05. června, 2023 Jan Holovský
Americký prezident Ronald Reagan a jeho žena Nancy ve společnosti Mickey Mouse a Minnie Mouse. Foto: Wikimedia Commoms/Collection: White House Photographic Collection, 1/20/1981 - 1/20/1989
Snahu zachytit pohyb vidíme už na starověkých kresbách. Nicméně počátky animovaného filmu, jak jej chápeme dnes, tedy snímání věcí po jednotlivých fázích za účelem iluze plynulého pohybu, můžeme datovat ke vzniku stroboskopu ve 30. letech 19. století. Po vynálezu kinematografu francouzskými bratry Augustem a Louisem Lumièrovými v roce 1895 začali první tvůrci experimentovat s vyprávěním, výtvarnou stránkou a prvními triky. Kouzlo animace pro rozvoj představivosti bylo publikem objevováno až se zpožděním, protože na filmu byla nejprve oceňována dosud nevídaná realističnost.
Během druhého desetiletí 20. století se animovaná produkce celkem logicky nejvíce rozjela v USA, které se staly nejlidnatější zemí Západu s největším trhem. Po skončení první světové války tak spatřil roku 1919 světlo světa první plnohodnotný animovaný charakter – Kocour Felix. Šlo o nejoblíbenější postavičku němé éry filmu, dokud ji nezastínil Walt Disney během lépe zvládnutého přechodu na film zvukový. Parník Willie (1928) s Mickey Mousem nastartoval fenomén Disneyovek, který v roce 1937 vyvrcholil úspěchem prvního celovečerního animovaného filmu Sněhurka a sedm trpaslíků. Rokem 1928 tak začíná zlatý věk americké animace. Během následujících desítek let se zrodili oblíbení hrdinové, jako jsou kupříkladu Tom a Jerry, Flintstoneovi či Šmoulové. Koncem století s rozvojem počítačové animace nastal boom seriálů pro starší publikum, který začali Simpsonovi.
Prakticky od začátku jsou tak centrem světové animace Spojené státy americké, s čímž se ostatní země musejí nějak vyrovnat. Nejlépe se to asi povedlo japonskému anime, které se celosvětově prosadilo svébytným výtvarným stylem a způsobem vyprávění během 70. a 80. let 20. století. V Evropě je bezesporu nejúspěšnější Velká Británie, řadu skvostů ale mají na kontě i Francie a další země.
V tomto článku nás ale zajímá především středoevropský kontext. Začněme v německojazyčné oblasti. Před pár lety vzbudil pozornost německý „doják“ Fany a pes. Spolková republika obecně v animovaných dílech příliš nevyniká, tento čtyři roky starý film o událostech roku 1989 v Lipsku byl spíše výjimkou potvrzující pravidlo. Za zmínku nicméně stojí snímek Teheránská tabu (2017) o nelehkém životě v íránském hlavním městě a vcelku originální seriál pro nejmenší Kamarádi z mojí deky (2013). Pro úplnost je třeba dodat, že se tehdejší Západní Německo zapojilo do koprodukce u nás velmi populárního japonského seriálu Včelka Mája (1975). Podílelo se na něm i Rakousko, které však vyjma koprodukční spolupráce příliš zářezů v tomto oboru nemá.
To Polsko uspělo už za dob komunismu s autorskými animovanými seriály Bolek a Lolek nebo Slavný lovec Pamaplini. Z novějších děl zabodoval šest let starý novátorský film S láskou Vincent, který byl natočen v koprodukci s Velkou Británií a rozpohyboval malbu Vincenta van Gogha. Velmi dobré hodnocení má i drsnější seriál Vymítač, natáčený od roku 2017.
Také v Maďarsku měli před rokem 1989 animovanou sérii, se kterou sklízeli mezinárodní úspěch. Jednalo se o Rodinu Smolíkovu. Vedle ní se dočkaly určitého úspěchu v 70. letech například animovaný film Pasáček Matyi a dětský seriál Vodouch a jeho kamarádi. V osmdesátkách byl natočen zajímavý dětský seriál Pompomova dobrodružství nebo milý animovaný film Lišáček Lup. Po rozpadu východního bloku se však kvalita maďarské produkce rychle propadla. Z poslední doby je možné vyzdvihnout snad jen akční animovaný film Sběratel Ruben Brandt z roku 2018.
