04. března, 2020 Helena Truchlá
Björn Höcke na snímku z října 2019. Foto: Wikimedia Commons/PantheraLeo1359531
„Bezhlavá reakce liberálů a křesťanských demokratů mě přivedla na nápad,“ svěřil se svým spolustraníkům ze spolkové země Durynsko jeden z šéfů Alternativy pro Německo (AfD) Alexander Gauland. Doporučil jim, aby ve volbě nového zemského premiéra podpořili kandidáta levicové koalice, kterou jinak AfD odmítá. „Pak by nesměl funkci převzít,“ dodal Gauland.
Poslanci krajně pravicové strany, jež v loňských volbách skončila ve východoněmeckém Durynsku druhá a v devadesátičlenném zastupitelstvu obsadila dvaadvacet křesel, Gaulandovu taktiku zavrhli. Prohlášení vlivného poslance a jednoho ze zakladatelů AfD ale ukazuje, jak dobře si toto uskupení, jež původně sdružovalo ekonomy a nespokojené konzervativní politiky, uvědomuje vliv, který má na politické dění v Německu. A to aniž by ho ostatní strany pustily k oficiálním funkcím.
Poslanci Alternativy se na začátku února rozhodli ve třetím kole volby zemského premiéra v durynském parlamentu podpořit Thomase Kemmerlicha, kandidáta malé liberální strany FDP. Ke zvolení mu pomohli společně s hlasy křesťanských demokratů (CDU). Zemský sněm od voleb loni v říjnu paralyzoval pat. Strany nebyly schopné vytvořit většinovou koalici a prosadit vlastního šéfa zemské vlády. Neshoda na tom, jestli je nebo není v pořádku se při řešení situace spolehnout na hlasy pravicových radikálů, nakonec rozpoutala politickou krizi v celém Německu.
Ta zatím kromě zmíněného liberálního premiéra, který pětadvacet hodin po zvolení rezignoval, stála křeslo i jednoho vládního pověřence a zarazila kariérní postup šéfky vládních křesťanských demokratů, Annegret Krampové-Karrenbauerové, pečlivě vybrané nástupkyně kancléřky Angely Merkelové. Sama Merkelová už roky marně hledá funkční recept na to, jak zabránit odlivu svých voličů ve prospěch právě AfD.
Zvolení liberálního premiéra bylo prvním případem od roku 1945, kdy se do takto vysoké funkce politik dostal díky podpoře národovecké pravice. Nacionalismus je v Německu od konce druhé světové války a třetí říše nacistického vůdce Adolfa Hitlera v politickém mainstreamu tabu. Aktuální situace ale naplno ukázala nevyspělost tři desítky let staré demokracie v osmdesátimilionovém státě. Tamní politici ani instituce nejsou na útok na všeobecně deklarovanou shodu na tom, že „s nacisty se nevládne“, zatím připraveni.
Kancléřka ani Annegret Krampová-Karrenbauerová nepochybují o tom, že proti pravému okraji politického spektra je potřeba se nekompromisně vymezit, vybudovat bariéru. Jenže přesně to byl v nejužším slova smyslu předmět sporu, ve kterém nakonec šéfka CDU nedokázala zvítězit nad svými východními spolustraníky.
Týden po zpackané volbě durynského premiéra a třicet let po pádu železné opony se plně projevila nejen slabost Krampové-Karrenbauerové a vnitřní rozpolcenost CDU, ale také míra nepochopení, kterou při vzájemné interakci prožívají východ a západ Německa. Zápaďanům při vyslovení jména Björn Höcke, který vede durynské poslance za AfD a jenž v minulosti proslul antisemitistickými a Hitlerovu éru relativizujícími výroky, automaticky v hlavě naskakují srovnání s třicátými léty 20. století a nástupem nacistů k moci. AfD v nich vzbuzuje patřičný strach a odpor.
