30. listopadu, 2016 Tomáš Orlík
Foto: Pixabay
Základem naší analýzy jsou čísla a fakta z Českého statistického úřadu (ČSÚ), přičemž některá z nich byla rozpracovaná autory na Wikipedii. Náš pohled pak vyjadřují dva ukazatele vypočtené z těchto veřejně dostupných údajů.
Řada analýz a informačních zdrojů v českých i zahraničních médiích pracuje s tradičními národohospodářskými ukazateli, jako jsou především meziroční růst hrubého domácího produktu (HDP) v procentech, bilance státního rozpočtu v daném kalendářním roce a výše státního dluhu vyjádřená v absolutních číslech nebo procentem HDP.
Nás zajímalo něco více: jak ta která vláda hospodařila s ohledem na své možnosti v daném období. Jinými slovy: pokusily se vlády šetřit v dobách prosperity? Jako třeba Švýcaři, kteří si takový závazek dali do své ústavy (poprvé byl uplatněn v roce 2003), a nyní v dobách růstu tamní vládě nezbývá nic jiného než šetřit? Utrácely některé naše vlády do minusu zejména proto, aby pomohly nastartovat ekonomiku, jak radil slavný ekonom John Maynard Keynes?
Odpovědi na tyto otázky pomůže nalézt ukazatel, který vypočítáme pomocí následujícího vzorce:
RŮST HDP (v %) minus REÁLNÝ VÝSLEDEK STÁTNÍHO ROZPOČTU (v % vzhledem k HDP)
Tento unikátní ukazatel podle našeho názoru nejlépe vyjádří situaci, jak ten který ministr hospodařil vzhledem k aktuálním možnost české ekonomiky.
Ukažme si to na příkladu. V daném roce nastal hospodářský růst ve výši 3 % HDP. Vláda X však hospodařila v daném kalendářním roce s deficitem státního rozpočtu minus 2 % HDP. Po dosazení do vzorce získáme hodnotu ukazatele (RŮST – HOSPODAŘENÍ): 3 % – (-2 %) =5. Hodnota ukazatele je tedy 5
Jiný příklad: Pokud vláda Y hospodařila s plus 1 % a přitom růst HDP byl 4 %, hodnota ukazatele (RŮST – HOSPODAŘENÍ) = 4% – 1% = 3
Z toho plyne, že ideálním výsledkem je nulová hodnota našeho ukazatele. Vláda, která finance dobře řídí v časech hospodářského růstu, dosahuje kladné bilance hospodaření státního rozpočtu. Případný přebytek se následně použije na splácení státního dluhu a/nebo na umoření nákladů na rozvojové projekty z let minulých, kdy se tolik nedařilo.
Podívejme se nyní na graf č. 1, jenž zobrazuje vývoj ukazatele (RŮST – HOSPODAŘENÍ) od roku 1993 až do roku 2016, kde na konci října předpokládáme, že dojde k dosažení vyrovnaného výsledku hospodaření.
GRAF č. 1
Takřka nulové hodnoty naše země dosáhla v letech 1993 a 1997 za éry ministra Ivana Kočárníka a premiéra Václava Klause (oba ODS). V roce 1993 šlo o dosažení cíle vyrovnaného rozpočtu, v roce 1997 pak o včasné zabrzdění výdajů během pádu přehřáté ekonomiky. Dále byl ukazatel na nule již jen v roce 2009, kdy Miroslav Kalousek (tehdy KDU-ČSL), ministr financí ve vládě Mirka Topolánka (ODS), rozumně zareagoval na propad ekonomiky způsobený krizí.
Velmi nízký, tedy pod hodnotou 2, byl ukazatel (RŮST – HOSPODAŘENÍ) po dva roky za ministra Kalouska (již TOP 09) a premiéra Petra Nečase (ODS). I v tomto období šlo o předem deklarované cíle rozumně úsporné rozpočtové politiky, které se – jak dosvědčuje graf – dařilo v praxi plnit.
Pak zde máme dvě neúsporná období, kdy se ukazatel pohybuje kolem 4 až 6. První období se týká premiéra Miloše Zemana a jeho ministrů financí Ivana Svobody, Pavla Mertlíka a Jiřího Rusnoka (všichni ČSSD). Ve druhém případě jde o naši žhavou současnost za úřadování ministra Andreje Babiše (ANO) a premiéra Bohuslava Sobotky (ČSSD).
V prvním případě Zemanova vláda deklarovala, že nastartuje ekonomický růst pomocí deficitního rozpočtu, což se jí mimochodem podařilo. U Sobotkovy vlády jde o předem ohlášený cíl dosahovat rozpočtového deficitu navzdory v evropském srovnání špičkovému růstu ekonomiky. Bohužel pro Českou republiku a její obyvatele tato situace vzbuzuje oprávněný dojem, že část růstu je financována deficitem. Jakmile totiž dochází v roce 2016 k zásadnímu zabrzdění vládních investičních výdajů, rozpočet rychle míří k vyrovnané bilanci.
