28. září, 2025 Marián Balázs
Robert Kaliňák společně s českou ministryní obrany Janou Černochovou. Foto: Facebook/rkalinak
Když v roce 1999 Robert Kaliňák spoluzakládal stranu Směr, býval žoviální, řadu novinářů oslovoval křestním jménem, neměl problém debatovat se členy jiného politického tábora. Snažil se dát straně „lidskou tvář“, a vyvést ji tak z izolace. To bylo výhodné i pro Roberta Fica, jenž nedokázal překročit bariéru oddělující ho od novinářů.
O Kaliňákovi se nicméně už od začátku říkalo, že je člověkem Jozefa Brhela, jednoho z klíčových oligarchů v pozadí Směru. Do politiky přivedl i svého kamaráda a partnera v podnikaní Jána Počiatka, budoucího ministra financí za Směr. Ten byl v polovině devadesátých let spolumajitelem bratislavského podniku Harley Davidson, kde se setkávali motorkáři i lidé z podsvětí. A také Počiatek s Kaliňákem. Podnik chránila mafiánská skupina Takáčovců.
V červenci 2006 se Robert Kaliňák stal poprvé ministrem vnitra. O pár týdnů později zahájili policisté trestní stíhání proti neznámým pachatelům, kteří napadli slovenskou studentku maďarské národnosti Hedvigu Malinovou. Policie, jež nejprve zveřejnila přibližné portréty útočníků, však stíhání překvapivě rychle zastavila. Zmlácená dívka prý zbitá nebyla, skutek se tak nestal.
Ministr Robert Kaliňák a premiér Robert Fico zorganizovali tiskovou konferenci, na které z úst prvně jmenovaného zaznívaly věci, jež se evidentně nezakládaly na pravdě. Předkládal nepravdivé údaje v neprospěch oběti útoku, a to i v rozporu s lékařskými zprávami. Nemluvě o tom, že znal detaily z průběhu vyšetřování, což mu nepříslušelo. Zakrátko však soudní znalec potvrdil lékařské nálezy, a tedy i pravdivost tvrzení napadené studentky. Nicméně Kaliňák slova Hedvigy Malinové i jejího advokáta označil za pohádky.
Až když se přihlásil svědek, jenž potvrdil, že studentka byla skutečně zbita, policejní prezident připustil, že se tak opravdu stalo. Policie ovšem znovu postupovala skandálně. Aby nezpochybnila předchozí veřejná Kaliňákova vyjádření, nechala sice zmíněného muže podat vysvětlení, ale nevyslechla ho jako svědka.
Přestože postupně vyšla najevo jména údajných útočníků, kteří se podobali dříve zveřejněným přibližným portrétům, Kaliňák s Ficem všechny okolo obviňovali ze lži. Politicky ovládnutá policie dále postupovala v souladu s Kaliňákovými veřejnými výroky. Ministr vnitra přitom stále opakoval, že Hedviga Malinová lže. Tato kauza jasně ukázala, kdo je Robert Kaliňák a čeho všeho je schopen. A proč má pro Roberta Fica tak velkou cenu.
Speciální prokurátor Vasiľ Špirko měl pověst neoblomného, nekompromisního a profesně nesmírně zdatného člověka, jenž se nenechá nikým zastrašit. Byl známý i tím, že hluboce nedůvěřuje policii, zejména v čase ministra Kaliňáka. V politicky citlivých kauzách byl proto velmi opatrný a všemožně si hlídal informace před potenciálními úniky. Dokonce až tak, že nejdůležitější úkony raději prováděl sám.
Špirko jako dozorující prokurátor dohlížel v roce 2016 na vyšetřování pozadí Kaliňákova podnikání. Chtěl také začít trestně stíhat nakládání s evropskými fondy na ministerstvu vnitra.
Následovala razie u Špirka a jeho obvinění, že ve zmíněné kauze kolem ministerstva vnitra vytvářel nátlak na svědka. Bylo zjevné, že se jedná o manévr k získání informací, na co všechno elitní prokurátor přišel. A zároveň šlo o způsob, jak ho od vyšetřování Kaliňákova byznysu odstavit a současně zastrašit jiné nepoddajné prokurátory.
Špirko doplatil na to, že nezapadal do partičky kolem Kaliňáka a tehdejšího policejního šéfa Tibora Gašpara. Obvinění prokurátora z trestného činu bylo později překvalifikováno na obvinění z přečinu, a nakonec bylo úplně zrušeno. Případ se dostal na stůl disciplinární komise Generální prokuratury, která Vasiľa Špirka definitivně očistila.
Zatímco však Špirka vyšetřovali, spřízněná prokurátorka rozhodla, že Kaliňákovo podnikání je v pořádku. Takže nepohodlný prokurátor už po svém očištění nemohl v uvedeném případě pokračovat.
Směr postupně vybudoval systém dvou světů. Prvním je reálný svět politiků a spřátelených byznysmenů, tedy šedá zóna mezi politikou a byznysem, a druhým svět nefunkčního právního státu, který lidi v šedé zóně důsledně chrání. Oba tyto světy spoluutváří jeden mocenský systém, jenž podkopává základy demokracie a likviduje její pravidla.
Navzdory velkému množství kauz vlád pod vedením Směru Kaliňák cynicky prohlašoval, že korupce v nejvyšších patrech politiky neexistuje. Pokud by však opravdu neexistovala, nebyl by přece nejmenší důvod odstavit prokurátora Špirka, když vyšetřoval pozadí Kaliňákova byznysu a podvody s daní z přidané hodnoty. Podle Kaliňáka však zlou náladu vyvolávala media, která prý neustále rozebírala vymyšlené či překroucené kauzy.
