03. června, 2021 Martin Veselka
Tramvaje spojují Novou Huť s historickým centrem Krakova od roku 1952, kdy došlo v den výročí Velké říjnové revoluce ke zprovoznění první linky. Pro zaměstnance hutního kombinátu dojíždějící z Krakova to byla nefalšovaná spása. Foto: Martin Veselka
Vezměme to ale popořádku. Archeologické výzkumy realizované v počáteční fázi budování Nové Hutě prokázaly, že území, na němž vznikla, bylo prakticky nepřetržitě osídleno už od neolitu. Našla se zde keltská osada, hrnčířské dílny z doby římské, ale i jedno z největších slovanských sídlišť v Polsku. Ostatně v těsném sousedství ve vsi s výmluvným názvem Mogiła se tyčí Kopiec Wandy – tedy čtrnáct metrů vysoká mohyla ze 6. až 7. století, která byla podle pověsti navršena nad hrobem dcery bájného Kraka, zakladatele města Krakova. Stalo se tak údajně poté, co bylo její tělo nedaleko odsud vyloveno z Visly. Skokem do ní spáchala Wanda sebevraždu, aby neprovokovala další útoky vojsk německého prince, jehož ruku předtím odmítla.
V průběhu středověku vzniklo na území dnešní Nové Huti několik osad a v již zmíněné Mogiłe byl dokonce postaven gotický klášter, který se dochoval dodnes. V dobách dělení Polska (druhá polovina 18. století) se oblast ocitla na hranici rakouského mocnářství a ruské říše, což dodnes připomíná soustava pevností (fortů) a jedno z nejstarších evropských letišť v Czyżynách, kde v současnosti sídlí muzeum polské aviatiky.
Téměř poetická žírná krajina malopolského venkova, jakkoli notně zaostalého, se začala radikálně proměňovat po roce 1947, kdy se rozhodlo o výstavbě gigantického metalurgického kombinátu. Z několika vytipovaných lokalit bylo vybráno právě okolí památných vsí Mogiła a Krzesławice (proslulé pobytem asi nejznámějšího polského malíře Jana Matejka, který byl po otci českého původu). Lze jen těžko soudit, nakolik byla tato volba motivována ideologicky. Podle mnohých totiž proběhla plně v duchu realizace první šestiletky, která kladla důraz na masivní industrializaci Polska skrze strojírenství a těžký průmysl. Z ekonomického hlediska nedával výběr lokality zdánlivě příliš smysl, a to kvůli nedostatku surovin v okolí a záboru rozsáhlých ploch kvalitní orné půdy.
Vezmeme-li však v úvahu další okolnosti, nejeví se toto rozhodnutí až tak absurdně. Důležitá byla například blízkost železnice, jež spojovala tuto oblast s hornoslezským černouhelným revírem i poněkud vzdáleným Krivým Rogem v SSSR, kde se těžila potřebná ruda. Výhodu představovala řeka Visla, která byla dostatečně vydatným zdrojem vody. Navíc se v těchto místech plánovala stavba (nikdy nedokončeného) velkého přístavu. Podstatnou roli v posledku sehrálo zázemí v podobě lidnatého Krakova s rozvinutým školstvím, kulturou a službami.
Úloha Krakova ovšem byla dvojsečná. Obecně se má za to, že vzorné socialistické dělnické sídliště Nová Huť mělo být určitým symbolickým protipólem, ba přímo náhradou starobylého a měšťanského Krakova. Jako by vedle historického střediska feudalismu a buržoazie měla vyrůst nová bašta komunismu, k čemuž – záměrně či paradoxně – odkazovaly historizující prvky na nejokázalejších socialistickorealistických stavbách Nové Hutě. A to včetně pseudorenesančních atik na administrativních objektech hutního komplexu, jimž se přezdívá Novohuťský Vatikán nebo Dóžecí palác.
Výstavba města samotného začala roku 1949. U hutního komplexu se spustila až o rok později a teprve v lednu 1951 se celé území administrativně připojilo ke Krakovu. K tomu bylo nutné vyvlastnit obrovské množství drobných políček, sadů a chalup, které se na místě nacházely. Rolníci se svých majetků nehodlali vzdát, nabízené finanční kompenzace navíc byly směšně nízké. Největší historické osady nezanikly, ale byly novým sídlištěm doslova obestavěny. Došlo tak k prazvláštním situacím, kdy se starý mogiłský hřbitov ocitl obklopen bytovkami, staroslavná Wandina mohyla dostala souseda v podobě seřaďovacího nádraží v hutích a venkovský zámeček, v němž bydlel Jan Matejko, dělí od sídliště pouze říčka a rekreační nádrž.