Na východě ale nějaká forma politické spolupráce s AfD často už probíhá, i když se tak děje skrytě nebo neoficiálně. Podle politologů je to běžné zejména na komunální a okresní úrovni. Alternativa tu dosahuje výborných volebních výsledků s příslibem „revoluce 2.0“, která by měla lidem konečně zajistit slíbenou demokracii a ukončit vládu elit ze západu. Těmi jsou podle AfD ostatní strany, především pak křesťanští demokraté, kteří minimálně zčásti cílí na stejnou skupinu voličů. To, že Höcke, Gauland i další předáci Alternativy pocházejí ze západu, voliči přehlížejí.
Zástupci ze západu země jednoznačně převažují i ve vedení CDU. Krampová-Karrenbauerová pochází z malého Sárska na francouzských hranicích, a všichni tři politici, o kterých se po její ohlášené rezignaci hovoří jako o možných nových lídrech, jsou původně ze Severního Porýní-Vestfálska. Stejně jako Björn Höcke. Jedinou výjimkou je samotná kancléřka, která vyrostla severně od Berlína.
Ani ona ale veřejně pochopení či empatii vůči svým východním stranickým kolegům neprojevila. Z oficiální cesty po Africe je kvůli spolupráci s AfD vyplísnila za „neobhajitelnou“ volbu. Stranu, ve které je od prosince roku 2018 formálně jen řadovou členkou bez vedoucí funkce, vyzvala, ať tuto volbu „vezme zpět“. Vzápětí se rozhodla vyměnit vládního pověřence pro východní země. Nově jím bude politik, jenž spolupráci s AfD – na rozdíl od svého narychlo odvolaného předchůdce – v souladu s vedením CDU odsoudil.
Funkce východního pověřence vznikla po znovusjednocení Německa se záměrem zajistit, aby spolková vláda ve svých rozhodnutích dostatečně zohledňovala „specifické zájmy“ obyvatel východu. Jenže pocit, že tomu tak je, se dlouhodobě nedostavuje. Když teď Annegret Krampová-Karrenbaurová naslouchala během nočního krizového jednání v durynském Erfurtu dlouhé hodiny stížnostem svých tamních spolustraníků na to, co všechno je na východě země špatně, bylo už pozdě.
Obyvatelé z východních, takzvaných nových spolkových zemí výrazně nesouhlasí například s migrační politikou, kterou vláda kancléřky Merkelové v Berlíně prosazuje. Na výzvy o pomoc s integrací uprchlíků z ciziny reagují odmítavě – sami mají pocit, že nejsou v sjednoceném Německu dostatečně integrováni. A statistiky jim částečně dávají za pravdu. Rozdíly ve mzdách i důchodech zůstávají mezi východem a západem značné. Bývalou NDR čekají náročné časy spojené s odklonem od těžby a spalování uhlí. Stárne obyvatelstvo, chybí dopravní i digitální infrastruktura. Více než polovina místních má ale pocit, že politiky v Berlíně tyto jejich problémy nezajímají, a že jim naopak podsouvají ekologickou ideologii a migranty.
To všechno vytváří úrodnou půdu pro protestní strany. Alternativa pro Německo, která vznikla v roce 2013 jako původně euroskeptické uskupení kritizující evropskou integraci a měnovou politiku, dnes slibuje návrat starých dobrých časů. Hodlá chránit státní hranice, zasazuje se o zachování tradičních rodin a etnicky homogenní společnosti, odmítá opatření na ochranu klimatu.
Využívá tak hladu voličů po tom, aby jejich protestující hlasy byly konečně slyšet. CDU se v Durynsku po krizovém únorovém týdnu v průzkumech propadla asi o šest procentních bodů, AfD by si oproti volbám vloni v říjnu naopak ještě polepšila. Největší přírůstek popularity i náhlý příval stranických přihlášek ovšem zaznamenala postkomunistická Levice, vítěz loňských voleb. I tu východoněmečtí voliči považují za hlas protestu.
Situace v Německu je zvláštní pouze jedinečností historické zkušenosti první poloviny minulého století. Totalitarismus může začít i demokratickými volbami, učí se Němci ve škole o začátcích nacistické diktatury ve 30. letech. Politologové s odkazem na tuto zkušenost varují před oslabením demokratického parlamentarismu metodami, jakou navrhoval například právě Alexander Gauland: kompromitací jakéhokoliv kandidáta pouhým vyjádřením podpory.
