07. června, 2023 Jan Blažek
Maďarský ministr zahraničí Péter Szijjártó (v brýlích) po boku premiéra Viktora Orbána. Foto (oříznuto): Wikimedia Commons/Alan Santos/PR
Kritika evropských sankcí vůči útočícímu Rusku, odmítání dodávek zbraní napadené Ukrajině. Opakované cesty ministra zahraniční do Moskvy, snahy o udržení či dokonce navýšení dovozu ruského plynu a ropy. Deklarovaná ignorace zatykače Mezinárodního trestního soudu v Haagu vydaného na Vladimira Putina kvůli únosům ukrajinských dětí z okupovaných území do Ruska. Snaha zablokovat či alespoň zdržet rozšíření Severoatlantické aliance (NATO) o Švédsko. Tím vším se dnešní Maďarsko liší od zbytku Evropské unie, k nelibosti drtivé většiny jejích představitelů a národních vlád.
Počátkem března ale maďarský premiér Viktor Orbán naznačil, že tyto své postoje bude možná Maďarsko muset přehodnotit kvůli „změně geopolitické reality.“ Nebyl příliš konkrétní. A nebyl přitom podle všeho rád, dosavadní spolupráci Maďarska s Ruskem totiž jedním dechem označil za „výhodnou“. Političtí analytici si hned začali lámat hlavy nad tím, zda naznačovaný obrat v maďarské politice skutečně nastane a co k němu předsedu maďarské vlády vedlo.
S odstupem času se ale spíš zdá, že o jeho vlastní rozhodnutí vůbec nemuselo jít. Nejspíš jen měl dostatek informací, aby dokázal předvídat, co se bude dít dál. A pokusit se zachovat si tvář před domácím i zahraničním publikem. Koncem března jsme se totiž z úst ruského velvyslance v Budapešti Jevgenije Stanislavova dozvěděli, že Rusko rozšířilo svůj známý seznam zemí, na které nahlíží jako vůči sobě nikoliv přátelské, a zařadilo na něj nově i Maďarsko. Jde o symbolický akt s minimálním bezprostředním dopadem. A v zásadě Maďarsko na onom seznamu už tak jako tak bylo, od loňského roku se na něm totiž nachází Evropská unie, jíž je Budapešť součástí. Přesto šlo o políček do Orbánovy tváře, který ho nejspíš zabolel.
Proč Moskva takhle potrestala jednoho ze svých nejvěrnějších příznivců? I tady se možná odpověď skrývá v událostech, které následovaly až po tomto kroku. V polovině dubna se totiž stalo něco krajně výjimečného, i když ne zcela překvapivého. USA uvalily sankce na budapešťskou Mezinárodní investiční banku (IIB). Tedy na instituci, která sídlila v hlavním městě členské země NATO a v jejímž řídícím orgánu zasedal maďarský ministr hospodářství čili vládní představitel alianční země. Sankce mířily nejen na samotnou banku, ale adresně i na její tři nejvyšší představitele, z nichž jeden byl Maďar.
To je skutečně velice neobvyklé, těžko pro to najdeme precedent. Jedná se ovšem o bankovní dům, v němž má tradičně rozhodující podíl Rusko. A finanční služby nebyly asi to jediné, na co se IIB specializovala. V oficiálním odůvodnění sankcí z pera amerického ministerstva financí zaznělo, že banka je branou pro „škodlivé vlivové aktivity Kremlu ve střední Evropě a na západním Balkáně“.
Hned následujícího dne oznámila maďarská vláda, že z banky vystupuje a svého celkově čtvrtinového podílu v ní se zbaví. A jen několik dní poté ohlásila samotná IIB, že se z Budapešti vystěhuje do Ruska. Viktor Orbán opět nebyl rád, celá věc mu byla hodně proti srsti. „Akceptujeme, že každý zastáváme rozdílné pozice, ale nerozumíme, proč je nutné nutit samostatný stát k tomu, aby svou pozici měnil. Maďarsko je stát a mělo by s ním být zacházeno jako se státem, ne jako s kolonií,“ nechal se na tiskovce slyšet ministr zahraničí Péter Szijjártó. Dal tak najevo maďarské rozhořčení a zároveň se pokusil vyslat smířlivý signál směrem k Moskvě a naznačit, že Maďarsko své postoje mění pouze z donucení.
Může odchod jediné banky znamenat konec celé jedné éry? A proč vůbec byla tak důležitá? Šlo o relikt studené války, který se teprve v posledních deseti letech probral k novému životu. Banka vznikla roku 1970 a sdružovala státy tehdejšího socialistického bloku a Rady vzájemné hospodářské pomoci. Po roce 1990 její význam zcela upadl, podílníci ze střední Evropy ji opouštěli. Roku 2019 ale triumfálně oznámila, že stěhuje své sídlo z Moskvy do Budapešti. A jakkoliv objem jejích finančních operací nebyl nijak závratný, vzbudila tím značný rozruch.
Maďarská vláda přesun banky na své území vítala s otevřenou náručí. Kromě řady úlev a pobídek jí navíc nabídla podobné postavení, jaké mají ambasády cizích států. Do sídla banky nesměla bez jejího souhlasu vstoupit maďarská policie, nevztahovala se na ni jurisdikce maďarských soudů. A v neposlední řadě získaly desítky jejích zaměstnanců diplomatické pasy a tudíž imunitu. To je, hodně mírně řečeno, dost nestandardní.