Původní obyvatelstvo však po řadu let mladé úderníky z Nové Hutě v lepším případě ignorovalo a vedlo v podstatě paralelní život, jako by město vůbec neexistovalo. V horším případě docházelo ke konfliktům a rvačkám. Je nicméně nepochybné, že pro převážně nemajetné vrstvy z venkovských oblastí Malopolska a Podkarpatska, ale i jiných regionů bylo obří staveniště a následně (v roce 1954) zprovozněná Leninova huť lákadlem a nezřídka jedinou možností, jak vcelku snadno a rychle vybřednout z bídy. Krátce po zahájení výstavby se tedy na místo začaly sjíždět tisíce převážně mladých lidí.
Novinářka a spisovatelka Renata Radłowska sepsala na základě vzpomínek prvních budovatelů a obyvatel Nové Hutě úspěšnou reportážní knihu Novohuťská telenovela (Nowohucka telenowela), z níž můžeme – často spíše mezi řádky – vyčíst mnohé o jejich motivaci a atmosféře počátků existence tohoto podivného města. Při četbě si uvědomujeme, že Nová Huť skýtala jedinečnou příležitost obzvlášť pro lidi, kteří byli z různých důvodů bez perspektiv nebo bez minulosti. Přijížděli sem mnohdy na obyčejných formanských vozech a nezřídka pocházeli z mnohodětných rodin z chudých vesniček. Řada z nich prý neměla ani dokončenou základní školu. Dívky utíkaly před ostrakizací plynoucí třeba z nemanželského dítěte, chlapci prchali před bezútěšným údělem několikátého syna v pořadí, který nemá šanci cokoliv zdědit.
Objevovali se zde i lidé zatížení minulostí, ať už to byli bývalí členové nekomunistické partyzánské Zemské armády, varšavští povstalci či bojovníci ze západní fronty. Přicházeli sem dokonce rovněž ti, kdo krátce po válce působili v protikomunistickém odboji a nyní doufali, že se ve zdejším hemžení ztratí a začnou nový život. Všechny pak lákala nejen představa uplatnění při výstavbě města a následně v hutích, ale i možnost obdržet po čase vlastní byt ve zděné zástavbě s elektřinou a tekoucí vodou, což byla tehdy na polském venkově věc nevídaná. Do několika ulic byli nastěhováni i malopolští Romové, kteří prý z naprostého nezvyku na takové životní podmínky rozdělávali v nových bytech ohně.
Různorodá směsice vykořeněných lidí se při realizaci tohoto vzorového socialistického projektu brzy ukázala jako určité úskalí. Během výstavby totiž záhy vzrostly různé patologické jevy, kriminalita (krádeže, znásilňování) a morální úpadek (alkoholismus, sexuální nevázanost). Bezpochyby k tomu přispěly i spartánské podmínky nepohodlných a přeplněných dělnických ubikací, ale rovněž nedostatek smysluplných možností pro trávení volného času. Státní moc totiž novohuťské budovatele záměrně držela v určité izolaci od velkoměstského Krakova, mimo jiné prostřednictvím špatného dopravního spojení.
Radłowska popisuje, že existovali i tací, co v Krakově dlouhá desetiletí vůbec nebyli. Také ostatní tam zajížděli spíše zřídka na sváteční procházku po Wawelu nebo na nákup na trzích než pravidelně třeba za kulturou. Svou roli ve zmatení hodnot mezi novými obyvateli jistě sehrály i programové snahy ateizovat je a odříznout od tradičního náboženského podhoubí, z něhož vzešli. Tomu odpovídalo i dlouhá léta trvající blokování výstavby kostelů. Prostředí nabízející nový začátek navíc pochopitelně přitahovalo i vysloveně kriminální živly, které údajně byly na stavební práce dokonce zčásti cíleně nasazeny.
