28. listopadu, 2025 Antonín Berdych
Zástupci hnutí ANO, SPD a Motoristů sobě podepsali na začátku listopadu koaliční smlouvu. Foto: Facebook/AndrejBabis
Při bližším pohledu na výsledky říjnových voleb do Poslanecké sněmovny je vidět, že porážka vládní koalice v čele s premiérem Petrem Fialou (ODS) nebyla důsledkem masivního úbytku jejích vlastních voličů. Vládní strany v součtu naopak posílily o více než sto tisíc hlasů, což lze ale připsat obecnému navýšení volební účasti o téměř čtyři procentní body. Hlavní pohyb proběhl uvnitř bývalé vládní pětikoalice. Očividně se totiž část dřívějších voličů Spolu přesunula k samostatně kandidujícím Pirátům a Starostům, kteří minule šli do voleb na jedné kandidátce jako PirSTAN. Oba subjekty celkem posílily o tři sta tisíc hlasů. Jenže ani to nestačilo. K volbám přišlo o čtvrt milionu lidí navíc a ve výsledku vládní tábor svůj absolutní objem hlasů navýšil výrazně méně než opozice. A hlasy pro ni se navíc sjednotily, což rozhodlo.
Hnutí ANO posílilo o téměř půl milionu hlasů a získalo rekordní výsledek. Proto nevadilo, že SPD naopak přišla o významnou část podpory, Motoristé sobě prošli jen o kousek a propadlo hnutí Stačilo!, ke kterému se přidal pahýl kdysi významné sociální demokracie. Andreji Babišovi se podařilo centralizovat protestní tábor natolik, že menší opoziční subjekty nejen nepovyrostly, ale samy mu posloužily jako politická potrava. Z někdejších spojenců zůstala jen torza, nicméně na pohodlnou většinu to bylo zcela dostačující.
Je tedy ironické, že povolební interpretace se zaměřily hlavně na selhání vlády. Důvodů ke kritice by se jistě našlo dost, vláda dělala od samého začátku velké politické chyby. Neměla připravené konkrétní kroky, uzavírala neprůhledné kompromisy a mnoho ze svých slibů ani očekávání voličů nesplnila. Čelila navíc velkým problémům, které sice sama nezpůsobila, ale i to, co dělala správně, neuměla před vlastními občany pořádně obhájit.
Kupodivu, samotný volební výsledek ukazuje, že vláda své voliče neztratila v míře, která by vysvětlovala její porážku. Ba naopak, po čtyřech turbulentních letech byla schopna do značné míry udržet svůj elektorát a předvést výkon, jenž je v českých poměrech, kde vlády ve volbách pravidelně ztrácejí, skoro nadstandardní. Jenže to jednoduše nestačilo na protihráče, který tentokrát hrál ve větším týmu a s lepším rozložením sil.
V době, kdy vzniká tento text, ještě není jasné, jak přesně dopadne měření sil mezi Andrejem Babišem a prezidentem Petrem Pavlem, který si klade logickou podmínku ohledně střetu zájmů, v němž by se předseda ANO ocitl, pokud by se stal premiérem. Lze však očekávat, že Babiš tuto překážku odstraní a svou vládu dostane. Prezident v této situaci postupuje dobře, dodržuje ústavu a nedá se čekat, že by čelil nové většině stejnými metodami, jaké používal jeho předchůdce Miloš Zeman.
ANO, SPD a Motoristům se podařilo se poměrně rychle domluvit a koaliční smlouva je již podepsána. Menší strany si zde mohou připsat jediný hmatatelný úspěch: budou oficiálně ve vládě. Na tom trvaly a toho se jim skutečně dosáhnout podařilo. Tím však seznam jejich triumfů víceméně končí.
