědicem někdejšího partnera PiS, strany Polsko společně.
Kromě toho se samotné Právo a spravedlnost skládá z celé řady frakcí. Po boku předsedy PiS vždy najdeme vůči němu nekonečně loajální Řád Dohody středu. Jeho název odkazuje na Kaczyńského první politickou stranu z poloviny devadesátých let (Dohoda středu). Za členy této neformální skupiny jsou počítáni například bývalý maršálek Sejmu Marek Kuchciński, ministr obrany Mariusz Błaszczak nebo Joachim Brudziński, který vedl štáb poslední volební kampaně.
Vedle nich stojí Mateusz Morawiecki, jemuž plně důvěřuje Jarosław Kaczyński, jenž ho chránil před snahami sesadit jej z premiérského postu. Sám Morawiecki se snažil budovat si vlastní politické zázemí, kterému se začalo říkat skupina mladých. Samostatnými hráči v PiS jsou expremiérka a dnes europoslankyně Beata Szydło, Antoni Macierewicz pečující o smolenský kult utvořený kolem zmíněné letecké katastrofy, ministr státního majetku Jacek Sasin a koordinátor tajných služeb Mariusz Kamiński. Každý z nich má vysoké stranické ambice a několik věrných podporovatelů.
Vlivnou skupinu tvoří pár desítek silně konzervativních poslanců a poslankyň, kteří mají blízko k ultrakonzervativnímu a nacionalistickému Radiu Maryja, jemuž šéfuje kněz Tadeusz Rydzyk. Právě ti byli hlavními zastánci zpřísnění potratové legislativy, k němuž došlo rozhodnutím Ústavního soudu na podzim roku 2020. V neposlední řadě jsou mezi poslanci Práva a spravedlnosti i lidé prezidenta Dudy.
Některé frakce se navzájem nenávidí, jiné dokáží uzavírat taktické nebo trvalejší aliance. Nad tím vším trůní Jarosław Kaczyński, vůči kterému jsou všichni – snad jen s výjimkou exministra spravedlnosti Zbigniewa Ziobra a jeho Suverénního Polska nebo některých osob blízkých prezidentovi – plně loajální. Předseda strany pak vždy různě posiloval jednu, druhou nebo třetí frakci tak, aby žádná zcela nedominovala.
Výsledek voleb nicméně s kartami všech hráčů zajímavě zamíchal. Na jednu stranu je poraženým Mateusz Morawiecki, protože jeho vláda neobhájila své pozice. Navíc dostal po volbách od prezidenta první pokus o sestavení nové vlády, jenž nemá šanci na úspěch. Stejně tak ale lze jako na fiasko nahlížet na volební kampaň, kterou měli ve svých rukou Brudziński a zejména v jejím finále lidé z okolí Řádu Dohody středu. Zpytovat svědomí musejí i ultrakonzervativci. Mohou se sice těšit tím, že ještě hůře než pro Právo a spravedlnost skončily volby pro Konfederaci – jediného konkurenta na národovecké pravici. Nicméně právě lpění na církevních dogmatech sebralo PiS voliče a přispělo k zavření dveří k možným koaličním partnerům.
Právo a spravedlnost se ale nyní ze všeho nejméně potřebuje zabývat půtkami mezi svými frakcemi. Za pár měsíců proběhnou v Polsku volby do samospráv a do Evropského parlamentu, v létě 2025 pak velmi důležité prezidentské volby. Úspěchy v těchto kláních, zejména při výběru nové hlavy státu, by Sjednocenou pravici mohly konsolidovat. Zásadní otázkou ale je, kdo bude kandidátem na prezidenta a kdo převezme otěže strany nebo toho, co z ní zbyde.
Vzhledem k volebnímu kalendáři není pravděpodobné, že by se v rámci Sjednocené pravice objevily odstředivé tendence před prezidentskou volbou. Pokud by se Kaczyńskému před nástupem do politického důchodu podařilo dostat do prezidentského paláce dalšího politika nebo političku PiS, byl by to obrovský úspěch, jenž by mohl rozpad strany oddálit. Vláda, kterou s největší pravděpodobností utvoří dosavadní opozice v čele s Donaldem Tuskem, by totiž těžko mohla dostát volebním slibům z roku 2023, jelikož nedisponuje třípětinovou většinou v Sejmu nutnou pro přehlasování prezidentského veta. V roce 2027 by tak před voliče předstoupila nejspíše jen se slabými výsledky.
O to větší by byl apetit dosáhnout na nástupnictví po Kaczyńském a na budoucí post premiéra. Řada politiků Práva a spravedlnosti navíc věří tomu, že vláda Donalda Tuska bude plná různých šarvátek, které mohou přinést její předčasný pád. I proto Kaczyński tolik investoval do veřejného přemlouvání Polské lidové strany a jejích konzervativních sil, aby se nakonec přiklonily k partnerství s PiS. Dal tím lidovcům pocit vlastní výjimečnosti, kvůli kterému bude koaliční soužití Tuskovy vlády o něco vrtkavější.