Podobný scénář jako v Durynsku se ale v posledním desetiletí odehrává v řadě evropských zemí, například v Itálii, Švédsku nebo Nizozemsku. Tradiční středové strany procházejí krizi, naopak těm na pravém, ale i levém okraji politického spektra se daří získávat voliče. V důsledku toho političtí lídři stále komplikovaněji budují stabilní koalice, středové strany jsou tlačené do kompromisů s populisty.
V Německu se AfD za posledních sedm let vypracovala do pozice hlavní opoziční síly ve spolkovém sněmu, Bundestagu. Podle nejnovějších průzkumů by ji v celém státě volilo asi 15 procent voličů. Pokud by se hlasování omezilo na bývalou NDR, skončila by Alternativa pro Německo se 21procentní podporou druhá.
Někteří politologové uklidňují vyděšené obhájce německé demokracie ujištěními, že AfD už dosáhla vrcholu svého voličského potenciálu a že na západě, kde si samozřejmě také našla příznivce, už se jí bude dařit jenom hůř. Rozdělené totiž není jen Německo, ale i samotná AfD. Umírněnějším členům i voličům vadí, že jí kvůli Björnu Höckemu a dalším politikům z východních spolkových zemí hrozí zařazení na seznam organizací podezřelých z pravicově extremistických názorů.
Rozhodnost, se kterou se do krize v Durynsku vložila Angela Merkelová, jež i po dekádě a půl v křesle kancléřky a s osmnáctiletou historií na špičce strany patří mezi nejpopulárnější německé politiky, by mohla naznačovat, že právě ona by na sklonku kariéry mohla přijít s řešením. Jenže je to právě kancléřka, kdo nese na vzestupu AfD výrazný díl viny. A jestli se Němci v pohledu na politiku na něčem shodují, tak je to přesvědčení, že její éra už musí skončit.
Druhá tradiční velká německá politická strana, sociální demokracie (SPD), má v současnosti problém udržet si i to málo voličů, kteří jí ještě zbyli. Straně kancléřů Willyho Brandta a Gerharda Schrödera, kterou ještě před osmnácti lety volilo bezmála čtyřicet procent Němců, dnes důvěřuje méně než patnáct procent voličů. Úloha znovu posílit politický střed proto zůstává zejména na CDU.
Kdokoliv, kdo Angelu Merkelovou a nyní také Annegret Krampovou-Karrenbauerovou v čele CDU nahradí, by se měl poučit z jejich selhání. „Vedení strany by si mělo vyjasnit se zemskými stranickými buňkami, co přesně znamená nespolupracovat s AfD,“ je přesvědčený Axel Salheiser, politolog z Institutu pro demokracii a občanskou společnost z durynské Jeny. Vedení se tak do budoucna může vyhnout překvapení z toho, že pro některé členy strany není společné hlasování s Alternativou vůbec žádný problém.
„Je důležité, aby demokratičtí politici a aktéři občanské společnosti jasně komunikovali, proč je vůbec potřeba se vůči AfD vymezit,“ říká dál Salheiser. „Národovecký, rasistický a antiliberální program k tomu poskytuje argumenty,“ hodnotí politolog. Strana si navíc nemusela nikdy lámat hlavu s uskutečněním svých politických nápadů. Volební programy AfD tak často obsahují nerealistické proklamace, sami její zástupci se v mnoha případech prokázali jako profesně neschopní.
Podle Michaela Lühmanna, politologa z Institutu pro výzkum demokracie v Göttingenu, by také CDU mohla přehodnotit svůj interní zákaz spolupráce s postkomunistickou Levicí. Do patové situace se durynští poslanci dostali mimo jiné právě proto, že křesťanští demokraté zásadně odmítli s vítězem voleb spolupracovat. „Na východě Německa to do budoucna takhle nepůjde,“ domnívá se Lühmann.
Nové vedení CDU by mělo být známé nejpozději do konce letošního roku, parlamentní volby se pak odehrají nejpozději na podzim 2021. Pokud se křesťanskodemokratickému lídrovi nebo lídryni podaří situaci ve straně uklidnit, budou mít radikálové jako Höcke i celá AfD mnohem menší pole působnosti.
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025