V personální oblasti se naplno projevily babišovské tvrdé metody, na které nevyzrálá SPD zkrátka neměla odpověď. Strana si sice vyjednala ministerská křesla, ale Babiš do nich nakonec posadí lidi, kteří nejsou s SPD spjati ani nominálně. Jejich skutečná politická identita sahá mnohem blíže k hnutí ANO. Je těžké si představit praktičtější ukázku toho, jak nesouměrné síly zde stojí proti sobě.
Motoristé sobě na první pohled uspěli výrazně lépe. Se třinácti poslanci získali příslib čtyř křesel ve vznikající vládě, což je objektivně úspěch. Jejich skutečný vliv je však omezený. Do vlády pravděpodobně nevstoupí jejich lídr a nosič většiny hlasů Filip Turek, který tone v problémech své ne tak vzdálené minulosti. Sebevědomí ve vyjednávání jim rozhodně nechybělo, ale výsledný obraz ukazuje, že reálná moc zůstává pevně v rukou ANO, zatímco oba menší partneři participují spíše symbolicky. Pokud minulost Filipa Turka a dalších nových poslanců Motoristů ve Sněmovně významně ovlivnila už jejich start, lze se jen obávat, jak si budou počínat v každodenním politickém provozu.
Programová rovina kapitulace je ještě markantnější. SPD mířila do voleb s rétorikou, která by představovala zásadní obrat v české zahraniční politice. Slibovala referendum o odchodu z Evropské unie i dramatické přehodnocení našeho ukotvení v NATO. Nic z toho ve vládních dokumentech nezůstalo. Očekávané zhroucení české euroatlantické orientace se nekoná; namísto toho přichází jen posun v symbolickém vyjadřování. Nová vláda zcela jistě nebude pokračovat ve výrazných gestech a důrazné verbální podpoře Ukrajiny, která byla typická pro kabinet Petra Fialy. Jenže v praktické rovině se mnoho nezmění. Česká materiální pomoc byla i v minulých letech velmi omezená. Zdá se, že nový kabinet tento rámec zásadně měnit nebude.
Slovenský scénář, před nímž se během kampaně tolik varovalo, se nekoná, alespoň ne v tom podstatném. Česká republika může být navenek výrazně vstřícnější k Maďarsku či Slovensku. Ale v každodenní praxi zůstane členem EU i NATO v přiměřeně standardní poloze. Slovenský scénář se částečně může naplnit snad jen tehdy, když se někteří zástupci menších stran zvolení na kandidátce SPD rozhodnou oddělit se od oslabeného partnera a začnou vládu kritizovat z radikálních pozic.
Motoristé vstupují do vlády s nepříjemnou pachutí slibů pravicového charakteru, které se v Babišově politické praxi jednoduše nemohou uskutečnit. Jejich předvolební řeči o vyrovnaném rozpočtu do čtyř let, štíhlém státu a nezvyšování daní zněly sebevědomě. Ovšem představa, že třináct poslanců dokáže přesměrovat chování Andreje Babiše, je sice zábavná, ale nerealistická. Šéf ANO je jako bývalý premiér hlavním architektem deficitu, který dnes jejich budoucí vláda zdědí. Vyslovil též příliš mnoho velmi drahých slibů, z nichž některé bude muset splnit. Očekávat, že by se hospodaření státu pod jeho vedením zázračně napravilo, je proto iluze, a Motoristé s tím nic nesvedou. Nejen proto, že jejich vliv je omezený, ale i proto, že je tato realita pravděpodobně netrápí natolik, aby si kvůli ní koaliční dobrodružství rozmýšleli.
Předvídat, jak se bude vyvíjet Babišova třetí vláda, nevyžaduje žádné náhodné věštění. Stačí si připomenout, jak fungovala ta předchozí. Personální jádro hnutí ANO zůstalo prakticky nezměněné a s ním i styl vládnutí: silná centralizace, mikromanagement, improvizace, permanentní kampaň a schopnost překrýt zásadní chyby efektivním PR.