Porážka kandidáta Práva a spravedlnosti v prezidentských volbách by naopak odstředivé tendence na pravici urychlila. Prvním, kdo by opustil tábor vedený pod praporem PiS, by bylo Suverénní Polsko. Ziobro by se navíc pokusil vzít si s sebou část ultrakonzervativních členů Práva a spravedlnosti. Strategií Kaczyńského strany totiž v příštích volbách bude muset být alespoň mírná liberalizace vlastní rétoriky v hodnotových otázkách. Dalším konzervativním posunem nové voliče nezíská a alespoň ve volbách do samospráv se těmto tématům bude vyhýbat. Obranou současných zpřísněných potratových zákonů je totiž nevyhraje. Tento přístup ale bude vytvářet ve straně napětí a nebude-li nakonec završen udržením prezidentského úřadu, konzervativní frakce budou velmi naštvané.
Právě Zbigniew Ziobro tak bude nejspíše prvním politikem, který se přihlásí o politické dědictví po Jarosławu Kaczyńském. Je si vědom toho, že těžko vybuduje stranu s třicetiprocentní podporou. Na pět až deset procent hlasů by ale dosáhnout mohl. Suverénní Polsko může také vyslovit přání uspořádat referendum o vystoupení země z EU. Jde o silně antiunijní subjekt.
Ani dvojí pokoření – ve volbách a poté při pokusu sestavit vládu – nezastaví Mateusze Morawieckého. Kaczyński nemá důvod se na něj nespolehnout jako na vůdce jakéhosi stínového kabinetu, který bude upozorňovat na neakceschopnost a chyby vlády. Morawiecki může aspirovat na post prezidenta nebo předsedy strany. Problémem pro něj ale je, že jeho vztahy snad se všemi frakcemi v rámci Práva a spravedlnosti nikdy nebyly ideální. Jen několik měsíců před volbami přežil pokus o svržení inscenovaný pravděpodobně i Řádem Dohody středu, a to jen díky rezolutní obraně předsedy Kaczyńského. Pevné zázemí tedy Morawieckému chybí k tomu, aby se z nejlepšího aparátčíka stal i nejsilnějším politikem strany.
Vcelku bezkonfliktní vztahy míval Morawiecki s táborem kolem prezidenta Dudy. Ten sám ale může chtít do budoucnosti Práva a spravedlnosti promluvit. Jeho vystoupení při zahájení nového funkčního období Sejmu bylo velmi ostré. Pokud bude skutečně postupovat tak, jak naznačil, nečeká Donalda Tuska lehké vládnutí. Čím více zákonů parlamentní většině svým vetem zablokuje, tím lepší bude jeho pozice ve strukturách PiS. Duda navíc může bránit místa, která Sjednocená pravice v posledních osmi letech obsadila – veřejnoprávní televizi, soudy (včetně ústavního), národní banku nebo část velvyslaneckého sboru. V dalších dvou letech si Donald Tusk bez prezidenta – slovy Jiřího Paroubka – ani ruce neumyje. Vedle toho někteří lidé pohybující se kolem Andrzeje Dudy užuž popostrkují Kaczyńského do politického důchodu.
Pokud by chtěl Jarosław Kaczyński co nejvěrnější pokračování vlastní tradice, předal by předsedání někomu z nejoddanějších souputníků. Jenže Řád Porozumění středu mezi sebou nemá jednoznačného lídra. Tím měl přece navždy být Kaczyński. Největší potenciál má v tomto ohledu ještě relativně mladý Mariusz Błaszczak. Jeho hvězda však v kampani kvůli slabé věrohodnosti vlajkového tématu PiS, tedy bezpečnosti, dost upadla. Představitelé Řádu by možná zvládli udržet Právo a spravedlnost pohromadě, k volebnímu vítězství by však tito partajníci bez charismatu došli jen těžko.
Možná, že se na pragmatické spolupráci domluví s Beatou Szydło, již si řada podporovatelů Práva a spravedlnosti spojuje s lepšími časy vládnutí strany, kdy se snižoval věk odchodu do důchodu a zaváděl měsíční příspěvek 500 zlotých na dítě. Bývalou premiérku rozhodně není radno odepisovat. Ještě neřekla poslední slovo.
Kaczyński se tak bude připravovat na důchod pilnou prací. Kromě disciplinování frakcí musí vymyslet nový program, jímž bude schopen konkurovat vládě. Řeči o německém agentu Tuskovi Právu a spravedlnosti na úspěch nestačí, jak bylo možné vidět i v říjnových volbách, před kterými Kaczyński nalajnoval kampaň s touto rétorikou. Jisté je, že Jarosław Kaczyński jako velký politický hráč nebude chtít dopustit, aby polská národněkonzervativní pravice skončila s jeho odchodem ve stejném stavu, jako když se na přelomu tisíciletí postavil s bratrem Lechem do jejího čela. Tedy rozdrobená na malé straničky bez reálné politické moci.
Článek byl podpořen z prostředků Česko-polského fóra Ministerstva zahraničních věcí ČR.
ROČNÍK XIII. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2024