Podoba města samotného byla výsledkem součinnosti talentovaných architektů v čele s Tadeuszem Ptaszyckým a vysoce postavených politiků Polské sjednocené dělnické strany (PSDS). Práce na celkové urbanistické a architektonické koncepci se však protáhly až do roku 1952. Není tedy divu, že několik let výstavby bez plánu způsobily jisté komplikace a změny v podobě domů a využívaných stavebních technologií. Postupem času se kupříkladu přestaly uplatňovat šikmé střechy a poté, co byly z válkou zničené Vratislavi vyvezeny veškeré použitelné cihly, se už v Nové Huti stavělo hlavně z materiálu vyprodukovaného průmyslově na místě a později i z panelů. Obecně vzato však většina staveb nese rysy socialistického realismu, a jádro čtvrti tedy trochu připomíná ostravskou Porubu, Havířov nebo Ostrov nad Ohří. Urbanistické rozvržení pracovalo s konceptem několika os, které buď propojovaly významné body a stavby, nebo měly vytvářet určité tepny nového městského organismu a koncentrovat úřady, obchody, služby a poměrně nepočetné kulturní instituce.
Dnešní pozoruhodné chráněné území Novohuťské louky (Łąki Nowohuckie), navazující od jihu téměř bezprostředně na Centrální náměstí, se mělo proměnit v obří vodní nádrž a plnit úlohu rekreačního zázemí. Tato část plánů se však nikdy neuskutečnila, a ke sportu a odpočinku tudíž slouží jen několik parků, menší nádrž na severovýchodě a také vcelku hustá síť venkovních hřišť a sportovišť. Nová Huť ovšem jinak rostla tempem vskutku enormním. Během desíti let zde vzniklo na osmnáct tisíc bytů, devadesát kilometrů ulic, patnáct škol a velká nemocnice s 840 lůžky. Po připojení ke Krakovu zde žilo přes dvacet procent jeho obyvatelstva.
Navzdory počátečním strastem a komplikacím se život v prvních desetiletích existence Nové Hutě odehrával, můžeme-li věřit pozdějším vzpomínkám „starousedlíků“, téměř idylicky. I přes řadu doprovodných patologických jevů byla jejich každodennost prostoupena především tvrdou prací („údernictvím“) a zbytek času vyplňovala péče o rodinu. Většina z osídlenců vzešla ze skromných a nepříliš ctižádostivých poměrů, hlavním cílem pro ně bylo uspokojení základních hmotných nároků. Ideový, respektive ideologický aspekt celého projekt zpravidla přijímali souběžně, jen tak mimochodem. Mnohá svědectví ostatně zachycují jejich místy až úsměvnou naivitu.
V průběhu let s příchodem dalších generací a postupnou diverzifikací novohuťské společnosti však začala i tímto zvláštním prostředím prorůstat politika, potažmo politický vzdor. Snad prvním projevem toho byly boje o vznik nového kostela, s nímž komunističtí plánovači původně vůbec nepočítali. Nakonec na nátlak místních svolili a na sídlišti poblíž divadla bylo vytyčeno místo, kde měl svatostánek vyrůst. V roce 1957 na něm byl vztyčen kříž, u něhož sloužil mše pod širým nebem také tehdejší krakovský biskup Karol Wojtyła, pozdější papež Jan Pavel II. Mezitím se však poměr státní moci ke katolické církvi v Polsku opět změnil k horšímu, a bylo tedy rozhodnuto, že místo kostela zde vznikne škola. V důsledku toho propukly na konci dubna 1960 rozsáhlé nepokoje, které musela násilně potlačit až komunistická policie.
Trvalo ještě několik let, než bylo přání občanů vyslyšeno. Roku 1967 začala výstavba prvního moderního a objemem alespoň trochu odpovídajícího kostela v Nové Huti – velkorysé a umělecky progresivní Archy Páně (Arka Pana). Jeho farnost byla ve své době největší a nejlidnatější v celém Polsku. Archa Páně je životním dílem architekta Wojciecha Pietrzyka a její stavba trvala deset let. Zaujme nejen svým vnějším tvarem připomínajícím Corbusierovu slavnou kapli Notre Dame du Haut, nýbrž i vnitřní výzdobou. Z ní vyniká mimo jiné velkolepá „kosmicky“ pojatá plastika Krista od Bronisława Chromého, upomínající trochu na díla Olbrama Zoubka. Za zmínku stojí též tabernákulum v podobě bronzové zeměkoule obkroužené kovovými prstenci a vyzdobené zářivým měsíčním kamenem, který dostal kardinál Wojtyła darem od papeže Pavla VI. a ten zase od posádky vesmírného letu Apollo 11.