Je fér dodat, že čtyři opoziční roky nestrávilo hnutí ANO pouze v permanentní kampani bez přemýšlení o budoucnosti. Naopak, jeho aparát připravoval konkrétní plány v ekonomice, zdravotnictví či energetice, a část z nich se nepochybně pokusí realizovat. Jenže zkušenost říká, že mezi „pokusí se“ a „realizuje“ leží právě ta část Babišovy praxe, která dělá jeho vlády neefektivní. Programová nestálost, nahodilé zásahy do agend ministrů, časté personální turbulence a preference mediálního efektu před institucionální prací způsobily, že Babišova vláda v letech 2018–2021 nepřinesla zásadní reformy, bez ohledu na vnější problémy, kterým čelila. A není mnoho důvodů, proč očekávat, že se nadcházející Babišův kabinet tomuto vzorci vymkne.
Zcela jinou otázkou je očekávaná stabilita budoucí vlády, tedy vztah koaličních partnerů k dominantnímu premiérovi. Minulost poskytuje velmi jasnou poučku. Kdokoliv s Andrejem Babišem vstoupí do vlády, nevyhnutelně skončí v jeho stínu. Vše dobré si přisvojí premiér a jeho PR aparát, zatímco všechny problémy, nedodržené sliby a provozní obtíže dopadnou na menší strany. Letos navíc Babiš předvedl, že to umí už i před volbami. Velkou část voličů SPD, Stačilo! i menších protestních subjektů dokázal přetáhnout k ANO ještě před tím, než se s nimi vůbec musel o moc dělit. Překvapil tím nejenom šéfa SPD Tomia Okamuru, ale možná i sám sebe.
Právě tato dynamika vytváří v nové koalici prvek značné nestability. Obě menší strany — SPD i Motoristé — jsou jen krůček od pětiprocentní hranice a jejich postačující, nikoliv oslnivé výsledky z roku 2025 jim nedávají mnoho prostoru k politickému manévrování. Jejich voliči hlasovali protestně. Jakmile se takový subjekt promění v součást establishmentu, popularita začne klesat, a to rychleji, než stranické sekretariáty stihnou reagovat. K tomu připočtěme nevyhnutelné drobné skandály, nesplněné sliby a fakt, že premiér jim nedovolí prosadit většinu z jejich programu. Výsledkem bude to, že eroze obou partnerů je téměř jistá.
Zde je ukrytý spouštěč budoucích konfliktů. Tomio Okamura není politický amatér, žije z politiky mnoho let a rozhodně neplánuje, že by toto období mělo být jeho poslední. Pokud uvidí, že ho Babišova dominance posílá pod pětiprocentní hranici, začne klást odpor. A jediný nástroj, který má k dispozici, je konflikt. V okamžiku, kdy ANO partnery vyčerpá natolik, že začnou bojovat o přežití, koalice narazí na limity své soudržnosti. Jak hluboké tyto konflikty budou, se dnes odhadnout nedá, ale jejich příchod je vnitřní dynamikou koalice zaručen. Okamura byl zvolen předsedou Sněmovny a z této pozice může verbálně i fakticky nové většině mnoha způsoby škodit.
Tato nová koalice navíc „vyklidila“ radikálně protestní část politického spektra. Pokud SPD a například i strana PRO, která s ní kandidovala společně, budou vládu podporovat, otevírají prostor pro nové síly. Ty mohou využít potřeby a přání části voličů a hlasy od nového „establishmentu“ odčerpat svou radikální rétorikou, nezatíženou vládní odpovědností.
Jisté je proto pouze to, že vláda vzniká relativně klidně a že tento klid nevydrží. Koaliční partneři jsou odsouzeni k postupnému úpadku, a než z politické mapy zmizí, mohou způsobit více škod, než by se z prvních povolebních týdnů zdálo. V této vládě je nestabilita zakódována už ve chvíli jejího vzniku. A dříve či později se projeví.
SPECIÁLNÍ ČÍSLO/SPECIAL EDITION