Andrej Kiska, jenž byl prezidentem v letech 2014 až 2019, patřil podle průzkumů k nejpopulárnějším slovenským politikům. Svou popularitou a neoblomným hájením demokratických pravidel znamenal pro Směr i jeho koaliční partnery hrozbu. Jeho diskreditace, jež dala vzpomenout na vládnutí Vladimíra Mečiara, byla cestou, jak prezidentovi vzkázat, aby brzdil.
Diskreditačními nástroji byly úniky informací o Kiskově údajném daňovém podvodu a také kritika, že často využívá vládní speciál k soukromým letům. Při obou útocích hrál hlavní roli Robert Kaliňák.
„Mafiánský stát znamená, že stát zneužije hrubě svou moc k tomu, aby pošpinil, zdiskreditoval kohokoliv. Ukázalo se, že za vším, za celou touto organizací stojí ministr vnitra, který zneužívá Národní kriminální agenturu,“ řekl na začátku roku 2018 v jednom rozhovoru Kiska k úniku informací o daňové kontrole v jeho firmě. Prezidentův mluvčí Roman Krpelan zase upozornil, že podobně jako v případě Hedvigy Malinové Kaliňák na policejní tiskové konferenci komentuje vyšetřování, o němž by neměl nic vědět.
Rok předtím Kaliňák zaútočil na prezidenta, že k cestám za rodinou do Popradu zneužívá vládní letadlo. Policie však prezidentské kanceláři písemně potvrdila, že v případě hlavy státu neexistuje rozdíl mezi služební a soukromou cestou a že zabezpečuje ochranu a převoz chráněné osoby nonstop. Pointou bylo, že tuto možnost prezidentovi předtím navrhl sám Kaliňák.
Po vraždě novináře Jána Kuciaka a jeho snoubenky Martiny Kušnírové v roce 2018 následovaly protesty Za slušné Slovensko. Pod tlakem veřejnosti odstoupili premiér Robert Fico, policejní Tibor Gašpar a také ministr vnitra Robert Kaliňák. U všech tří se odstoupení zdůvodňovalo potřebou uklidnit situaci. Takže vlastně podle nich nedošlo k žádným chybám, kauzám ani skandálům, všechno bylo v pořádku, ale veřejnost se bouřila, tak ji bylo třeba utišit. Šlo o obyčejný cynismus.
Po volbách v roce 2020 a změně vlády měla policie rozvázané ruce, což vedlo k vyšetřování, obžalobě a v několika případech i k odsouzení lidí spojených se Směrem.
V poutech skončil též Robert Kaliňák, jenž byl obviněný z uplácení v korupčním případě týkajícím se Finanční správy. Jakou roli Kaliňák v kauze sehrál, podrobně před soudem popsal bývalý šéf Finanční správy František Imrecze, později odsouzený za korupci. Ten také prohlásil, že byl součástí systému „kompenzace mezd“, který představoval „jeden z projevů organizovaného a úzkého propojení oligarchie s nejvyšší státní mocí v daném období“.
Kaliňákovo obvinění však generální prokuratura pod vedením Maroše Žilinky zrušila na základě sporného paragrafu 363. Nebyl to jediný případ, kdy generální prokuratura pomohla osobě svázané se Směrem. Za nadužívání sporného paragrafu a za nadpráci ve prospěch Ficovy strany čelil Maroš Žilinka opakované kritice.
Po volbách v roce 2023 se Směr vrátil k moci a Kaliňák se tentokrát stal ministrem obrany. Nedávno byla medializovaná informace, že neuvedl v majetkovém přiznání vilu, kterou v Chorvatsku vlastní jeho manželka. Porušil tím zákon a jako advokát i profesní etická pravidla.
Když vše prasklo, prohlásil, že dlouhé roky podniká a má dost peněz na to, aby si podobnou nemovitost mohl dovolit. Ještě obludněji však vyznívá jeho tvrzení, že chtěl chránit soukromí svých dětí, což považuje za vyšší zájem v duchu ústavy (!). Jeho rozhodnutí zamlčet vilu v majetkovém přiznání tedy prý bylo „absolutně správné“.
Něco takového může politikovi projít jen v nějaké banánové republice, vojenské diktatuře či v jiném autoritářském režimu, nikoliv však v civilizované demokracii. Současné Slovensko se však pod vedením lidí jako Robert Fico a Robert Kaliňák vyznačuje karpatskou mocenskou politikou, která inklinuje k autokraciím.
Kaliňák je tak dnes součástí vlády a strany, která razí proruský kurs. Osobně mu to nemusí vyhovovat, ale nikdy nebude proti. Čím více se hovoří o Ficových schůzkách s Vladimirem Putinem, tím méně pozornosti se upírá na Kaliňáka, což mu plně vyhovuje.
Po loňském atentátu na premiéra Fica to byl Robert Kaliňák, kdo opakovaně informoval o jeho zdravotním stavu. Nikoliv tedy lékaři, kteří zřejmě dostali zákaz o Ficově stavu mluvit, ale ministr obrany! Kaliňák přitom opakovaně hovořil o potřebě smíření, zároveň však sám šířil nenávist vůči opozici a médiím.
Politiku pomsty a nenávisti razí dodnes. Neustále útoky na nepohodlné novináře, kritiky a oponenty jsou pravidelnou náplní jeho veřejných vystoupení. Vystupuje zdánlivě uhlazeněji než Fico, je však stejně arogantní a nenávistný. Z této cesty, na kterou se oba vydali, zřejmě již není návratu.
ROČNÍK XIV. – 3. ČÍSLO, ZÁŘÍ 2025