Několika zajímavými díly se po rozpadu federace mohlo pochlubit Slovensko. Milý byl už seriál o tradicích Vianočné rozprávanie (1996). Zaujala i osvětová série OVCE.sk z roku 2009 nebo Mimi a Líza, roztomilý příběh dvou holčiček, z nichž je jedna nevidomá. Poutavostí se vyznačuje dva roky starý umělecký snímek Bylo jednou jedno moře o vysychajícím Aralském moři nebo komedie Sh_t Happens (2019) o obyvatelích jednoho zvláštního domu. Asi největší úspěch mají Websterovi. Počítačově animovaná rodinka pavouků se na obrazovce poprvé objevila roku 2017 a dnes má za sebou již tři série a jeden film. Její autorkou je Katarína Kerekesová, která patří mezi nejzajímavější osobnosti slovenské animace (natočila i zmíněný seriál Mimi a Líza). Tradicí zůstává častá koprodukce s českými partnery, ostatně řada slovenských tvůrců se vyučila v Česku, nebo se sem přesunula. Lze zmínit třeba právě autory Sh_t Happens Michaelu Mihalyiovou a Dávida Štumpfa.
Tím se dostáváme k domácí tvorbě. Její zmapované začátky spadají do 20. let 20. století a jsou spojeny především se jmény Hermína Týrlová a Karel Dodal. Právě pražský rodák Karel Dodal, původně lakýrník či malíř kulis, se v polovině 20. let stal kreslířem v pražské filmové společnosti Elekta Journal. Hermína Týrlová, pocházející z Příbramska, byla nějaký čas jeho partnerkou. Společně vytvářeli kreslené reklamy, adaptace zámořských animovaných grotesek i první autorské filmy (se zřejmou inspirací americkou tvorbou), jako byl Zamilovaný vodník z roku 1928. O šest let později pak společně založili Ire-Film, který už byl přímo zaměřen na animaci, a roku 1935 natočili s Josefem Skupou první celovečerní animovaný snímek Všudybylovo dobrodružství.
Politické dění v roce 1938 je ale donutilo skončit. Karel Dodal emigroval do USA, zatímco Hermína Týrlová přesídlila do Zlína. V Baťových filmových ateliérech, jež produkovaly filmy (především z propagačních důvodů) od roku 1935, se stala jednou z hlavních osobností. Spolu s Karlem Zemanem z nich pak pomohla udělat jedno ze dvou hlavních center animované produkce v Československu. Vytvořila tu v roce 1942 svůj první loutkový film Ferda Mravenec a dva roky po válce pak Vzpouru Hraček. Nepřestávala s experimentováním, například v roce 1958 senzačně rozpohybovala uzel na kapesníku.
Vrcholu dosáhly Zlínské ateliéry díly Karla Zemana. Jeho mezinárodně úspěšnou tvorbu v čele se skvosty, jako jsou Cesta do pravěku, Vynález zkázy, Baron Prášil nebo Na kometě, kombinující v 50. a 60 letech animaci s hraným filmem, není třeba představovat. Od 70. let se už soustředil na animovanou produkci, z níž vzešly Pohádky tisíce a jedné noci nebo Čarodějův učeň. Ve Zlíně se pak zrodili i Pat a Mat, Bob a Bobek nebo adaptace Spejbla a Hurvínka.
Druhé centrum animace se vytvořilo v Praze. Jeho kořeny jsou spjaté s nacistickou okupací. Na konci roku 1942 totiž Rakušan Richard Dillenz založil pražské studio animovaného filmu, jehož cílem měla být německá náhrada za americké animované grotesky. Sešla se zde řada osobností, které se snažily vyhnout nuceným pracím, jinak by se zřejmě animovanému filmu nevěnovaly. V roce 1945 na těchto základech vznikli proslulí Bratři v triku, do jejichž čela se podařilo přemluvit legendárního Jiřího Trnku.