Bezpečnostní experti již tehdy varovali, že se tato konstrukce jeví jako stvořená pro působení ruských tajných služeb uvnitř EU a že se Budapešť stává jejich neoficiální základnou. Neměli bychom přitom zapomínat, že také Česká republika po celou tuto dobu zůstávala podílníkem banky, z níž nakonec odešla až po začátku rusko-ukrajinské války. Pět minut po dvanácté, ale přece.
Americké sankce vůči bance a jejich slovní odůvodnění totiž výše popsané bezpečnostní obavy potvrdily. Mít sankcionovanou a zcela zkompromitovanou IIB nadále na svém území začalo být pro maďarskou vládu neúnosné, jakkoliv skřípala zuby. S odchodem banky ale zároveň klesl význam a důvěryhodnost Budapešti coby neformálního spojence Moskvy. Maďarská vláda tak chtíc nechtíc plachtí mezi státy s nálepkou nepřítele Ruska, ačkoliv ji tato „změna geopolitické reality“ netěší.
Kam se ale Maďarsko obrátí? Zpátky na Západ, kam geograficky patří? To nebude tak lehké. V EU samozřejmě zůstává a zůstane, je tam ale kvůli nedostatečnému respektu k vládě práva pod rostoucím tlakem. Jeho další setrvání v bloku nebude ve střednědobé perspektivě myslitelné bez zásadních politických a institucionálních změn, k nimž zatím jeho vláda není svolná. Maďarsko je také pochopitelně členem NATO, ani o tom nikdy nebylo pochyb. Ale s USA, nejvýznamnějším členem aliance, má vztahy značně pošramocené. Tedy alespoň s jejich stávajícím prezidentem a jeho administrativou.
Podle dokumentů amerických tajných služeb, které v minulých měsících pronikly na veřejnost, považuje Viktor Orbán současné USA za jednoho ze „tří hlavních nepřátel Maďarska“. Měl se tak vyjádřit v únoru na zasedání své strany Fidesz a zaznamenali to američtí diplomaté v Budapešti.
Ovšem nedůvěra je v tuto chvíli vzájemná. Prezident Joe Biden už dvakrát po sobě nepozval Maďarsko na zasedání takzvaného Summitu pro demokracii, tedy neformálního setkání státníků zemí splňujících demokratické standardy, a to jako jediný z členských států EU. A jako amerického velvyslance do Budapešti prosadil Davida Pressmana, který je odborníkem na lidská práva a otevřeně se hlásí k homosexuální orientaci. To je vzhledem k všeobecně známým postojům Orbánovy vlády podobné jako dráždit býka červeným hadrem.
Pochopitelně Amerika není jen Joe Biden, zemi navíc v příštím roce čekají prezidentské volby. V tuto chvíli se zdá pravděpodobné, že v nich opět bude za republikány kandidovat exprezident Donald Trump, s nímž Orbán naopak vycházel výborně a dodnes na to nostalgicky vzpomíná. „Pane prezidente, vraťte se!“ volal počátkem května ve svém příspěvku na mezinárodním setkání amerických a evropských konzervativců v Budapešti.
Konference CPAC (Conservative Political Action Conference) se v maďarském hlavním městě konala už podruhé. Jde o evropskou odnož akce, která má v USA dlouhou tradici, ale v posledních letech se profiluje výhradně jako setkání Trumpových příznivců. Mezi evropskými účastníky najdeme národovce a euroskeptiky, za Česko na ní minule vystoupil exprezident Václav Klaus a v letošním roce poněkud překvapivě expremiér a vůdce české parlamentní opozice Andrej Babiš (ANO).
Není třeba pochybovat o tom, že sám Donald Trump by rád Orbánovo volání vyslyšel a do pozice nejmocnějšího muže světa se vrátil. Mezi americkými republikány je i nadále populární, jeho úspěch v klání příštího roku nelze vyloučit. I Viktor Orbán ale tuší, že vzhledem k neutuchajícím skandálům a soudům amerického exprezidenta rozhodně nejde o sázku na jistotu. Své šance a popularitu se tedy pro jistotu rozhodl sondovat u Trumpova republikánského vyzyvatele, guvernéra Rona DeSantise.
Toho proto v březnu navštívila maďarská prezidentka Katalin Novák, jež byla zvolena za Orbánův Fidesz. Zatímco maďarská média o setkání obsáhle informovala, floridskému politikovi nestálo ani za zmínku na jeho sociálních sítích. Je to další důkaz toho, že maďarský premiér začíná být pro západní politiky takzvaně toxický, a to právě kvůli své pověsti Putinova blízkého spojence. Jen týden po setkání s maďarskou hlavou státu si to koneckonců mohl znovu ověřit i sám DeSantis, když se v televizním rozhovoru pokusil redukovat rusko-ukrajinskou válku na teritoriální spor, do něhož se USA nemusejí dále zaplétat. Znělo to jako ozvěna Orbánových postojů. Mezi republikány tím DeSantis vzbudil pozdvižení a svá slova hned bral zpátky.
Viktor Orbán dnes není v USA vítán, a jestliže příští prezidentské volby vyhraje kdokoliv jiný než Donald Trump, moc se na tom nezmění. V důsledku války na Ukrajině a stupňujícího se napětí mezi Západem a Ruskem se ale maďarskému premiérovi postupně uzavírají i dvířka na Východ, a dostává se tak do izolace. Jestli takhle vypadá zahraniční politika mnoha azimutů, kterou se u nás pokusil formulovat bývalý prezident Miloš Zeman, potom buďme rádi, že jsme ji opustili. Střelka maďarského kompasu se zmateně točí a nemá, kde spočinout.
Podpořte prosím naši sbírku na Hithitu: https://www.hithit.com/cs/project/12032/tref-se-do-demokratickeho-stredu
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024