Během výstavby kostela vyrostl v Nové Huti jistý jeho protipól – největší pomník V. I. Lenina v Polsku, vysoký šest a půl metru a vážící sedm tun. Měl upomínat na Leninův exilový pobyt v tehdy rakouském Krakově a na Podhalí v letech 1912 až 1914. Přestože v dobách lidového Polska připisovala komunistická propaganda uvedené životní etapě ruského revolucionáře zásadní význam, motivace výběru této destinace pro něj byla čistě praktická. Lákal jej nikoli Krakov samotný, nýbrž blízkost Rusku, přímé železniční spojení s Petrohradem, silná ruská emigrantská komunita a relativní bezpečí, neboť rakouská policie neměla zájem zabývat se nepřítelem nepřátelské mocnosti. Součástí leninského kultu v Krakově a Malopolsku nicméně bylo nejen zřizování pamětních desek a muzeí, ale právě i odhalení jeho monumentálního kovového pomníku v „dělnickém městě“. Autorem plastiky byl režimní sochař a děkan sochařské fakulty krakovské výtvarné akademie Marian Konieczny (po roce 1989 vytvořil několik pomníků Jana Pavla II.), který si údajně ze studií v Leningradu přivezl kopii Leninovy posmrtné masky.
Jakkoliv se snažil sochu pojmout dynamicky (Lenin revolučně kráčející), mezi mnohými místními se oblibě netěšila. Už její odhalení v roce 1973 za přítomnosti velvyslance SSSR a padesátitisícového davu provázela bezpečnostní opatření. Postupem času ji neznámí pachatelé pravidelně polévali barvou nebo kozlíkovými kapkami, což k ní lákalo potulné kočky. Vyvrcholením byl pokus jistého občana vyhodit pomník do povětří. Za jedné dubnové noci položil pod něj dvě nálože, z nichž explodovala pouze jedna a utrhla Leninovi kus chodidla. Socha pak musela být nepřetržitě hlídána. Na svém místě vydržela všehovšudy pouhých šestnáct let. V prosinci 1989 byla potichu demontována a později ji za cenu kovového šrotu odkoupil jeden švédský milionář, který ji využil jako atrakci v zábavním parku.
Po roce 1989 došlo k poškození architektonických a urbanistických kvalit Nové Hutě a k částečné ztrátě jejího rázu, čemuž plně nezabránilo ani její zapsání do seznamu památek v roce 2004. Některé domy přišly o zdobné detaily, byly zatepleny nebo natřeny nevhodnými barvami. Původní dlažba zmizela pod asfaltem a stylové dobové lampy byly nekoncepčně nahrazeny moderními. Jeden z reprezentativních centrálních bulvárů – třída Růží (Aleja Róż) – se proměnil ve změť parkujících aut. Došlo také k výrazné obměně obyvatelstva, což čím dál tím méně početní starousedlíci nesli s hořkou rezignací, a čtvrť zasáhla gentrifikace. Noví přistěhovalci však rychle přijali Novou Huť za svou a pilně se angažují nejen ve snahách vrátit čtvrti původní krásu, ale i v celé řadě kulturních a společenských projektů zpestřujících zdejší život a veřejný prostor. Nová Huť se dokonce postupem času stala svébytnou turistickou atrakcí, kam krakovští průvodci vozí třeba i návštěvníky z Dálného východu.
Nové Huti se občas nepravdivě přičítá zvýšená kriminalita, což patrně souvisí se sociopatologickými problémy při její výstavbě, ale v současnosti nemají podobná tvrzení statistické opodstatnění. Mluví se též o znečištěném životním prostředí vlivem hutního kombinátu, což ale také neodpovídá realitě, protože hlavním zdrojem emisí jsou v Krakově lokální topeniště a automobilová doprava. Převládající západní větry navíc foukají spíše opačným směrem – od Krakova. Navzdory těmto přetrvávajícím mýtům se Nová Huť v posledních letech stala vyhledávanou lokalitou pro život a svůj potenciál rozvíjí i nadále.
ROČNÍK XIII. – 2. ČÍSLO, KVĚTEN 2024