Zatím rekordní hodnoty ukazatele (RŮST – HOSPODAŘENÍ), který se tehdy pohyboval mezi 8 a 10, přineslo ministrování Bohuslava Sobotky za premiérů Vladimíra Špidly, Stanislava Grosse a Jiřího Paroubka (všichni ČSSD). Zapříčinila to velká nehospodárnost, kdy v období velkého růstu hospodářství měl rozpočet velký deficit, a docházelo tak k rychlému zvyšování zadlužení země. Je velká škoda, že Zemanovou vládou probuzený růst následné kabinety s ministrem financí Sobotkou nezužitkovaly k částečnému snížení státního zadlužení. Vlády pod vedením ČSSD se tak v letech 1998-2006 bohužel řídily pouze první částí doporučení profesora Keynese. Na druhou část, tedy šetření v dobách růstu, už nedošlo.
Abychom zjistili, který ze strážců kasy si vedl nejlépe, sečetli jsme počet měsíců jednotlivých ministrů ve funkci a sečetli jsme hodnotu ukazatele (RŮST – HOSPODAŘENÍ) za jejich funkční období. Pak jsme vypočetli aritmetický měsíční průměr ukazatele (RŮST – HOSPODAŘENÍ) daného ministra.
Tabulka prezentuje výsledky shora od nejlepšího k nejhoršímu.
Je nutno podotknout, že jak Ivan Pilip (nejprve ODS, později Unie svobody), tak Ivo Svoboda (ČSSD) pobyli v úřadu pouze zhruba rok. Oba nastoupili za velmi dobré výchozí situace a nestihli na trendu daného období moc změnit. Miroslav Kalousek byl ministrem financí dvakrát – nejprve v letech 2007-2009 za KDU-ČSL, poté pak v letech 2010-2013 za TOP 09. Vlastimil Tlustý (ODS) a Jan Fischer (nestr.) hodnoceni nebyli, neboť ve funkci strávili příliš krátkou dobu. Navíc působili ve vládách, jež nezískaly důvěru Poslanecké sněmovny.
U státního rozpočtu je podobně jako u soukromé či státní firmy velmi důležitá schopnost odhadu a předpovědi hospodářského výsledku. Firmy kotované na burze by mohly vyprávět – například ačkoli měly v daném kvartále obrovský růst, jejich akcie přesto spadly, protože finanční ředitel předpovídal růst ještě větší. Analyzovali jsme tedy také schopnosti přesných předpovědí našich dosavadních vlád a jejich správců státní kasy.
GRAF č. 2
Čeští ministři a premiéři jsou na tom z pohledu ukazatele (REALITA výsledku rozpočtu za daný rok minus PLÁN pro daný rok) vcelku dobře. Ukazatel kolísá mezi plus 1 % a minus 1 %.
V grafu č. 2 pak vidíme tři období, kdy se realita výrazně odchyluje od rozpočtového plánu. První dvě v letech 2008 a 2009, kdy za éry ministra Kalouska a premiéra Topolánka dorazila do Česka šoková vlna hospodářské krize. Někdo ji čekal, většina však ne, a to včetně renomovaných bank a západních ministrů financí. V této době došlo k zásadnímu propadu české ekonomiky, ač se očekával růst (2008), potažmo k poklesu mnohem většímu, než se předvídalo (2009). Mějme ovšem na paměti, že tvorba státního rozpočtu končí vždy zhruba v září, a krize v roce 2008 propukla celosvětově v plné síle až na podzim. Na faktech a číslech to však nic nemění.
Třetí výrazné odchýlení se od předpovědi sledujeme letos, kdy ministr Andrej Babiš zatím na konci října predikuje pro rok 2016 výrazně lepší výsledek, než je ten plánovaný. Pokud se tak na konci roku reálně stane, náš ukazatel (REALITA – PLÁN) by mohl překročit 2,5 %.
Naše analýza obou ukazatelů pracuje maximálně věcně s veřejně dostupnými daty. Skutečný svět je barvitější. V 90. letech se vláda snažila po dobu pěti let za sebou o vyrovnaný rozpočet a vcelku se jí to dařilo. Jenže část nákladů na ekonomickou transformaci byla vyvedena do konsolidační agentury a padlých bank. V nultých letech, a zejména pak v období 2002-2006 došlo k výraznému nárůstu mandatorních výdajů rozpočtu, a to se pak následujícím vládám o poznání hůře šetří. Přesto šetření nastalo a velmi to bolelo. Hlavně ty politické strany, které úspornou politiku provedly. Současný ministr financí pak připisuje načerpané tzv. evropské peníze k plusům rozpočtu, i když k nim zatím nejsou odpovídající náklady.
V těchto úvahách lze pokračovat dále a dále, až postupně opustíme tvrdá data a dostaneme se do politiky, kde voličská většina nezřídka dává přednost utrácení peněz daňového poplatníka před rozumným hospodařením.
ROČNÍK XIV. – 1. ČÍSLO, ÚNOR 2025