Nepískalo se jen na Babiše

23. října, 2018 Jan Fábry RUBRIKA Česko

---

Andrej Babiš 21. srpna před Českým rozhlasem. Foto: Vlada.cz

 

Při vzpomínkové akci na výročí 21. srpna před Českým rozhlasem přehlušili někteří občané premiérův projev pískotem. Rázem se objevily výtky, že se jedná o nedostatek úcty k obětem vpádu vojsk Varšavské smlouvy do Československa před padesáti lety i k řádně zvolenému ústavnímu činiteli. Ať tak či onak, vypískání Andreje Babiše při pietním aktu svědčí mimo jiné o tom, že řada lidí zpochybňuje legitimitu části politických elit. Do jaké míry je to oprávněné?

 

Výtky vůči shromážděným, kteří projevili neúctu k legálně zvolenému premiérovi, mi připomněly výtky vůči těm, kteří v roce 1969 rozbili výlohy Aeroflotu na Václavském náměstí. Slavila se tehdy výhra československého hokejového týmu nad Sovětským svazem na mistrovství světa, což lidé vnímali jako vítězství nad okupanty. Není rozhodující, zda první kameny vhodili do výloh provokatéři, jak se tvrdí. Podstatné je, že se za normálních poměrů nevytloukají ani výlohy, ani se nepřerušuje premiér ve svém projevu. Společný prvek v obou případech lze najít ve frustraci veřejnosti, která má své opodstatnění.

Pietní akt před Českým rozhlasem přitom nebyl letos prvním, který se odklonil od připomenutí minulosti jako mementa a svým průběhem spíše reflektoval současnost. V květnu se jako každým rokem uskutečnila Terezínská tryzna – vzpomínková slavnost, jejímž účelem je dát najevo hodnoty, ke kterým se vztahuje náš stát. Mezi přítomnými ústavními činiteli byl i Tomio Okamura (SPD). Vedle něho stál předseda Poslanecké sněmovny Radek Vondráček (ANO), který ve svém vystoupení hovořil o důležitosti obrany demokracie, aniž se vyhranil vůči svému sousedovi. Přitom pár týdnů předtím předseda hnutí SPD nehorázně zlehčil utrpení obětí v táboře v Letech u Písku. Navzdory tomu Tomio Okamura zůstal ve funkci místopředsedy Poslanecké sněmovny, a to především zásluhou hnutí ANO, tedy mimo jiné poslanců Babiše, Vondráčka a Heleny Válkové, odbornice na trestní právo. Tato faktická podpora je nepochybně v rozporu se slovy o obraně demokracie.

Nikdo nemůže zpochybnit legálnost Okamurova zvolení do vysoké funkce, avšak jeho legitimitu ano. Pokud někdo udržuje takového politika u moci, nemůže se divit, že tím zpochybňuje i legitimitu svou. Dodejme, že výsledek „okamuriády“ představuje hrozbu. Vyplývá z ní totiž, že pracovní tábory nejsou vlastně nic tak strašného. S ohledem na sociální situaci v regionech, kde se nacházejí vyloučené lokality, jde o varování, že se možná přibližujeme k nastolení režimu, jehož součástí pracovní tábory budou.

Nelze předpokládat, že si tento kontext uvědomovali všichni přítomní, kteří protestovali proti Andreji Babišovi. Nejspíše pískali především kvůli tomu, že v čele vlády stojí bývalý komunista podezřelý ze spolupráce s StB a ze zneužití evropských dotací. Těžko říci, kolik lidí se bouřilo proti jeho názoru, že se stát dá řídit jako firma. Jestliže byl pan Babiš přesto zvolen, znamená to, že tradiční politické strany zklamaly a s nimi i představitelé různých institutů státní moci. Když selhávají strany a jejich elity, k čemu jinému to může vést než ke společenskému napětí?

Pokud lidé pociťují neshodu mezi legitimitou a legalitou, jejichž soulad podmiňuje spontánní přijetí zásad právního rámce, je ohrožena současná podoba státu, a tedy i jeho demokratická podstata. Ruku v ruce se ztrátou legitimity některých stranických uskupení kráčí nedůvěra občanů k legitimitě politických institucí jako celku. Jinak řečeno, lidé sice pískali proti Babišovi, avšak jejich protest se dotýká i těch, kdo svou nedůsledností umožnili, aby se dostal k moci. Ten pískot by měl dolehnout především k jejich uším.