Studio už rok po válce ohromilo festival v Cannes krátkým filmem Zvířátka a Petrovští. Postupně spojilo dohromady takové osobnosti, jako byli autor Krtečka i loga studia Zdeněk Miler, tvůrce Rákosníčka nebo Křemílka a Vochomůrky Zdeněk Smetana, „otec“ Maxipsa Fíka Jiří Šalamoun, výtvarník Macha a Šebestové Adolf Born nebo scénárista Jiří Brdečka. Prostor jim od roku 1963 dávala také televize svým Večerníčkem. Zdejší kvalitní produkce byla natolik proslulá, že tu vznikly i některé díly Toma a Jerryho či Pepka námořníka a svůj oscarový film Munro tady roku 1961 natočil Američan Gene Deitch.
Tehdy zažila naše animace největší slávu, ale světovou kvalitu si udržela až do počátku 90. let, kdy jsme po rozpadu dosavadního systému studií přestali být velmocí dětské filmové tvorby. Tvůrčí prostor se omezil, ale nezanikl, a stále vznikala zajímavá díla. Silné postavení si domácí tvůrci udrželi hlavně v tradiční loutkové tvorbě. Vlajkovou lodí se stala adaptace Werichovy knížky Fimfárum do podoby animovaného pásma loutkových filmů v roce 2002 (s pokračováním v letech 2006 a 2011), na jejíž dokončení se ale musela dát dohromady prakticky celá roztříštěná domácí scéna.
Významným počinem byli i noví loutkoví Broučci z roku 1995. Jinak se točily nové části starších seriálů, pokračovalo dílo světově proslulého Jana Švankmajera (například Lekce Faust z roku 1994), adaptoval se Josef Lada (Bubáci a hastrmani z roku 1999). Větší růst kvality ale vidíme až v posledních asi patnácti letech, přičemž se postupně zrychluje. Důležité bylo zkvalitnění zázemí pro tvůrce ve studiích, posílení veřejného financování i činnost animátorských škol v čele s Katedrou animované tvorby FAMU. Od roku 2008 tak natočila Česká televize už tři řady loutkového večerníčku Šárky Váchové o českých tradicích Chaloupka na vršku. V roce 2017 na něj navázala biblickým loutkovým seriálem Martina Otevřela Zahrádka pod hvězdami.
Vedle toho lze uvést film Zdeňka a Jana Svěrákových Kuky se vrací (2010), zajímavý snímek s loutkami Františka Antonína Skály z roku 2015 Malý pán a mezinárodní ocenění sbírala studentka FAMU Daria Kashcheeva za loutkový film Dcera (2019). Z dalších úspěšných animovaných děl stojí za zmínku filmy Alois Nebel (2011), Moje slunce Mad nebo vynikající Myši patří do nebe (obojí z roku 2021). Z animovaných seriálů pak „dospělejší“ Legendy staré Prahy (2013) a dětské Anča a Pepík (2017), Mlsné medvědí příběhy (2020) nebo Jezevec Chrujda (2022).
Navzdory tomu, že se zrychluje způsob vyprávění a prosazují nové technologie, si naši animátoři udržují výtvarnou originalitu a svébytnost i svůj vyhlášený cit pro pohyb a čas. To se pak přelévá též do dalších oborů v čele s videohrami. Světové proslulosti už dosáhla společnost Amanita Design s výtvarně originálními hrami, a letos v dubnu získalo mezinárodní pozornost malé studio Attu Games, když ohlásilo hru s vyšívanými animacemi. Česko se tak vrací mezi velké hráče světové animace.
Podpořte prosím naši sbírku na Hithitu: https://www.hithit.com/cs/project/12032/tref-se-do-demokratickeho-stredu
ROČNÍK XIV. – 2. ČÍSLO, ČERVEN 2025